Talich: Neúctu k maličkostem považoval za diletantismus

  1. 1
  2. 2

70 let České filharmonie (3)
Texty Ivana Medka (72)

Ivan MedekK 70. narozeninám České filharmonie v roce 1966 připravoval Ivan Medek sérii pořadů pro Divadlo hudby, v nichž slovem i hudbou vyprávěl příběh orchestru. Vybíral nejdůležitější historické i hudební mezníky včetně památných nahrávek. Medek tehdy v České filharmonii pracoval. Oficiálně jako zřízenec, neoficiálně jako dramaturg a klíčový spolupracovník Karla Ančerla. Minule jsme připomněli, proč dostal od tehdejšího ředitele Jiřího Pauera svou v pořadí druhou výpověď z České filharmonie: Na výročí sebeupálení Jana Palacha v lednu 1970 Medek zařadil na program Honeggerovu kantátu Jana z Arku na hranici. (První výpověď dostal v roce 1954 s kuriózním zdůvodněním, že nepřípustně ovlivňuje Václava Talicha.)

V dalších letech Ivan Medek příběh České filharmonie pozorně a kriticky sledoval. O dění v orchestru psal mimo jiné pravidelně do Toronta Karlu Ančerlovi. Třeba když Česká filharmonie v roce 1971 slavila 75. výročí vzniku: „Myslím, že v té dobré části – tj. orchestr a Václav Neumann – to bude milé, prosté a lidské. V té druhé pak velice oficielní, mnohomluvné, naparáděné, a proto také nepravdivé. Ale ne jen proto, jak budou některé věci řečeny, ale do jakého světla budou stavěny a jaké závěry z toho vyvozovány. Naivita některých ředitelů a jejich osobní jistota je podivuhodná. Ale to jsem nechtěl psát, protože to není důležité a nejedná se v tomto případě vůbec o České filharmonii (…). Tam je totiž všechno nebo skoro všechno v pořádku, většina dobrých lidí a hodně poctivého kumštu.“ Chystala se tehdy také výstava k jubileu orchestru: „…Dr. Šefl psal pro ni námět a zároveň napsal nové dějiny České filharmonie z nejnovějších pokrokových hledisek, takže moje knížka, kterou jsem napsal loňský rok, nevyjde. Ale to je dnes lepší, přirozenější a také logičtější. Supraphon vydává slavnostní desku, kterou Česká filharmonie věnovala dobrovolně, bez honoráře, ke Sjezdu strany. Je to Pauerova kantáta Volám vás, lidé! z padesátých let. Snad se ještě na to dílo pamatujete.“

V roce 1972 komentuje příchod nové generace hráčů do České filharmonie: „Vůbec je v České filharmonii řada nových hráčů, kteří jsou instrumentálně dobří, ale potřebovali by vedení, aby z nich vyrostli opravdu orchestrální umělci a ne jen hráči. K tomu by ovšem měli být vedeni už na škole a také kritikou a úředními činiteli – alespoň v základním postoji ke kumštu. (…) Zkrátka, stýská se mi po skutečném šéfu orchestru, skutečném reprodukčním kumštýři, který by, jako kdysi Talich, ‚dával kámen ke kameni‘ i s risikem omylů a nutným hledáním. A taky aby uměl ladit, aby se hrálo v rytmu a takové ty docela obyčejné věci, bez kterých se z nejlepší muziky stává nezajímavé bláto.“

A tak připomeňme – z Medkova seriálu pro Divadlo hudby v roce 1966 – právě Talichovu éru.
***

V historii světových symfonických orchestrů nenalezneme obdobu s růstem České filharmonie za Talichova vedení v letech těsně po první světové válce. Je pravda, že jméno většiny slavných souborů bývá pevně spjato se jménem dirigenta, který v životě a růstu orchestru hrál hlavní úlohu. Ale většinou jsou to slavná jména již před příchodem před soubor. Toscanini, Walter, Kleiber, Furtwängler, Karajan a další si dávno před tím, než byli postaveni na vedoucí místa, získali dostatek velkých zkušeností a byli hotovými osobnostmi.

Václav Talich (foto archiv)
Václav Talich (foto archiv)

Talich se stal šéfem České filharmonie ve svých šestatřiceti letech. Jeho dirigentské začátky byly velice skromné. Po absolutoriu houslové třídy u profesora Otakara Ševčíka se stal koncertním mistrem Berlínských filharmoniků, kde poznal jednoho z tehdy nejlepších dirigentů, Arthura Nikische. Onemocněl, odešel zpět do Čech, odtud do Ruska, kde se mu poprvé dostala do ruky taktovka. Krátký čas pracoval v pražském Orchestrálním sdružení, odešel do Lublaně, dirigoval tam v divadle a ve Slovinské filharmonii a při tom všem se stále vracíval do Prahy a udržoval a upevňoval své spojení a přátelství s kamarády z Českého kvarteta a hlavně s Josefem Sukem. Byl už vlastně skutečným dirigentem, když se rozhodl, že bude dál studovat, odjel do Lipska a pracoval tam pod vedením Maxe Regera a Hanse Sitta, dirigentsky se zdokonaloval v Miláně u Artura Vignyho. V Praze se objevoval občas na koncertním pódiu jako violista na koncertech Českého kvarteta ve smyčcových kvintetech a sextetech. Před první světovou válkou se stal dirigentem opery v Plzni, kde zůstal až do roku 1918.

A do Plzně za ním Josef Suk poslal partituru symfonické básně Zrání, jejíž premiéru jsme si připomněli posledně. Suk Talichovi věřil. Nejen proto, že Talich byl jeho osobní přítel. Především proto, že se mnohokrát přesvědčil, že Talichovo umělecké přesvědčení roste ze stejných zdrojů jako jeho vlastní. Poznal Talicha při práci a porozuměl jeho touze po hledání, jeho dříčské poctivosti i široké fantazii.

V roce 1915 se Talich vzdal funkce v plzeňské opeře, kde zmatek válečných let a množství členů odvedených na vojnu vlastně znemožňovaly skutečnou uměleckou práci. Dával hodiny, jeho paní, která byla vynikající klavíristkou, mu pomáhala živit rodinu, aby mohl studovat. Talich proseděl dny a noci nad partiturou Sukova Zrání. Četl antická dramata, klasiky světové literatury. Bylo mu pětatřicet let a byl plný neukojitelné intelektuální a kulturní zvědavosti a potřeby poznávat nové a nové věci. V tom zůstal mladý po celý život a to také bylo jedno z velikých tajemství jeho schopnosti pochopit různá díla různých slohových oblastí v jejich celistvosti.

  1. 1
  2. 2

Související články


Napsat komentář

Reklama