Talich: Neúctu k maličkostem považoval za diletantismus

70 let České filharmonie (3)
Texty Ivana Medka (72)

K 70. narozeninám České filharmonie v roce 1966 připravoval Ivan Medek sérii pořadů pro Divadlo hudby, v nichž slovem i hudbou vyprávěl příběh orchestru. Vybíral nejdůležitější historické i hudební mezníky včetně památných nahrávek. Medek tehdy v České filharmonii pracoval. Oficiálně jako zřízenec, neoficiálně jako dramaturg a klíčový spolupracovník Karla Ančerla. Minule jsme připomněli, proč dostal od tehdejšího ředitele Jiřího Pauera svou v pořadí druhou výpověď z České filharmonie: Na výročí sebeupálení Jana Palacha v lednu 1970 Medek zařadil na program Honeggerovu kantátu Jana z Arku na hranici. (První výpověď dostal v roce 1954 s kuriózním zdůvodněním, že nepřípustně ovlivňuje Václava Talicha.)

V dalších letech Ivan Medek příběh České filharmonie pozorně a kriticky sledoval. O dění v orchestru psal mimo jiné pravidelně do Toronta Karlu Ančerlovi. Třeba když Česká filharmonie v roce 1971 slavila 75. výročí vzniku: „Myslím, že v té dobré části – tj. orchestr a Václav Neumann – to bude milé, prosté a lidské. V té druhé pak velice oficielní, mnohomluvné, naparáděné, a proto také nepravdivé. Ale ne jen proto, jak budou některé věci řečeny, ale do jakého světla budou stavěny a jaké závěry z toho vyvozovány. Naivita některých ředitelů a jejich osobní jistota je podivuhodná. Ale to jsem nechtěl psát, protože to není důležité a nejedná se v tomto případě vůbec o České filharmonii (…). Tam je totiž všechno nebo skoro všechno v pořádku, většina dobrých lidí a hodně poctivého kumštu.“ Chystala se tehdy také výstava k jubileu orchestru: „…Dr. Šefl psal pro ni námět a zároveň napsal nové dějiny České filharmonie z nejnovějších pokrokových hledisek, takže moje knížka, kterou jsem napsal loňský rok, nevyjde. Ale to je dnes lepší, přirozenější a také logičtější. Supraphon vydává slavnostní desku, kterou Česká filharmonie věnovala dobrovolně, bez honoráře, ke Sjezdu strany. Je to Pauerova kantáta Volám vás, lidé! z padesátých let. Snad se ještě na to dílo pamatujete.“

V roce 1972 komentuje příchod nové generace hráčů do České filharmonie: „Vůbec je v České filharmonii řada nových hráčů, kteří jsou instrumentálně dobří, ale potřebovali by vedení, aby z nich vyrostli opravdu orchestrální umělci a ne jen hráči. K tomu by ovšem měli být vedeni už na škole a také kritikou a úředními činiteli – alespoň v základním postoji ke kumštu. (…) Zkrátka, stýská se mi po skutečném šéfu orchestru, skutečném reprodukčním kumštýři, který by, jako kdysi Talich, ‚dával kámen ke kameni‘ i s risikem omylů a nutným hledáním. A taky aby uměl ladit, aby se hrálo v rytmu a takové ty docela obyčejné věci, bez kterých se z nejlepší muziky stává nezajímavé bláto.“

A tak připomeňme – z Medkova seriálu pro Divadlo hudby v roce 1966 – právě Talichovu éru.
***

V historii světových symfonických orchestrů nenalezneme obdobu s růstem České filharmonie za Talichova vedení v letech těsně po první světové válce. Je pravda, že jméno většiny slavných souborů bývá pevně spjato se jménem dirigenta, který v životě a růstu orchestru hrál hlavní úlohu. Ale většinou jsou to slavná jména již před příchodem před soubor. Toscanini, Walter, Kleiber, Furtwängler, Karajan a další si dávno před tím, než byli postaveni na vedoucí místa, získali dostatek velkých zkušeností a byli hotovými osobnostmi.

Talich se stal šéfem České filharmonie ve svých šestatřiceti letech. Jeho dirigentské začátky byly velice skromné. Po absolutoriu houslové třídy u profesora Otakara Ševčíka se stal koncertním mistrem Berlínských filharmoniků, kde poznal jednoho z tehdy nejlepších dirigentů, Arthura Nikische. Onemocněl, odešel zpět do Čech, odtud do Ruska, kde se mu poprvé dostala do ruky taktovka. Krátký čas pracoval v pražském Orchestrálním sdružení, odešel do Lublaně, dirigoval tam v divadle a ve Slovinské filharmonii a při tom všem se stále vracíval do Prahy a udržoval a upevňoval své spojení a přátelství s kamarády z Českého kvarteta a hlavně s Josefem Sukem. Byl už vlastně skutečným dirigentem, když se rozhodl, že bude dál studovat, odjel do Lipska a pracoval tam pod vedením Maxe Regera a Hanse Sitta, dirigentsky se zdokonaloval v Miláně u Artura Vignyho. V Praze se objevoval občas na koncertním pódiu jako violista na koncertech Českého kvarteta ve smyčcových kvintetech a sextetech. Před první světovou válkou se stal dirigentem opery v Plzni, kde zůstal až do roku 1918.

A do Plzně za ním Josef Suk poslal partituru symfonické básně Zrání, jejíž premiéru jsme si připomněli posledně. Suk Talichovi věřil. Nejen proto, že Talich byl jeho osobní přítel. Především proto, že se mnohokrát přesvědčil, že Talichovo umělecké přesvědčení roste ze stejných zdrojů jako jeho vlastní. Poznal Talicha při práci a porozuměl jeho touze po hledání, jeho dříčské poctivosti i široké fantazii.

V roce 1915 se Talich vzdal funkce v plzeňské opeře, kde zmatek válečných let a množství členů odvedených na vojnu vlastně znemožňovaly skutečnou uměleckou práci. Dával hodiny, jeho paní, která byla vynikající klavíristkou, mu pomáhala živit rodinu, aby mohl studovat. Talich proseděl dny a noci nad partiturou Sukova Zrání. Četl antická dramata, klasiky světové literatury. Bylo mu pětatřicet let a byl plný neukojitelné intelektuální a kulturní zvědavosti a potřeby poznávat nové a nové věci. V tom zůstal mladý po celý život a to také bylo jedno z velikých tajemství jeho schopnosti pochopit různá díla různých slohových oblastí v jejich celistvosti.

Když začal v říjnu 1918 s Českou filharmonií zkoušet Zrání, znal tuto nesmírně složitou skladbu (o tom jsme se znovu posledně přesvědčili) do nejmenšího detailu, takže mohl již před premiérou poslat Sukovi její úplný rozbor, který je dodnes jediným a přesným výkladem této skladby. Připomeňme si, že v těchto dnech, kdy konec války byl na dosah ruky, byl šéfem České filharmonie Ludvík Vítězslav Čelanský. Romantický dirigent, nadaný muž, spíš improvizátor než stavitel, dirigent pro slavnostní chvíle, ne pro denní práci. Talich zkoušel v napjaté atmosféře, kdy měla Česká filharmonie navíc skoro každý den nějaký koncert, a to s různými pořady. Od první chvíle se jevil jako suverén. Nové, náročné, nezvyklé zvukové kombinace zvládl tak, jako by je mnohokrát slyšel.

Premiéra byla velkolepou slavností. Ale jen málokdo tehdy tušil, jak mnoho bude znamenat toto studium pro růst orchestru i jeho pozdějšího dirigenta. Česká filharmonie hrála jako proměněná. S absolutní přesností, soustředěným napětím, zvukovou kulturou, jakoby jedním dechem v obrovském oblouku velkolepého legáta. Výsledek byl tak dokonalý, že Zrání bylo opakováno bez dalších zkoušek v sezoně ještě třikrát. Talich sám se najednou jakoby napřímil. Všem bylo jasné, že toto je nejvýraznější kandidát na vedoucí místo v České filharmonii.

V zimě 1919 byl jmenován druhým dirigentem a na konci sezony šéfem orchestru. Toto rozhodnutí nebylo výsledkem nějakých zákulisních jednání ani nevyplynulo z usnesení nějakých nadřízených úřadů. Pro Talicha se rozhodl orchestr, kterému bylo jasné, že před ním stojí umělec, který vidí svůj cíl i cestu k němu zcela jasně. Neodpouštěl a nesliboval orchestru nic. Jen velkou, nekonečnou práci. Je proto krásným dokladem mravní vyspělosti a umělecké odpovědnosti České filharmonie z této doby, že se dovedla proti velké části hudební veřejnosti rozhodnout sama. V době, kdy její hmotná přítomnost a budoucnost byla víc než nejistá, kdy její členové nevěděli, zda dostanou svůj příští plat, dali filharmonici přednost práci před vnějším leskem. Rozloučili se s Čelanským a vydali se na dlouhou cestu s Talichem. Spolu s ním věřili, že velké a poctivé umění si nakonec vybojuje obecné uznání a zajištění. Toto vědomí, spojující orchestr s jeho dirigentem, je zároveň, myslím, mravním jádrem umělecké a morální úrovně České filharmonie. A je také závazným dědictvím, vlastní a hlavní filharmonickou tradicí, která by neměla být zapomenuta, protože je to právě ona, která odlišuje náš orchestr od jiných a která by pro nás všechny měla být pramenem jistoty, že o svém životě bude umět Česká filharmonie rozhodnout vždycky a poctivě sama. A platí to samozřejmě nejen o našem prvním orchestru.

Uplynul rok od premiéry Zrání. Před Českou filharmonií stojí energický a rozhodný mladý muž. Zvyklý tvrdě pracovat a vyžadovat to na každém. Byl teď šéfem a převzal i plnou odpovědnost za dramaturgii všech filharmonických koncertů.

Nejprve orchestr rozšířil na 12 prvních, 10 druhých houslí, 8 viol, 8 violoncell, 6 kontrabasů, 6 lesních rohů a dechové nástroje po 4. Na tehdejší dobu to bylo dost slušné, ovšem o nějakém střídání hráčů nemohlo být řeči. Každý hrál v každém koncertě. Pro srovnání – tehdy bylo v orchestru asi 70 členů, dnes jich je 121.

Talichovi se podařilo získat vynikající instrumentalisty a jeho nejbližším spolupracovníkem v orchestru se stal koncertní mistr Stanislav Novák. Byl Talichovou hlavní oporou po řadu let a je jistě možno říci, že byl jedním z hlavních spolutvůrců pozdější úrovně České filharmonie. Spolu s ním začal Talich v září 1919 vypracovávat do největší možné preciznosti především filharmonické smyčce. Vybral si k tomu Sukovu Smyčcovou serenádu. Skladbu, kterou Suk psal ve svých osmnácti letech, jednu z duchem nejmladších skladeb naší hudby, skladbu, kterou jsme pro toto všechno v rozhlase vybrali jako znělku pořadů Klubů hudební mládeže. Talich studoval do nejmenších podrobností. Detail ve stavbě fráze, její rytmická a dynamická bohatost a tajemství výrazu, to všechno jej stále vzrušovalo. Objevoval a hledal. Neúctu k maličkostem považoval za diletantismus. Stále měl před sebou a před ostatní stavěl příklad Českého kvarteta. Byl přesvědčen, že orchestr může a musí hrát jako komorní soubor, s odpovědností každého jednotlivce. Malý okamžik nepozornosti nebo nedbalosti jej zbavoval klidu a vyváděl z míry. Studoval v noci, a setkal-li se pak druhý den ve zkoušce s lhostejností nebo ospalou pohodlností, považoval to za neúctu k práci a k umění na úrovni urážky. Křičel a vybuchoval. Byl nemilosrdný, ale uměl pochopit a odpustit. Každý člen filharmonie najednou cítil, že teď o něco jde. O velký a vzrušující zápas s vlastními nedostatky, obnovování časem zasutých schopností, získávání sebedůvěry, uměleckého a lidského svědomí.

Většinu velkých děl světové hudební literatury řídil Talich s filharmonií vlastně poprvé. Všechno musel poznat sám. Rozhlas a desky nebyly k disposici. Musel sám hledat. Opíral se pochopitelně, zejména v prvních letech, o autory, ke kterým měl osobní vztah, které měl prostě lidsky rád. Zejména to byl Josef Suk. Kromě Smyčcové serenády zařadil na pořad abonentních cyklů především velkou symfonii Asrael. Jedno z největších Sukových děl. Skladbu, která vznikla pod bezprostředním dojmem smrti Antonína Dvořáka, Sukova tchána a učitele. Ještě než byla dopsána, zemřela Sukovi jeho žena Otylka. Dvěma nejdražším lidem věnoval mladý skladatel svou velkou symfonii, pojmenovanou jménem anděla smrti Asraela. Rozlehlou pětivětou skladbu, na jejímž počátku je tragedie smrti a v závěru jistota a poznání trvalého míru a života.

Bylo by zapotřebí mnoho slov, abychom se alespoň trochu připravili na poslech tohoto díla. Věřím ale, že k jeho pochopení nám stačí otevřené a čisté srdce. A to nám všem přeju, nejen pro dnešní večer, a těším se s vámi na shledanou.

Úvodní foto archiv rodiny Medkovy