Talich: Kovářská zástěra? Nebo taktovka?

70 let České filharmonie (5)
Texty Ivana Medka (74)

Pátým pokračováním připomínáme cyklus pořadů, které před padesáti lety – k tehdejším sedmdesátým narozeninám České filharmonie – připravoval Ivan Medek. Připomínáme tak nejen jeho podivuhodný pohled na Českou filharmonii, ale i jeho vztah k orchestru, bohatý na krásné momenty i absurdní peripetie. Ivan Medek byl důležitou, ba klíčovou osobou pro Václava Talicha, Karla Ančerla i Václava Neumanna. V Rudolfinu zažil Neumannův nástup na post šéfdirigenta České filharmonie, a ani když dostal výpověď od Jiřího Pauera (za zařazení Honeggerovy kantáty Jana z Arku na hranici na výročí sebeupálení Jana Palacha), nepřestal orchestr pozorně sledovat.

V době své vídeňské emigrace se nepřestával potkávat s Václavem Neumannem, který Vídeň miloval a Medka se nebál. Sešli se i na podzim 1989. „V září nebo v říjnu přijel do Vídně Václav Neumann s manželkou; Česká filharmonie byla mezitím na zájezdu v Německu. Mimochodem Václav Neumann byl jedním z mála lidí, kteří se nebáli stýkat se se mnou. Seděli jsme u nás ve Vídni a povídali si o situaci doma. Neumann řekl, že kdyby teď za ním přišli z televize nebo z rozhlasu, odmítl by s nimi spolupracovat. Když je tolik lidí zavřeno a signatáři Několika vět z řad umělců nesmějí spolupracovat s televizí a s rozhlasem jenom proto, že proti zavírání protestují, také on se přidá na jejich stranu. Navrhl jsem mu, aby tento svůj postoj zveřejnil předem. Poradil se s ženou a pak souhlasil s tím, že jeho rozhodnutí oznámím tiskovým agenturám. Řekl jsem mu, aby snad ani nezvedal telefon, protože až zítra v novinách vyjde zpráva o tom, že se dirigent Václav Neumann rozhodl odmítnout účinkování v televizi a v rozhlase, dokud bude v Československu pokračovat postih signatářů výzvy Několik vět, nastane blázinec. – Byl to poprask. Neumann byl nervózní, ale ucuknout nemohl a také nechtěl. Moji známí z České filharmonie mi hned na druhý den telefonovali, že okamžitě svolali schůzi a na ní se rozhodli následovat Neumanna a přidat se k jeho prohlášení; proti hlasovali jenom dva, oba funkcionáři závodního výboru KSČ. (Po návratu z emigrace jsem slyšel, že na ústředním výboru strany prý kvůli tomu uspořádali schůzi. Soudruzi hořekovali, že tohle je už moc. Co se toho do těch muzikantů nacpalo, jaké výhody ten soudruh Neumann a ostatní soudruzi ve filharmonii měli! Vždyť je to zrada, copak oni si neváží svého výsadního postavení? – Nevážili. V určitém okamžiku jim záleželo na podstatných věcech daleko víc než na tom takzvaném výsadním postavení.)“Česká filharmonie má ve své historii momenty – a jsou to myslím ty nejzajímavější – kdy šlo víc právě o ty podstatné věci. Umělecká instituce se v nich dokázala hlásit k hodnotám, které úzce vymezené umělecké cíle daleko překračují. Bylo tomu tak i v roce 1923, o němž Ivan Medek píše v následujícím textu. Václav Talich s orchestrem usilovně pracuje, má promyšlenou dramaturgii, o níž by se dnes asi řeklo, že je velmi odvážná (cyklus českých symfonických básní Smetanou a Dvořákem počínaje, Axmanem, Finkem, Zichem, Polívkou, Škvorem, Křičkou a Jeremiášem konče). Ale vedle toho Talich uspořádal i tři mimořádné večery solidarity ve prospěch hudebníků, kteří tehdy byli v nouzi – jeden koncert na podporu ruských muzikantů, po jednom pro Vídeňské a Berlínské filharmoniky.
***

V roce 1923 bylo Talichovi čtyřicet let. V nové sezoně se rozhodl provést všechny Beethovenovy symfonie a na tomto velkém úkolu sám před sebou složit zkoušku zralosti. To byl hlavní cyklus. Páteří druhého cyklu v tomto roce bylo zařazení českých symfonických básní. Od té doby nedošlo u nás k tak kompletnímu pohledu na tuto oblast hudební formy. Talich hrál pochopitelně v prvé řadě Smetanovu Mou vlast, ale také jeho švédské symfonické básně, souborně Dvořákovy symfonické básně podle Erbena, Fibicha, Nováka, Suka, Janáčka, Foerstera, ale také Kunce, Čelanského, Martinů, Axmana, Finkeho, Zicha, Polívku, Škvora, Křičku, Jeremiáše a další. Některá z těchto jmen už teď ani neznáte. Uplynulo mnoho let a čas nechal v nás všech vyrůst přísná měřítka. To je jistě dobře. Ale nebylo by správné, kdybychom těmito dnešními měřítky soudili tehdejší práci a zapomínali na to, že každá doba má povinnost hledat a právo se mýlit. A že každý člověk a zejména kumštýř se musí i s omyly své doby umět vyrovnat. Talich jako šéf České filharmonie dal proto ve své době zaznít mnoha dílům, která by později nikdy nehrál a která i tehdy hrál hlavně proto, aby jejich tvůrcům umožnil konfrontaci představy s živým zvukem a aby ve velkorysém filharmonickém programu zachoval skutečně co nejúplnější přehled po oblasti symfonické básně.

Už posledně jsme si řekli, že pro růst České filharmonie za Talichova vedení jsou nejdůležitější roky po první světové válce. Dnes bych to chtěl jen připomenout právě v souvislosti se sezonou 1922–23, kdy hrál Talich všechny Beethovenovy symfonie, cyklus českých symfonických básní, ale navíc k tomu ještě souborně všechny Berliozovy předehry, Čajkovského, Mahlera, Borodina, Strausse atd. Kromě toho zajímavé tři koncerty – ve prospěch muzikantů zemí, kterým se tehdy nedařilo dobře. Večer pro ruské hudebníky, koncerty věnované Vídeňským a Berlínským filharmonikům.

V této sezoně jela Česká filharmonie poprvé po první světové válce do Vídně. Ve čtyřech koncertech tam Talich řídil dvakrát Mou vlast a dvakrát Sukova Asraela, který tam byl proveden poprvé. Zamyslete se na okamžik nad tímto programem a tak trochu se vám zatají dech nad hazardérskou odvahou chudých pražských muzikantů, kteří si pro důležitý zahraniční zájezd vybrali skladby tak málo efektní a známé. Přesto to byl velký úspěch, kritika zahrnula dirigenta i orchestr maximální pochvalou, Talich byl přirovnáván k největším světovým dirigentům, a přitom byla zdůrazňována českost jeho projevu. Byl pak hned pozván k samostatnému vystoupení ve Vídni, kde v následující sezoně řídil několik koncertů.

Bylo mu čtyřicet let. Byl to robustní, silný chlap, který se uměl rozkročit a rozkřiknout, byla by mu stejně slušela kovářská zástěra jako taktovka. A přesto jeho vlastní dirigentské umění rostlo vlastně z velmi subtilního pohledu na partituru, z jejího detailního rozboru, z potřeby dát zaznít každému hlasu v jeho plné síle a v pletivu ostatních hlasů, jakoby skryté kráse. Cítil rytmus melodicky a melodii rytmicky a ani v nejdramatičtějších vrcholech nepřestával být jeho orchestr zpěvný. Proto měl tak rád Dvořáka, Suka, Janáčka a třeba Mozarta. A snad právě proto, že v sobě dovedl spojit všechny tyto rysy velké hudební kultury s živelným a bezprostředním temperamentem, byl považován za typického českého dirigenta a tím také zajímavého dirigenta světového. Ještě dnes se například v článcích z Ameriky píše o Talichovi jako o legendárním šéfovi a tvůrci České filharmonie. Neškodí snad proto, když si to občas připomeneme i v Praze, kde kromě trochy dobrých tradic máme i jiné, například tu, že se zvláštní oblibou házíme ostrá a špinavá slova na svoji vlastní minulost. Jako bychom bez ní byli na světě.

Sešli jsme se tu ale, abychom poslouchali hudbu, a ne slova.

Dvořákovy symfonické básně jsou zajímavou kapitolou ve skladatelově životě a práci. Dvořák byl symfonik. Měl rád jasné a přehledné formy klasické hudby. Dokázal se s nimi vyrovnat v devíti symfoniích a řadě komorních skladeb. Jak se tento jasný duch vyrovná s novoromantickou formou symfonické básně? Dramaticky vnějškově – jako Liszt? Nebo ideově – jako Smetana? To už nešlo. Devatenácté století se chýlilo ke konci a přestávalo rozumět umělcům, kteří cítili potřebu strhávat davy nebo třímat nějaký ten prapor. Nastupovala nová generace a hledala nové cesty. Ale v každé platí vždycky to, co člověka vrací k domovu a dětství. Například pohádky. Dvořák našel tuto cestu k domovu nejpřesvědčivěji v době svého pobytu v Americe. V Novosvětské, ve Violoncellovém koncertu, v Biblických písních. Po návratu domů se pětapadesátiletý mistr začítá znovu do Erbenovy Kytice. A jakoby jedním tahem píše Vodníka, Polednici, Zlatý kolovrat a Holoubka. První tři v lednu a v únoru 1896 a Holoubka v srpnu téhož roku, kdy 4. ledna poprvé stál u dirigentského pultu České filharmonie při jejím zahajovacím koncertu.

Mám vám vyprávět obsah těchto symfonických básní? Mám si myslet, že neznáte Erbena a že se k němu budete pokorně vracet, až vám bude třeba pětapadesát let? Víte, já si myslím, že je to nejen krásná a dobrá, ale taky velice moderní poezie. Stejně jako Dvořákova hudba, která se v podstatě drží dramatické kostry jednotlivých básní, ale jen jako inspiračního zdroje, a vytváří vlastní, nápady přeplněnou a virtuózní instrumentací hýřící formu, plnou tajemného, baladického kouzla.

V první polovině našeho pořadu si poslechneme Vodníka, Polednici a Zlatý kolovrat a po přestávce Holoubka a nakonec pak ještě podivuhodnou a málo hranou skladbu Smetanovu Pražský karneval.

Byla dokončena v září 1883 a měla premiéru 2. března 1884 – dva měsíce před Smetanovou smrtí. Smetana měl v úmyslu vytvořit rozsáhlé dílo, jakousi svitu – Český nebo Pražský karneval. Uvažoval o tom už předtím. Z doby, kdy byl ještě v Göteborgu, měl plný sešitek poznámek a hudebních nápadů. K nim sáhl na jaře 1883, po trpkém neúspěchu své poslední opery Čertova stěna. Na dokončení celého plánovaného díla mu nezbývalo sil. Napsal vlastně jen úvod a polonézu, něco jako hemžení maškar a zahájení vlastního plesu. Pracoval nesmírně obtížně. Byl nemocen a poznamenal tehdy: „…píšu ještě něco, ale to už píšu jenom proto, aby se jednou vědělo, co se děje v hlavě muzikanta, který je v takovém stavu jako já.“

Je to zvláštní, jakoby z útržků myšlenek sestavená partitura. Těžko srozumitelná, ale silná a přesvědčující. Bortící se mysl tu naposledy osvítil jas ducha.

Úvodní fota: archiv rodiny Medkovy