Tančit vědomě s bolestí: Rozhovor se Stéphanie N’Duhirahe

Stéphanie, jak ses dostala k novému cirkusu?
Narodila jsem se ve Švýcarsku na malém městě. V takovém, ve kterém můžeš buď dělat ping-pong, tenis nebo fotbal. A zrovna když mi bylo sedm let, začal se v tom městečku učit cirkus. Akorát jsem se vrátila z tábora, kde chodili na laně. A já to chtěla umět taky. Zajímavé je, že doteď na laně chodím. Byli jsme první ročník. Chodili jsme vícekrát týdně i o víkendu a začali jsme připravovat první představení.

Narodila ses ve Švýcarsku, ale tvé kořeny sahají mimo Evropu.
Máma pochází ze Švýcarska, táta je původem z Konga. Přijel v třiadvaceti letech do Švýcarska studovat a na studiích se seznámil s mámou. Oba se učili práci s autistickými dětmi. Teď je mu sedmdesát tři.

Cítíš, že v tobě pořád ty kořeny proudí?
To cítím. Hlavně je to vidět. (smích) Třeba když připravují na jevišti světla a já jsem na jevišti zrovna s kolegyní, která má bílou kůži, musí na mě fokusovat jinak, abych byla vidět.

Jak tvoje kroky pokračovaly dál?
Když mi bylo dvacet, studovala jsem uměleckou školu v Ženevě – performance art a video. Pracovala jsem s rovnováhou, akrobacií, ale bavilo mě spíš o tom točit. Snažila jsem se začlenit cirkus do svých uměleckých výtvorů. Až pak jsem si řekla, že by bylo skvělé studovat cirkusovou školu. Odjela jsem do Kanady, do Quebecu. Až pak moje kroky vedly do Čech, protože jsem si našla přítele z Čech.

Jak vypadala cirkusová scéna v Čechách v té době, tedy před zhruba třinácti lety?
První rok jsem ještě hodně jezdila do Francie, kde jsme koupili loď a organizovali představení tam. Pamatuji si den, kdy Šárka Maršíková dostala klíče od Cirqueonu. Začala jsem učit workshopy, spolupracovat s nově vznikajícím Cirkem La Putyka. Nakonec jsme se rozhodli v Čechách zůstat na stálo. Založily jsme s kamarádkou Morgane Widmer soubor Cie Pieds Perchés. Cirkusová scéna v Praze byla na rozkvětu.

Když můžeš srovnat novocirkusovou scénu té doby a tu dnešní. Jak se vyvinula?
Když jsem přišla, v Cirqueonu zkoušeli Bratři v Tricku a my. Nebyly malé cirkusové skupiny. Teď je projektů o dost víc. Někteří míchají žánry jako já – cirkus, tanec atd. Učili jsme lidi, kteří třeba nyní už performují sami, jako například Cirkus TeTy. Scéna je to větší, ale pořád hodně malá.

Kdy přišlo spojení se SE.S.Tou?
Asi před čtyřmi lety, před covidem. Dostala jsem nabídku na rezidenci. Měla jsem tehdy rozpracovaný projekt o bolesti, a tak mi to připadalo skvělé něco začít. Moc se mi na SE.S.Tě líbí, že na tebe neklade žádný tlak. Dostaneš čas a můžeš čtyři roky tvořit – vždy pouze cca dva týdny v roce, ale můžeš zasvětit ten čas jednomu projektu. Letos v říjnu jsem odpremiérovala inscenaci Šrámy, která na základě této rezidence vznikla.

Kdo byl tvůj mentor, rádce na rezidencích? Jakým způsobem tenhle dialog probíhá?
Šrámy jsou inscenace o bolesti. Co jsi o bolesti během zkoušení zjistila? Sama jsem ve spojení s bolestí každý den. Když pracuješ s lanem, bolí to. A my jako umělci s tím musíme pracovat. Zjistila jsem, že je to jako život. Život bolí, ale musíš se snažit, aby to bolelo méně. Přijmout bolest a vědomě s ní pracovat. Nikoli jí nevidět, ale zároveň na ni neupínat veškerou pozornost. Když tě něco bolí, občas nevíš, jak na to. Jestli to bolavé rameno rozmasírovat, nebo s ním naopak nic nedělat. Vědomým posloucháním svého těla se to postupně naučíš.

Šrámy ale nejsou jen o tělesné bolesti?
Udělala jsem si malý průzkum. Měla jsem sešitek, který jsem nejprve dala svému kamarádovi antropologovi Hervé Munzovi, své sestře Cécile N‘Duhirahe, svému tátovi, Francoisovi N‘Duhirahe. Poprosila jsem je, aby mi napsali něco o bolesti. Myslela jsem, že mi budou psát, jak je bolí záda. Nakonec mi sestra napsala o tom, jak bojuje se svojí identitou. Stejně tak můj táta, který má hodně fyzických problémů, mi napsal text o rasismu. Viděla jsem v tom svoje zrcadlo. Začala jsem cítit bolest, kterou mám také. Ptala jsem se, odkud přichází. Uvědomila jsem si, že je to bolest, která přichází z minulých generací a zůstává v nás. A tak se do Šrámů dostal náš rodinný příběh. Bylo to hodně terapeutické.

Proč jsou součástí inscenace i videoinstalace?
Jsem performerka, ale zároveň i tvořím videa. Vždycky jsem se míchala různé umělecké styly a video bylo často součástí mých prací. V tomto případě jsem používala blok, který ukazuje postup tvorby. Pokaždé, když jsem měla rezidenci, filmovala jsem některé cesty své tvorby a editovala je v noci. Je to skicák z mých rezidencí.

Mají na nich zachycená místa nějaký zvláštní význam pro celou inscenaci?
Rozhodně. Místa jsou propojená s tématem projektu. Jsou to historická místa, která jsou spojená s minulostí, bolestí, těžkou historií a velkými historickými událostmi. Jsou plná vzpomínek, příběhů a bolesti.

Jak se můžeme vypořádat s minulostí, která zanechala velké šrámy? 
Tím, že o ni mluvíme, snažíme se jí porozumět a tvořit nové cesty s vědomím těchto šrámů.

Jsou v každém národu, člověku, jen to není vždy tak nápadné. Pomůže nám umění?
Tomu ze srdce věřím.

Šrámy měly premiéru a budou se hrát v únoru. Co bude tvůj další projekt?
Jakési pokračování Šrámů. Když bylo mému tátovi deset let, probíhala dekolonizace a teď teprve o tom začíná mluvit. Mému příteli je čtyřicet tři. Když jemu bylo deset, v Čechách se měnil režim. Říkala jsem si, že v Čechách by pro lidi bylo bližší toto téma. Historie je globální. Jsi její součástí, ať chceš nebo ne. Sama v sobě cítím střípek té české historie. Premiéra bude v dubnu a bude propojovat instalaci, zvuk i video. Moc se na to už těším.

—

Stéphanie je umělkyně a akrobatka pocházející ze Švýcarska. Je spoluzakladatelkou souboru Cie Pieds Perchés, novocirkusového souboru s působištěm v České republice, Švýcarsku a Francii. Vystudovala Vysokou školu umění v Ženevě (ESBA), krátce poté byla přijata na Školu cirkusu v Quebecu, kde se specializovala na závěsnou akrobacii (lano). V současné době spolupracuje s anglickou skupinou Collectif and then… a s českým Cirkusem Mlejn. V roce 2017 absolvovala na prestižní francouzské cirkusové škole CNAC v Châlons-en-Champagne celoroční kurz cirkusové dramaturgie. Působí jako performerka, akrobatická supervize, ale i jako asistentka dramaturgyně mezinárodního festivalu Fun Fatale. Věnuje se také vizuálnímu umění (vystavuje např. v galerii Pratt Manhattan v New Yorku).