Tanec Praha 2025 (8): Ukrajinská stopa a kreslení světlem

Inspirace postmodernou
Choreografie Swind, která byla na programu první, vznikla díky možnostem zahraničních rezidencí, které Tanec Praha zprostředkoval trojici umělkyní. Jsou jimi Alina Tskhovryebova, aktuálně pobývající ve Francii, Daria Koval, výrazná talentovaná choreografka a tanečnice, kterou jsme měli možnost vidět minulý rok na Divadelní Floře, a Yana Reutova, která od jara 2022 našla domov v Praze. Pokud jde o spoluautorství nové choreografie, hlavní tvůrkyní a hlavou týmu byla Alina Tskhovryebova. Pokud jsem vyrozuměla, bylo přímým záměrem – a dokonce podmínkou – oprostit se od tématu války, traumatu nebo diaspory, inspirovat se evropským či euroamerickým jazykem současného tance a vytvořit pohybové dílo co nejméně zatížené minulostí. Výsledek se zatím zdá být v kategorii work in progress, působí jako ukázka vybraného materiálu, který má zatím dramaturgicky podobu pohybové hry na téma. Název Swind je anagram slov swing a wind, hra s pohybem mu odpovídá, ale choreografie také mnoho dalšího než právě tuto inspiraci neukazuje.

„Jazyk“ je sice již současný, ale na první pohled evokuje některou ranou fázi postmoderny, rukopis je velmi povědomý. Sama jsem osobnost identifikovat nedokázala, ale po představení jsem byla upozorněna, že jde o choreografické principy, které rozvíjela Trisha Brown. Záleží velmi na divákově očekávání, jakým dojmem na něj novinka zapůsobí. Ano, je hravá, není v ní ani stopy po temných emocích a je zcela oproštěná od lidových kořenů, které máme stále tendenci hledat u ukrajinského tance (protože řada umělkyní s nimi vědomě pracuje). Je potřeba se dílo dívat jako na experiment, praxi i jako na součást procesu poznávání taneční historie, a to prostřednictvím prožívání na jevišti.

Choreografie Swind začíná do ticha, v němž na scénu vchází nejprve Alina, zaujímá jednoduché pózy s ostrými úly rukou a paží, přesouvá se mezi nimi rychlým krokem, případně akcentuje motiv hledání rovnováhy, pohledy přímo do publika. Je zjevné, že sleduje geometricky vytyčenou dráhu a termín pohybová partitura je tu na místě. Daria Koval vstupuje s hravostí, působí jako rozdováděné hříbě. Nakročení a zastavení v pohybu střídají přesuny. Úsměvy a rychlé změny směru jsou charakteristické, krátké pohybové variace se opakují. Yana přichází se svůdnou hravostí, nicméně pohybový materiál mají všechny tanečnice stejný, jejich individualita je daná provedením, ne odlišením choreografií. Usmívají se hravě a vesele na sebe i na publikum, ale jde spíš o masku radosti než upřímnou bezstarostnost. Je to aspekt, který by stál za vědomé zpracování – nasazení masky úsměvu může mít své opodstatnění, bylo by dobré je tedy tematizovat.

Ostré lokty, ostré dlaně, poskoky, tanečnice se díky kontra světlu mění v siluety. Světelný design je další choreografický nástroj, jeho změny oživují choreografii, která se jinak pohybově vyčerpá záhy. Frontální nasvícení zamkne dívky do podoby sousoší, průvany vytvářejí stíny. Až po delší době také přichází hudba, která je konkrétní, jde o zvuk připomínající šumění větru. Trojice tanečnic pak využívá chůzi, respektive pochodový rytmus a zastavení. Motiv chůze kupodivu vzbuzuje více fantazie a chuť vidět významy, například by mohla odkazovat k migraci, putování na útěku, a když tanečnice přecházejí do smyček a osmiček, je to trochu, jako kdyby zaplétaly cop. Ve zrychlení rytmu se rozvolní struktura a začnou se provokovat a honit, načež se najednou jedním blackoutem zhasne a choreografie skončí. Ale konec žádný nemá, nezlobte se na mě, tma přichází bez pointy. Možná bude dalším krokem nová rezidence s dramaturgem? Uvidíme…

Drtivé vzpomínky
Sólo Darii Koval Quiet Waters je velmi emotivní a expresivní. Jak sama vysvětluje, je už staršího data a ona sama jako tvůrkyně dnes již nemá potřebu prožívat na jevišti exaltované emoce tímto způsobem. V Choreografii se zabývá otázkou, proč si člověk, a jeho tělo, výrazněji pamatuje nepříjemné zážitky a pod jejich dojmem se ztrácejí příjemné vzpomínky. Daria Koval je přirozený talent nejen pohybový, ale očividně i choreografický a vyhovuje jí tento sólový formát. Sice připomíná výrazem pohybu německý expresionismus, ale nevadí to, nepůsobí anachronicky, protože v té energii je život a upřímnost. Pracuje ale především s celým prostorem jeviště a využívá nápaditě světla, tedy světlo i úplnou tmu, pracuje s tělem, které je jen slyšet, což není obvyklé. Strukturuje choreografii, pracuje s jejím vnitřním rytmem, má divadelní vidění, což je víc než jen umění klást pohyb za pohyb, je cítit, že má jasné povědomí o celku.

Choreografii začíná v obdélníku světla předěleném ještě noži napůl, jako by šlo o průsvit střešního okna, její postavou s pokrčenými koleny probíhají dlouhé vlny pohybu, trupem i pažemi, ale charakter se brzy změní, do trhavé izolovanosti, energických záškubů, jako kdyby tělo bylo zasaženo proudem, je to přesně ten stav, kdy přebírá výraz emoce místo tváře a předává ji dál. Je uzemněná skrze dupání bosýma nohama a zároveň energie proudí pažemi. Pak se přesune světlo, které najednou vypadá jako měsíční záře, jež později opět nahradí ostré hrany vymezeného prostoru, tanečnice střídá tempo pohybu, zastavuje a opět zvyšuje intenzitu, pohybuje se i po kolenou a její dlouhé vlasy vypadají jako výbojná lví hříva. Choreografii doprovází poměrně melodická hra na violoncello, kterou posléze nahrazuje zvuk akordeonu. Scéna se na okamžik pohrouží jen do tmy a není slyšet nic než rytmické dopady nohou na zem a stejně tak rytmický dech. Hudební i světelné proměny, kdy využije i zadní části jeviště, vedou v oblouku do situace podobné té výchozí, ale na jiném místě, s obdobným řešením světelné výseče, s viditelnou snahou ovládnout tělo unavené vypětím a třesem. Zraky diváků ulpí na jejích zaťatých pěstích a pažích, které jen velmi pomalu klesají dolů, až se postava zklidní a najednou jí znovu začnou proudit uklidňující vlny těch šťastnějších vzpomínek.

Kontury spolupráce
Duet Womanhood Yany Reutové s brazilskou tanečnicí a choreografkou Clarou da Costa získal nový kabát nejen díky uzemněným a materiálově a střihově sjednoceným kostýmům, ale i díky práci s dramaturgií. Je teď součástí triptychu, jehož první část známe jako již existující sólo Clary da Costa Peel the Onion, a třetí částí bude nové sólo Yany. Ústřední duet získal dramaturgický oblouk a jasnější kontury, ačkoliv jeho téma zůstává stále stejné: setkávají se zde dva póly ženskosti ve dvou tělech, která odrážejí jinou pohybovou kulturu, povahu, přirozený projev. Tanečnice odhalují různé tváře ženství a hledají společnou cestu pohybového dialogu, který má vést od řevnivosti k pochopení a podpoře. Yana nyní na začátku navazuje na Clařino sólo a u horizontu jeviště pro ni odkládá několik kousků oděvu, aby se mohla obléci. Obě ženy se pohybují pomalu, chodidla téměř neodlepují od země.

Yana pracuje s vychýlením torza z osy a s kontrakcemi, Clara ji v prostoru následuje a jakoby napodobuje, její pohyb však je v přímém kontrastu k éterické bytosti, již pozoruje, Clařino tělo má v sobě energii, která svým sevřením plynulosti brání. Yana cupitá kolem ní po špičkách, což může být odkaz na baletní bouréé stejně jako na chorovod, tváří se jako svůdná víla, pak zase jako modelka s kočičí chůzí, Clara však ani toto umění neovládá. Pomalu klesá na znak a otevírá se do němého výkřiku, v němž jako by odemkla cestu své osobnosti, kterou se předtím snažila připodobnit vzoru, jenž je jí ale cizí. Její podstata je animální, silová, pohyb plný kontrakcí, ale také výbušnosti. Zatímco jedna by se mohla stát karyatidou, druhá gryfem. V hudbě šelestí ženské hlasy, jako by komentovaly jejich nacházení se. Clara obdivuje svou souputnici, její až chtivá gesta doprovázejí nepříjemné smyky na strunách, a mezi ženami propuká boj – ale bez doteku, jen v prostoru, ve vzduchu prořezávaném prudkými pohyby.

Je to opět Clara, kdo iniciuje i fyzický kontakt, který vede k prvnímu ojetí. A tak pokračuje proces sbližování, k nám již známé póze, v níž je Clařino tělo zaklesnuté kolem Yanina pasu a křehká tanečnice nese jeho váhu s výrazem mateřského uspokojení. V duetu se obě díky tělesnému propojení uklidňují a sbližují. V jiné scéně – mezi nimiž přecházejí z jedné světelné plochy do druhé – zase Yana zasněně sleduje něco ve výšce, jako kdyby se dívala na vodopád v přírodě, zatímco Clara prožívá emoční bouři a její tělo se třese napětím. Tak si hrají pohybem a napětím s polaritami, s akcenty pohybů, které jsou jim přirozené, ať už stojí nebo leží na zemi. Postupují pak bok po boku k publiku, střídají strany, napřahují ruce, jejich vztah se od polohy boje proměnil k jakémusi pochopení odlišnosti, v níž doplňuje jedna druhou. Je to snad trochu idealistické poselství, ale proč si ho nedopřát? Choreografie nachází svůj konec i díky světelnému designu Pavla Kotlíka, který nechává nakonec jen přední zdroje, a díky klidnější hudbě. Duet došel do celistvého tvaru.

Právě práce dramaturgyně Yanitsy Atanasovy je patrná, pomohla totiž oběma choreografkám obecné téma ženství spatřit v konkrétních mytických postavách, a tak s charaktery začít pracovat právě jako se skutečnými postavami. Umělkyně tento inspirační zdroj s diváky v materiálech nesdílejí, a protože pro to mohou mít své důvody, je v pořádku, když zůstane jejich soukromou záležitostí. Je ale dobré na to upozornit v souvislosti s dramaturgickou prací – která tady doslova tvůrkyním pomohla najít pevnou půdu, něco zcela konkrétního, k čemu choreografii vztáhnout, a hned se toto jejich ukotvení projevilo i navenek. Je to dobrý příklad, jak dramaturgie choreografii posouvá. Tvůrci by se neměli obávat, že přizváním dalších spolupracovníků snad ztratí nějaký aspekt svého autorství, je to naopak dílu prospěšné.

Kopretiny pod hvězdami
A opět je tu oblíbené téma tance ve veřejném prostoru. Tandem Sten Heijster a Adriana Štefaňáková dostal prostor vzít návštěvníky festivalu na malou podvečerní a večerní vycházku na úpatí Žižkova. Projekt Luminous Daisies kombinuje tanec a digitální projekci v plenéru, vyžaduje tedy soumrak. Vizuální umělec oživuje šedá zákoutí městské zástavby, nechává rozkvétat písmena, tvary připomínající postavy, pouliční lampy a květy tam, kde je jen opadávající omítka nebo schody z betonu, kreslí světelným štětcem a ženské tělo v obrysech tohoto mappingu tančí. Publikum prochází jednotlivými scénami, zastávkami jako obrazy krátkého němého filmu. Projektor na pojízdném kole převáží sám spoluautor a za světlem i tlumeně reprodukovanou hudbou jdou diváci jako za krysařem. V hlavní roli je květina, kopretina, její růst a opadávající okvětní plátky. Jako v té hře, kdy je otrháváme a ptáme se: Má mě rád? Nemá mě rád? Jen tady se otázka neopakuje s odpovědí ano, nebo ne, jako když se Giselle chvěje napětím, jestli je její milý věrný, ale v nápisech světelným písmem rozžívají různé popisy a intenzity citu. Aby skončily ve tmě očekávaným Vůbec ne…

Adriana Štefaňáková prožívá intenzitu těchto odstínů citu vlastním tělem, její projev je energický a stylizovaný do specificky syrového, ale artistního tanečního výkonu. Ne přeestetizovaného, ale procházející náhodní návštěvníci chápou, že jde o taneční choreografii a umělecký výkon, což je podle mne pro veřejný prostor zásadní. (Kdo mě už zná, ví, že v tomto směru mám názor pevný – ve veřejném prostoru nemáme nechat potenciálního diváka na pochybách o tom, že sleduje taneční choreografii, a ve fázi „námluv“ s uměním je dobré mu ponechat představu, že pro taneční vystoupení je třeba trénované tělo a technika, protože o tom, že vývoj už prošel dalšími fázemi, je dost času ho edukovat v divadle). Jak vidno, je možné zaujmout, a přitom ponechat tělesnému výrazu poetiku. Adriana Štefaňáková se pohybuje s výbušnou silou i mrštností, využívá rozsahy a fyzické dispozice, převaly na nepohodlném povrchu bez zaváhání… a přitom křehce komunikuje s jemnou linkou světla, které za ní na některé z loch vytváří subtilní tvar květiny v nadživotní velikosti. V místě poslední zastávky světlené čáry vykouzlí v projekci nejen květinu, ale i toho, kdo ji přináší, a vystoupení vrcholí až za naprosté tmy duetem obou performerů. A tak za sebou nechávají i naději.

Swind
Koncept, choreografie: Alina Tskhovryebova, Daria Koval (UA)
Účinkující: Alina Tskhovryebova, Daria Koval, Yana Reutova
Hudba: Ivan Martynenko
Světelný design: Pavel Kotlík
Kostýmy: Marjetka Kürner Kalous

Quiet Waters
Koncept, choreografie, tančí: Daria Koval (UA)
Hudba: Viktor Rekalo (Cello) & Igor Sayenko (Accordeon)

Womanhood
Koncept, choreografie, účinkují: Yana Reutova (UA), Clara da Costa (BR)
Dramaturgická spolupráce: Alain Catein, Yanitsa Atanasova
Hudba: Jana Kubánková
Světelný design: Pavel Kotlík
Kostýmy: Marjetka Kürner Kalous

Premiéra: Swind – Praha 18. 6. 2025; Quiet Waters – Mnichov 2023; Womanhood – Praha 2024, nová verze červen 2025. Psáno z představení 18. 6. 2025, Divadlo Ponec.

Luminous Daisies
Režie, dramaturgie, koncepce: Sten Heijster (FI)
Choreografie: Adriana Štefaňáková (CZ)
Účinkují: Adriana Štefaňáková, Sten Heijster
Hudba: Barbora Xu, Joe Acheson
Scénografie a animace: Sten Heijster
Kreativní poradce, technický asistent, světelný designér: 4e_55_4c_4c
Premiéra: 13. 6. 2025 Karlovy Vary, na Tanci Praha uvedeno 20. 6. 2025