Česká filharmonie se šéfdirigentem Jiřím Bělohlávkem doprovázela 17. září na Dvořákově Praze v Rudolfinu charismatického hosta – houslovou hvězdu s vizáží rockera Davida Garretta. V jeho případě není slovo charismatický dost silné na to, aby vyjádřilo, jak tento atraktivní muž působí na své (hlavně) fanynky v sále. Vysoký romantický hrdina s plavými vlasy staženými do uzlu, andělskou tvář zastíněnou drsným strništěm, celý v černém, s džínami a ve vysokých botách tvořil zajímavý kontrast ke korektním frakům okolo něj. Už při Garrettově vstupu na pódium nadšení nebralo konce. 
Na programu byl slavný koncert Maxe Brucha č. 1 g moll, op. 26. Garrett hraje mužným silným tónem, v dolních polohách je robustní, ve výškách jasný a čistý, má zálibu ve výrazných akcentech. Orchestr vedle něj může svobodně dát průchod dynamice, mladý sólista je nepřeslechnutelný. Velmi romanticky vyznělo Adagio, v hodně pomalém tempu nespěchal a užíval si každý tón, naopak ohnivého Finale se zmocnil s ohromnou energií, eruptivně a spontánně, housle v jeho rukách jen vibrovaly. Garrett hraje s velkoryse rozepjatými kantilénami, čistými dvojhmaty, ďábelsky rychlými běhy po hmatníku. Když takovou virtuózní pasáž zakončí vítězným akcentem na nejvyšším tónu a ještě ho stihne doprovodit úsměvem do publika, tak je prostě neodolatelný. Ne náhodou si jej filmaři vybrali pro roli Paganiniho ve filmu The Devil Violinist.
Večer po měl ještě jeden vstup – Jiří Vejvoda si jej vytáhl na pódium ke krátkému interview, kde jsme se dozvěděli různé detaily z jeho všestranné kariéry. David Garrett, původním jménem Bongartz, pochází z Německa, žije v USA, vyrůstal jako zázračné dítě, v jedenácti letech dostal přímo od německého prezidenta Richarda von Weizsäckera zapůjčené stradivárky. Sklízí ceny za houslovou interpretaci (nejčerstvěji Echo Klassik právě za Brucha), ale umí i komponovat a nevyhýbá se ani populární hudbě. Zkrátka mnoho talentů na jeden umělecký život. 
Na orchestru zůstalo, aby program doplnil o dvořákovskou složku. V úvodu to bylo Nocturno H dur, op. 40, původně součást Dvořákova raného a experimentujícího kvartetu, který autor ponechal v zapomnění, ale tuto nejhodnotnější větu z něj upravil do několika verzí a ona dnes žije samostatným životem. Zádumčivé Nocturno je neseno v dlouhých až hypnotizujících unisonech houslí, České filharmonii se jej podařilo naplnit soustředěným a výtečně sladěným výkonem, v duchu smířeného klidu a odevzdání.
V druhé polovině večera pak s dirigentem Jiřím Bělohlávkem provedli Dvořákovu 6. symfonii D dur, op. 60. Jedna z prvních vrcholných symfonií Dvořákových byla psána pro Vídeňské filharmoniky a věnována dirigentu Hansi Richterovi, který ji sice ve Vídni neprosadil, ale rok po pražské premiéře 1881 ji uvedl v Londýně. A jak psal Dvořákovi, byla tam nastudována s láskou. Totéž se dá říci i o včerejším koncertu – také jsem měla dojem, že dílo bylo hráno s láskou, s velkou rozhodností a naléhavostí (Adagio), s obrovskou chutí (Scherzo/Furiant) – zde Bělohlávkovi stačily jen mikropohyby rukou, orchestr mu zpíval sám. A rozsáhlé Finale zakončilo večer v radostném a rychlém tempu, v precizním souznění všech. Tleskalo se sice po každé větě, nebylo tu právě zkušené publikum, ale byl to potlesk upřímný a bouřlivý.
Hodnocení autorky recenze: 90 %
Dvořákova Praha 2015
Dvořák Collection II
Česká filharmonie
Dirigent: Jiří Bělohlávek
David Garrett (housle)
17. září 2015 Dvořákova síň Rudolfina Praha
program:
Antonín Dvořák: Nocturno, op. 40
Max Bruch: Koncert pro housle a orchestr č. 1 g moll, op. 26
Antonín Dvořák: Symfonie č. 6 D dur, op. 60
Foto Petra Hajská
