Talichova práce s Českou filharmonií byla epocha

Ivan Medek hovoří s Václavem Neumannem (3)
Texty Ivana Medka (55)

Na konci roku 1968 spolu před rozhlasovým mikrofonem hovořili Ivan Medek, tehdy dramaturg České filharmonie, a Václav Neumann, od 1. listopadu nový šéfdirigent orchestru. Neumann předtím – v reakci na srpnovou okupaci Československa vojsky států Varšavské smlouvy – odešel z čela lipského Gewandhausorchestru a poté, co Karel Ančerl zůstal ve Spojených státech amerických, respektive v Kanadě, převzal šéfovské žezlo v České filharmonii.

Václav Neumann hovořil o svojí dosavadní umělecké cestě, o spolupráci se symfonickými orchestry v Karlových Varech, v Brně, v Praze (Česká filharmonie, FOK) i v Německu (Komická opera v Berlíně, lipský Gewandhausorchester). Jako hudební předěl zazněl v pořadu mimo jiné. Smetanův Tábor, právě v Neumannově nahrávce s orchestrem lipského Gewandhausu. A přes Mou vlast, interpretovanou německým orchestrem, se hovor stočil opět do Prahy. Nejen k České filharmonii a Neumannovým plánům v jejím čele, ale obecněji k tématu tradice a charakteru orchestru.
***

Ivan Medek: Snad bychom se teď mohli podívat na jednu otázku, která mě trápí už delší čas a o které jsem se sám pokoušel přemýšlet. Co to vůbec je charakter orchestru, co to je tradice, jakým způsobem je možné orchestry srovnávat a jak je vlastně možné, že některé orchestry, řekněme ty špičkové, udržují svoji úroveň takovým nějakým zvláštním, tajemným způsobem, jakoby samy ze sebe, často třeba i bez působení dirigenta.

Václav Neumann: Nadhodil jsi téma, které je háklivé. Není snad tak choulostivé v tom smyslu, že v podstatě budeme orchestry chválit, i když je můžeme taky kritizovat. Ale musím říct, že dirigent, má-li úspěšně pracovat s orchestrem, musí ten orchestr mít rád, musí k němu mít vztah, musí si k němu ten vztah najít. Je to samozřejmě vztah dvoustranný. Vždycky se nestane, že orchestr najde k dirigentovi pravý vztah, který potom dovoluje skutečně uvolněnou a slibnou spolupráci.

Tvoje otázka byla velmi obšírná. Vezměme si snad nejdřív ten bod, kdy jsi mluvil o kvalitě orchestru. Jsem přesvědčen, že v určité úrovni už se nedá mluvit o tom, je-li některý orchestr lepší nebo horší.

Ivan Medek: V té vyšší úrovni…

Václav Neumann: Řekněme v té nejvyšší úrovni. Když jsem na koncertě slyšel třeba Newyorskou filharmonii nebo Berlínskou filharmonii, vzniklo ve mně přesvědčení, že se nedá říct, že Berlínská filharmonie je lepší než Česká filharmonie. Že se pouze dá říct, že Berlínská je trochu jiná než Česká filharmonie. Anebo že Česká filharmonie hraje právě tak dobře jako Newyorská, jenom hraje jinak. A to je právě to nesmírně fascinující, že orchestry se liší. Že dirigent, přijde-li k pultu takového orchestru, konstatuje jemné rozdíly. Jemné rozdíly ne v kvalitě orchestru, ale v tom, jak se orchestr vyjadřuje, jak svou hrou mluví, jakou má duši.

Já se pamatuji, že jeden z mých velmi zajímavých zážitků bylo první setkání s drážďanskou Staatskapelle, kterou v posledním roce šéfoval kolega Turnovský. Je to orchestr, který má velmi vyhraněnou tvář. Poprvé jsem s ním hrál Beethovenovu Pastorální symfonii. Už na generálce jsem cítil, že orchestr, který naprosto výborně spoluhraje pod mým dirigováním, mně dává zpětně takové malé impulzy. Oni byli zvyklí hrát Pastorálku určitým způsobem, určitým způsobem ji cítí jako celek. A já najednou cítil, jak mně vysílají takové malé podněty, jako kdyby mě chtěli ovlivnit. Bylo to v tu chvíli nesmírně zábavné. Protože jsme si ovšem velmi dobře rozuměli, některé ty jejich podněty jsem přijímal a upravoval podle svého, a některé jsem zase, abych tak řekl, odsunul. A tak vznikl dialog mezi mnou a orchestrem, který se pak opakoval večer. Byl ohromně milý a podnětný.

Ivan Medek: No to je snad zhruba řečeno to, čemu se jinak říká spolupráce. Tvůrčí spolupráce mezi orchestrem a dirigentem. Ale z toho vyplývá další zajímavý poznatek. Ty jsi říkal, že celkově se orchestry liší. Liší, to znamená, že mají nějaký svůj vlastní charakter. Ale co ten charakter vlastně spoluvytváří? Mluvil jsi třeba o tom, že v Gewandhausorchestru se nějakým tajemným způsobem předávají zkušenosti ze starší generace mladší generaci. Totéž je samozřejmě právě tak v České filharmonii.

Václav Neumann: Řekl bych, že v orchestrech, které jsou opravdu uměleckými osobnostmi, dochází k tomuto tajuplnému předávání tradic a stylu. Můj dojem je, že styl České filharmonie vznikl především spoluprací s Václavem Talichem. Bylo to období dlouhé a velmi intenzivní, kdy vynikající, jedni z nejlepších českých hudebníků, spolupracovali s naším nejlepším dirigentem. S dirigentem, který byl obrovskou výchovnou a programovou osobností. Já dodnes, jestliže se k něčemu hlásím, tak především ke vzoru Talichově. Hledám v jeho práci, jak jsem ji poznal, základní podněty pro sebe. Domnívám se tedy, že spoluprací s velkým dirigentem Talichem a s vynikajícími hráči v České filharmonii vznikl styl, který pokládáme za styl České filharmonie. A rozšířil bych to, že je to rozhodující styl také pro interpretaci české hudby.Ivan Medek: Myslím, že v Talichově období jsou pro Českou filharmonii z tohoto hlediska dva důležité body. Talich sám, přestože to byl typ velice tvrdošíjný ve svých požadavcích, se vlastně snažil pochopit rodící se charakter České filharmonie, a to ve způsobu práce a výběru repertoáru. To jsou ty dva základní body. Výběr repertoáru má základní linii směřující jak k orchestru, tak k obecenstvu, ve smyslu výchovném, totiž že obě složky vychovávají a k něčemu vedou. Ale zároveň akcentuje určité typy autorů ze širokého repertoáru, ke kterým se jak dirigent, tak orchestr stále vrací. A to není myslím jenom subjektivní, že je ten dirigent má rád, ale také proto, že na těch dílech si s orchestrem nejlépe porozumí.

Václav Neumann: Domnívám se, že jsi to charakterizoval zcela přesně a že z těchto důvodů se dá mluvit o práci Talichově s Českou filharmonií jako o epoše. Chtěl bych na ni navazovat. To neznamená, že bych chtěl předělávat Českou filharmonii. Česká filharmonie hraje dnes zase poněkud jinak. Je to způsobeno velkým množstvím mladých hráčů. Orchestr dosáhl od doby Talichovy krajní virtuozity; je dnes tak virtuosní jako málokterý orchestr ve světě. Srovnám-li Českou filharmonii například s Gewandhausorchestrem, který má také velmi výraznou tvář, je Česká filharmonie právě daleko virtuóznějším, pružnějším a ve zvuku štíhlejším orchestrem. Je to pravděpodobně způsobeno také naším českým temperamentem. A snad i naší hudbou, která je přece jen tanečnější než hudba Brucknerova nebo Wagnerova. Mohli bychom říct, že je i demokratičtější.Ivan Medek: Já bych se chtěl zastavit u toho slova demokratický. Nejenom v souvislosti s tímto slovem, ale také snad jako připomínku toho, že vlastně každý dirigent u každého orchestru, stejně tak jako třeba Talich v České filharmonii, věnuje vždycky přirozenou a úplně pochopitelnou pozornost autorům své generace. A na to navázat tím, že bychom si teď poslechli tvoji nahrávku Sommerovy Vokální symfonie a z ní snad třetí část na text Cesare Pavese, která se jmenuje „Přijde smrt a bude mít tvé oči“, se sólistkou Věrou Soukupovou.

(Hudba: Vladimír Sommer: Vokální symfonie – část)

Ivan Medek: Teď snad by byl čas začít mluvit o tom, o čem v kontextu mluvíme vlastně pořád. Jak si představuješ svoji práci s Českou filharmonií? Co bys chtěl s Českou filharmonií dělat? Na co bys chtěl navazovat? Jak si představuješ navazování na tradice, což vlastně není nikdy nic jiného než nějaká nová práce. Jinak se na tradice vůbec nedá navazovat. Jinak je to jenom učení dějepisu.

Václav Neumann: Sommerova Vokální symfonie do našeho pořadu patřila. Protože já se skutečně cítím jako dirigent své generace a měl jsem víckrát možnost tento svůj vztah dokazovat. Pochopitelně i v České filharmonii chci zůstat v této úloze a hrát dál dobrá díla svých generačních vrstevníků. Vůbec je úkolem dirigenta České filharmonie, aby hrál především českou hudbu, i tu soudobou. Nechci se vyhýbat žádnému úkolu. Chci ale pečlivě vybírat.

Své záměry, které se týkají programů pro nejbližších pět let, bych charakterizoval zatím trochu improvizovaně, protože celé to přišlo dost neočekávaně. A asi tak, že bychom položili důraz na hlavní symfonický repertoár, tedy stěžejní díla, která se objevují na koncertních programech v celém světě: ať je to hudba Beethovenova nebo Brahmse, snad i trochu Brucknera, rozhodně Mahlera. Potom bych chtěl systematicky hrát moderní hudbu, to znamená hudbu z posledních padesáti let. Ale protože z této hudby se už skoro všechno v Praze objevilo, chtěl bych retrospektivně ukazovat ve výběru ta díla, která mají nejtrvalejší hodnotu. Myslím třeba vídeňskou školu, Honeggera anebo Stravinského. Z nich vybírat to, co se má opakovaně objevovat na koncertech. Pochopitelně, že český dirigent a český orchestr v Praze hrají především českou hudbu. V tom bych chtěl systematicky pěstovat české klasiky: Dvořáka, Smetanu, Janáčka a Suka. A jak jsem už předtím řekl, věnovat zvláštní pozornost české hudbě soudobé. Znova podtrhuji, v dobrém, pečlivém výběru.

(Pokračování)
Foto archiv