Ze tmy, z pološera, při paprsku světla se postupně rýsovaly obrysy dvou těl. Mužské tělo se vzpínalo k vertikále, ženské celé zahalené v černém naopak leželo, na první pohled bezvládně. Činnost s odvalováním a navracením se na „katafalk“ se zdála jako mechanizovaná, rutinní, a přitom ve své jednoduchosti vypovídala o tíze situace, o realitě zatížené konečností. Opuštěný a odejitá, osamocený se vzpomínkou na živou bytost, která se však u jeho nohou jeví již jako tělesné ostatky. Krutě drásavá první scéna naznačila nerovný boj člověka s neúprosným časem a zarytostí rozumu rvát se s nevyhnutelností. Pevnost se střetla s vláčností, matérie stála tváří tvář pomíjivosti.
Tanečně-pohybová, přesněji fyzická partitura s vokálními vstupy postupovala v sepětí extrémního vypětí s nehybností, se zaťatou, a současně uhrančivou přítomností, avšak pozdrženou v čase a v aktivním odporu k zemské přitažlivosti. V těsném napojení i paralelním bytí se Linda Kapetanea a Jozef Fruček setkali v prostředí tematizovaném smrtí – zánikem života čili v bodě, odkud se zákonitě kráčí na mnoha úrovních člověka k určité proměně. Partnerská spoluhra zaznamenala přemisťování a poponášení, zachycování (se) i nepředvídatelná hnutí, zejména pak u ženy se neustále přerozdělovala pozornost, z hlediska tělesnosti pak těžiště. V tušeném principu decentralizace pohybu nacházela spoluautorka zdroje ke hroucení, rozvolnění i opětovnému napínání. V reakcích na efemérní přicházel impulz ke znovu vzepětí i snaha zachytit, co nevyhnutelně uplývá – mizí. V nepřetržitém toku minimalisticky komponovaného působení jeden na druhého vytvářeli oba navzájem prostor pro prožívání i individuální útěk k vlastní zkušenosti či asociacím. Jak pokračovat ve svém životě po zpřetrhání laskavého dotyku, jak překročit propast vyhloubenou zármutkem po člověku, jehož si nalodil k další cestě Charón?
Hudební plocha v aranžmá Vassilise Mantzoukise evokovala atmosféru rituálního loučení až mytologického rozměru, ale také vlastního přechodu do jinak uvědomované existence bez blízké osoby. Přelévalo se naléhavé i ambientní, úderné s mantrickým. Duněly bubny, ozývaly se rytmizované ruchy, nesoulad i melodii často proklál lidský hlas. Jozef Fruček nešetřil slovy o ztrátě, snad se v něm chvěl i strach ze zapomenutí. Nebál se dokonce vykřiknout, jako by toužil ze sebe vyrvat manifest. V podtextu se objevovaly myšlenky o podstatě života, sounáležitosti, oddanosti, péče. Literární rovina si ovšem nezadala s ryze fyzickou. Jakkoli emoční byl přednes, i zarytá statičnost charismatické tanečnice promlouvala daleko silněji. Dramatičnost nenabírala spád s vhodně volenými, někdy na poslech ale až samoúčelnými pojmy, nýbrž s tělesným vyjadřováním a funkčně vřazenými materiály a jejich opracováváním. Rubáš, kopka prachu, voda plná slz, rudl či lehké štíhlé tyče rozšiřovaly portfolio symbolů.
Vizuální střídmost scénografie a světelné kompozice (Perikles Mathiellis) nechávala vyniknout samotným performerům. Nepřely se o dominanci, ale podporovaly jak nepatrnost, tak monumentalitu lidského těla, které se metaforicky stávalo zvrásněným reliéfem s emočně-vulkanickým potenciálem. Odolnost – odolávání se lámalo do proudů slz, do extatického dupotu s vířením oranžového prachu, jako by se přel odpor s odevzdáváním se teskně temnému období. Tanečnice působila jako médium, ve kterém se střetávaly protichůdné podněty i pocity. Svá hnutí v myšlenkové a citové rovině jako by vyváděla záškuby, kmitáním, propínáním a hroucením, pomyslnou elektrifikační sítí pokrývající celé její tělo, anebo naopak uzemněním, ztišením, a přesto nepolevujícím v odhodlání rozpracovávat stav ještě hlouběji. Představení se postupně rozštěpilo na vnější hlas a vnitřní nepřetržitý pohybový tok. Byla to právě její jevištní přítomnost, která ať v explozivní fázi nebo v zadržování energie zahušťovala sál. Vyzrálé interpretační kvality Lindy Kapetaney by snesly označení jako mimořádné.
Představení vygradovalo v jeden z nejpůsobivějších obrazů, kdy Jozef Fruček postupně vhazoval mezi sebe a Lindu Kapetaneu tenké tyče. Dopadaly na podlahu jedna po druhé s až obřadní přesností. Zaklesávaly se do sebe. Nešlo však o násilně budovanou překážku, ale o tiché vrstvení hranice, která se s každým dalším gestem stávala neprostupnější. Tanečnice zůstávala za ní. Nepokoušela se ji překročit, obejít ani zbořit. Právě toto přijetí nevratnosti situace, nikoli však rezignace, dodávalo výjevu ohromnou sílu. Bariéra zde nebyla fyzickou překážkou, ale obrazem definitivního odloučení. V jediné akci se zkoncentrovala idea, kterou scénická esej dosud pouze naznačovala: některé vzdálenosti již překonat nelze.
Linda Kapetanea, Jozef Fruček: Mountain
19. června 2026, 19:30 hodin
Jatka78, Praha
Realizační tým
Koncept, choreografie: Linda Kapetanea, Jozef Fruček
Hudební aranžmá: Vassilis Mantzoukis
Kostýmy: Eirini Georgakila
Světelný design: Perikles Mathiellis
Zvukový technik: Christos Parapagidis
Concept development: Ioanna Nasiopoulou
Video: Blaec Cinematography
Trailer: Albert Vidal / Vertex Comunicacio
Fotografie: Elina Giounanli
Premiéra 19. 6. 2025, Athény, Řecko
Účinkující
Linda Kapetanea, Jozef Fruček
