Tanec Praha 2019: Švihlá videa a Youtube jako divadelní prkna
Publikum vítá jen obrazovka notebooku značky Apple, kterou z technické kabiny ovládá Giuseppe, zatímco Barbara přichází na scénu jako jediná performerka – jejím rovnocenným partnerem se ale stává MacBook. Myšlenka je prostá, ale současně i složitá: na obrazovce je promítáno téměř hodinové video sestříhané z desítek sekvencí, které umístili uživatelé na server Youtube. Videa jsou vybrána tak, aby na ně mohla performerka reagovat svou fyzickou přítomností, a to doslova – stává se bez nadsázky jejich prodlouženou rukou (výjimečně i hlavou a jinými částmi těla). Videoobrazy jsou propojeny s jejími reálnými pohyby v kuriózní iluzi, že právě ona je aktérkou toho kaleidoskopu činností a libůstek.
Většinou jde o pohyb civilní a lokalizovaný ve středu scény u stolečku s obrazovkou, ale jak se představení rozvíjí, pohybuje se performerka s MacBookem po celém prostoru a zaujímá čím dál krkolomnější pózy. Někdy sama také nahrazuje zvukovou složku videa, ať už mluví jménem ženy nebo muže. Pocit absurdity koresponduje s pocity, které uživatel může mít při samotném sledování videí na internetu. Zde je však podstatný rozdíl v tom, že na vlastním počítači mohu obraz vyhnout nebo přeskočit, kdežto v divadelní performanci nemám možnost výběru.
Videa nejsou řazená náhodně, jednak na sebe navazují vizuálně, aby obrazový tok byl co možná nepřerušený, někdy jde o záběry na ruce ve stejné pozici, ale zaobírajícími se jinou činností, plynulost přechodu je zásadní. Posléze se vynoří i určitý modus operandi výběru – vidíme, že všechna videa jsou amatérská (ale v roce 2011 ještě mnoho profesionálních youtuberů být nemohlo), ukazují návody nebo koníčky obyčejných lidí, kteří se chtěli ostatním svěřit s nějakým aspektem svého života nebo se podělit o zkušenost.
Témata pak navazují v určitých blocích, jako je manipulování s předměty, jednání se zvířecími mazlíčky (třeba návod, jak dát kočce prášek nebo jak naučit papouška mluvit), jiná pasáž je věnovaná střelným zbraním nebo sexuálním stimulům, ale také návodům na zklidnění nebo relaxaci při panické poruše. Zdánlivý pelmel pojí tedy vizuální návaznost a obsahová příbuznost – velmi osobní vyjádření ve zcela veřejném prostoru. I když nejde o čitelnou linku, struktura vlastně sleduje dramatický oblouk až ke katarzi.
Producent, konzument, prozument a Youtube prkna, co znamenají svět
Jak umělci posléze objasnili při debatě, zabývali se už ve svých dřívějších projektech sběrem dat na internetu jako zdroje pro performanci. Jejich fascinace je dlouhodobá. V prvním projektu jako základ využili řetězení informací z různých podstránek Wikipedie, tématem byly události roku 1994; v dalším projektu zase pracovali se zvuky, které uživatelé bezplatně nahrávají na internet, tedy s umělou zvukovou krajinou. Fenomén Youtube začali zkoumat jako třetí oblast a performanci Forecasting uvedli v roce 2011, představení samotné ještě rok po premiéře upravovali, díváme se tedy na videa cca sedm let stará. Když si dnes projedeme ze zvědavosti Youtube, zjistíme, že způsob sebeprezentace uživatelů se – až na profesionály, kteří se vysíláním začali živit – nijak zásadně nemění.
Autoři performance si vybrali záměrně amatérská videa proto, aby na nich mohli ukázat fúzi veřejného a soukromého. Na uživatele je možné se dívat jako na podivíny, ale také jako na tvůrce vlastního mediálního obsahu – performeři zde narážení na koncepci, o níž se v té době hovořilo, totiž že uživatel médií se stává nejen konzumentem, ale současně i producentem, vznikl i speciální termín: prozument. Naznačoval, že nová média přinášejí uživatelům svobodu, do té doby netušenou možnost zapojení. Hodně se tehdy vkládala naděje do občanské žurnalistiky apod.
Nikdo ale nedokázal samozřejmě předpovědět, kam se bude vyvíjet aktivita lidí na Facebooku nebo současný boom instagramových videí, zdá se ale, že tato prognóza vyšla. I když jsou média stále pod palbou kritiky z manipulace a ohlupování – ale ta míří do řad profesionálních producentů mediálních obsahů – je velmi živá i produkce uživatelská.
Autoři inscenace Forecasting (název Předpovídání/Tipování odkazuje k pocitu očekávání diváka, který může odhadovat, jaké záběry asi přijdou příště) také upozorňují na prvky divadelnosti sebeprezentace na Youtube, a dnes i na jiných kanálech sociálních sítí. Barbara zmínila výrok britského režiséra Petera Brooka, že je-li přítomen jeden performer a jeden divák, už se jedná o divadlo. V online videu vidí spojitost: ten, kdo se chystá zveřejnit své sdělení, jedná se záměrem – rozhoduje o záběru, úhlu pohledu, výřezu, o přítomnosti hlasu, hudby, ticha, stává se tak režisérem mikropředstavení – podobnost je větší s divadlem než filmem, protože očekává interakci alespoň s jedním divákem, ale ačkoli se nám tu ztrácí časová linka. Diváci, mimo živá vysílání, nejsou svědky samotného aktu prezentace v reálném čase, kdy nastal.
Giuseppe Chico zároveň ještě do diskuse vnesl téma mýtu a mytologie. Neustupuje od jeho tradičního nazírání, vnímá sebe jako jakéhosi Homéra, který sestavuje Odyseu z příběhů jiných lidí. Je tvůrcem onoho zastřešujícího narativu, do nějž si vypůjčuje zážitky ostatních „hrdinů“. Chvíli jsem se domnívala, že autorovi jde o širší pojetí mýtu jako jakékoli výpovědi či sdělení či mýtu jako ideologie, tak jak moderní teorii o mýtu rozvedl Roland Barthes. Jde ale po jeho tradičním, spíše literárním smyslu, ale konstruuje mytologii vizuální a pohybovou.
Dalo by se diskutovat ještě více a nad dalšími tématy. Debaty jsou velmi užitečný tvar, i když toto pronikání až „do hlavy“ tvůrců může do značné míry ovlivnit do té chvíle nezaujatou percepci díla. Ukazuje se však na nich, nakolik má někdy banální hra složité pozadí, a pokud tvůrci skutečně mají svým dílem co říct a vědí proč, jejich úvahy jsou podložené širším výzkumem, zkušeností a je možné je vztáhnout k nějaké širší problematice, jsou velmi inspirativní. Já děkuji za nové podněty, které mě nutí oprášit staré znalosti a oživit si teorie, které leží skoro deset let na dně šanonů se starými skripty a poznámkami…
Forecasting
Autoři: Barbara Matijević, Giuseppe Chico
Performerka: Barbara Matijević
Hudba: Viktor Krasnic
Management: Dantès Pigeard
Distribuce: Marion Gauvent
Produkce: 1er Stratagème a De facto
Koprodukce: Kaaitheater (Bruxelles) ; UOVO (Milan)
Premiéra: 5. března 2011, Festival Performatik, Kaaitheater / Bruxelles (Belgie)
Psáno z představení 12. 6. 2019, divadlo Ponec
Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky
[mc4wp_form id="339371"]