Infiltrace do města a nikdy neodeslané dopisy

  1. 1
  2. 2

Živé performativní umění hledá stále častěji cestu z divadel ven za svými diváky. Infiltruje do městského prostoru na volná prostranství, do parků, opuštěných industriálních budov a do míst, kde byste to obvykle nečekali. Umělecké dílo v novém prostoru získává nový smysl, protože se ocitá náhle v jiném univerzu, ale přesazování z prostředí do prostředí přináší i trochu adrenalinu, protože interakce s novým místem a novými diváky je nevypočitatelná. Neztratí svůj původní obsah a nestane se úplně jinou výpovědí? Takové otázky si jistě tvůrci kladou, ale také tyto hranice stále znovu zkoušejí posouvat. Dějištěm jedné takové události se stal ve středu večer vestibul stanice metra Florenc na trase ústící směrem k divadlu Karlín a autobusovému nádraží. Diváci i náhodní kolemjdoucí měli možnost přihlížet více než půlhodinové produkci, která původně vznikla pro festival Prague Pride a v srpnu byla odehrána na Střeleckém ostrově. Dogtown izraelského choreografa Nadara Rosana byl nyní součástí programu, kterým otevírá svou patnáctou sezonu divadlo Ponec a který trvá symbolicky od 15. do 30. září.

Reklama

V choreografii Dogtown vystupují dva performeři, Martin Šalanda a Roman Zotov, typově odlišení až do kontrastu, kteří v sérii interakcí zkoumají sebe ve společnosti a svou touhu po svobodě. Pokud bychom odhlédli od kontextu premiérového uvedení, Dogtown neprobouzí představu vztahu a není portrétem nějakého intimního sblížení mezi muži. Je spíše výpovědí utlačovaných individualit, které se setkají v anonymním prostoru, a přes touhu po komunikaci a vyjádření narážejí na překážky a stereotypy. Zvenčí i zevnitř.Nadar Rosano: Dogtown - stanice metra Florenc Praha 2015 (foto Vojtěch Brtnický)Choreografie je fyzická a kontaktní, podbarvená buď zcela minimalistickým šumem, klavírním nokturnem, nebo třeba lehkou country písní, její materiál pak působí pokaždé jinak. Oba interpreti zrcadlí jistou atmosféru represe nebo strachu. Křečovitými pohyby a výrazy probíhá napětí, jsou ve střehu a připraveni k obraně, nedůvěřiví, ale přetékající energií, která by chtěla proudit volně. Choreografie pracuje s některými stereotypními gesty, která ztratila smysl a symboliku sterým opakováním v modlitbě nebo v tolika demonstracích. Pokřivená těla zrcadlí pokřivený systém. Vzdor bublá pod povrchem a oba muži v něm nacházejí soulad a porozumění. V jedné části přichází na řadu i hra se slovy, kterými si pohazují jako míčky, aby tak ukázali, že také sama nejsou ničím jiným než nástrojem a hračkou. Závěrečná kontaktní část s prvky téměř přízemní akrobacie (a tančilo či pohybovalo se na zemi, žádný baletizol tanečníky nechránil) přesvědčí o velké souhře interpretů. Nevysvětlena zůstává jen úloha hbitého kameramana, který se zdá být součástí představení, ale není uveden v programovém letáčku a přece jen, proč by měl mít tanečník na kameře logo ČTK, že ano?

  1. 1
  2. 2

Hodnocení

Vaše hodnocení - Rosano: Dogtown (divadlo Ponec Praha)

[Celkem: 3    Průměr: 4.3/5]

Vaše hodnocení - Záhora: Devoid (NANOHACH)

[Celkem: 6    Průměr: 4.8/5]

Mohlo by vás zajímat


Komentujte

Please Login to comment

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
Upozornit na