Talichova práce s Českou filharmonií byla epocha

  1. 1
  2. 2

Ivan Medek hovoří s Václavem Neumannem (3)
Texty Ivana Medka (55)

Ivan MedekNa konci roku 1968 spolu před rozhlasovým mikrofonem hovořili Ivan Medek, tehdy dramaturg České filharmonie, a Václav Neumann, od 1. listopadu nový šéfdirigent orchestru. Neumann předtím – v reakci na srpnovou okupaci Československa vojsky států Varšavské smlouvy – odešel z čela lipského Gewandhausorchestru a poté, co Karel Ančerl zůstal ve Spojených státech amerických, respektive v Kanadě, převzal šéfovské žezlo v České filharmonii.

Václav Neumann hovořil o svojí dosavadní umělecké cestě, o spolupráci se symfonickými orchestry v Karlových Varech, v Brně, v Praze (Česká filharmonie, FOK) i v Německu (Komická opera v Berlíně, lipský Gewandhausorchester). Jako hudební předěl zazněl v pořadu mimo jiné. Smetanův Tábor, právě v Neumannově nahrávce s orchestrem lipského Gewandhausu. A přes Mou vlast, interpretovanou německým orchestrem, se hovor stočil opět do Prahy. Nejen k České filharmonii a Neumannovým plánům v jejím čele, ale obecněji k tématu tradice a charakteru orchestru.
***

Ivan Medek: Snad bychom se teď mohli podívat na jednu otázku, která mě trápí už delší čas a o které jsem se sám pokoušel přemýšlet. Co to vůbec je charakter orchestru, co to je tradice, jakým způsobem je možné orchestry srovnávat a jak je vlastně možné, že některé orchestry, řekněme ty špičkové, udržují svoji úroveň takovým nějakým zvláštním, tajemným způsobem, jakoby samy ze sebe, často třeba i bez působení dirigenta.

Václav Neumann: Nadhodil jsi téma, které je háklivé. Není snad tak choulostivé v tom smyslu, že v podstatě budeme orchestry chválit, i když je můžeme taky kritizovat. Ale musím říct, že dirigent, má-li úspěšně pracovat s orchestrem, musí ten orchestr mít rád, musí k němu mít vztah, musí si k němu ten vztah najít. Je to samozřejmě vztah dvoustranný. Vždycky se nestane, že orchestr najde k dirigentovi pravý vztah, který potom dovoluje skutečně uvolněnou a slibnou spolupráci.

Tvoje otázka byla velmi obšírná. Vezměme si snad nejdřív ten bod, kdy jsi mluvil o kvalitě orchestru. Jsem přesvědčen, že v určité úrovni už se nedá mluvit o tom, je-li některý orchestr lepší nebo horší.

Ivan Medek: V té vyšší úrovni…

Václav Neumann: Řekněme v té nejvyšší úrovni. Když jsem na koncertě slyšel třeba Newyorskou filharmonii nebo Berlínskou filharmonii, vzniklo ve mně přesvědčení, že se nedá říct, že Berlínská filharmonie je lepší než Česká filharmonie. Že se pouze dá říct, že Berlínská je trochu jiná než Česká filharmonie. Anebo že Česká filharmonie hraje právě tak dobře jako Newyorská, jenom hraje jinak. A to je právě to nesmírně fascinující, že orchestry se liší. Že dirigent, přijde-li k pultu takového orchestru, konstatuje jemné rozdíly. Jemné rozdíly ne v kvalitě orchestru, ale v tom, jak se orchestr vyjadřuje, jak svou hrou mluví, jakou má duši.

Já se pamatuji, že jeden z mých velmi zajímavých zážitků bylo první setkání s drážďanskou Staatskapelle, kterou v posledním roce šéfoval kolega Turnovský. Je to orchestr, který má velmi vyhraněnou tvář. Poprvé jsem s ním hrál Beethovenovu Pastorální symfonii. Už na generálce jsem cítil, že orchestr, který naprosto výborně spoluhraje pod mým dirigováním, mně dává zpětně takové malé impulzy. Oni byli zvyklí hrát Pastorálku určitým způsobem, určitým způsobem ji cítí jako celek. A já najednou cítil, jak mně vysílají takové malé podněty, jako kdyby mě chtěli ovlivnit. Bylo to v tu chvíli nesmírně zábavné. Protože jsme si ovšem velmi dobře rozuměli, některé ty jejich podněty jsem přijímal a upravoval podle svého, a některé jsem zase, abych tak řekl, odsunul. A tak vznikl dialog mezi mnou a orchestrem, který se pak opakoval večer. Byl ohromně milý a podnětný.

Ivan Medek: No to je snad zhruba řečeno to, čemu se jinak říká spolupráce. Tvůrčí spolupráce mezi orchestrem a dirigentem. Ale z toho vyplývá další zajímavý poznatek. Ty jsi říkal, že celkově se orchestry liší. Liší, to znamená, že mají nějaký svůj vlastní charakter. Ale co ten charakter vlastně spoluvytváří? Mluvil jsi třeba o tom, že v Gewandhausorchestru se nějakým tajemným způsobem předávají zkušenosti ze starší generace mladší generaci. Totéž je samozřejmě právě tak v České filharmonii.

Václav Neumann: Řekl bych, že v orchestrech, které jsou opravdu uměleckými osobnostmi, dochází k tomuto tajuplnému předávání tradic a stylu. Můj dojem je, že styl České filharmonie vznikl především spoluprací s Václavem Talichem. Bylo to období dlouhé a velmi intenzivní, kdy vynikající, jedni z nejlepších českých hudebníků, spolupracovali s naším nejlepším dirigentem. S dirigentem, který byl obrovskou výchovnou a programovou osobností. Já dodnes, jestliže se k něčemu hlásím, tak především ke vzoru Talichově. Hledám v jeho práci, jak jsem ji poznal, základní podněty pro sebe. Domnívám se tedy, že spoluprací s velkým dirigentem Talichem a s vynikajícími hráči v České filharmonii vznikl styl, který pokládáme za styl České filharmonie. A rozšířil bych to, že je to rozhodující styl také pro interpretaci české hudby.Václav Neumann (Foto archiv)Ivan Medek: Myslím, že v Talichově období jsou pro Českou filharmonii z tohoto hlediska dva důležité body. Talich sám, přestože to byl typ velice tvrdošíjný ve svých požadavcích, se vlastně snažil pochopit rodící se charakter České filharmonie, a to ve způsobu práce a výběru repertoáru. To jsou ty dva základní body. Výběr repertoáru má základní linii směřující jak k orchestru, tak k obecenstvu, ve smyslu výchovném, totiž že obě složky vychovávají a k něčemu vedou. Ale zároveň akcentuje určité typy autorů ze širokého repertoáru, ke kterým se jak dirigent, tak orchestr stále vrací. A to není myslím jenom subjektivní, že je ten dirigent má rád, ale také proto, že na těch dílech si s orchestrem nejlépe porozumí.

  1. 1
  2. 2

Mohlo by vás zajímat


Komentáře. Respektujte prosím pravidla diskuze.

Please Login to comment

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
Upozornit na