TANEC PRAHA stále připomíná blízkost věcí, které vytěsňujeme

Každá z přizvaných umělkyní vstoupila do programu s určitým obrazem svého nitra a výchozím pocitem. Jako první Vitaliia Vaskiv, která se věnuje současnému tanci a je mimo jiné členkou skupiny Macieje Kuźmińského, která v Evropě uvádí choreografii Every Minute Motherland (my jsme měli ji možnost vidět před nedávnem na Divadelní Floře). V choreografii Body Shelter zobrazuje ambivalenci skrývání a odhalování emocí skrze tělo. Její postava je chabě nasvícena, obklopena neurčitým hlukem hřívu zvlněných vlasů hluboko staženou do tváře jako obranný val, jako štít, masku…

Celé sólo, které se skutečně nese ve zkušenosti současného tance s důrazem na přirozenou výpověď nepřestylizovaného pohybu, se točí právě okolo tohoto motivu živé ochrany a clony. Dívčí tělo se vzpírá na rukách i choulí do sebe, stahuje zpět z dohledu, odolává tlaku neviditelného, stahuje do kontrakce. Zvuková krajina nabízí nekonkrétní hluk, nepřátelské soundy, akcentuje dojem až nepřátelského světa, jehož je člověk terčem. Postupně sledujeme pohybovou emancipaci, dynamičtější pohyb v prostoru. Když mladá tanečnice divočeji pohazuje vlasy, můžeme na chvíli zachytit i obraz její tváře, chrání si ji však dál, vlasy jsou její hradba, a možná i zbraň. Ačkoliv se nechá i ozářit dvěma předními diagonálními světly, v okamžiku odhodlanosti, snad jisté hrdosti, přeci se znovu vrací k předklonu, pod ochranu živého závoje.

Diana Durnieva naopak vychází z jasných kořenu moderního tance, vnitřní charakter jejího krátkého sóla A Minute of Silence / Minuta ticha určuje použitá skladba. Je to nahrávka známé, na Ukrajině slavné formace Pikkardijska tercija, která ve vícehlasu zpívá baladu Hej, plyve kača po Tysyni / Pluje kačátko po Tise. Je to píseň, která vznikla před více než sto lety na karpatské Ukrajině a vypráví o žalu matky, která se loučí se synem zabitým ve válce, na Ukrajině je spojena s tragickými událostmi roku 2024 a snad o to melancholičtěji vyznívá dnes. Pokud by bylo možné najít nějaký příměr, tak skladba, byť je šestihlasá, trošku připomíná rané období našeho Spiritual kvintetu (nebo také skupinu Klíč, která kdysi vyšla z obdobných zájmů o středověkou a renesanční hudbu, jejíž melodika a tóniny jsou již vzdálené dnes běžně známému repertoáru především českých „lidovek“, takže nám připadají jako historická záležitost, jsou však tímto charakterem blízké žitému folklóru jiných slovanských národů). Nicméně spojení lidové nebo folkové hudby a moderního tance u nás není obvyklé. Choreografie tohoto krátkého kusu je abstraktní, pracuje s moderním tvaroslovím zahrnujícím kontrakce směřující až ke křeči, švihy, pády, převaly. Jakéhosi ducha jí dodává prožitek interpretky, která je zjevně zcela ponořena do hudby, a proto se dá jistě říci, že forma je v tomto případě zcela vedlejší, zásadní je emoce.

Choreografka a tanečnice Yuliia Hryshyna žije v Charkově, který je mezi nejohroženějšími oblastmi, a snaží se pokračovat ve své práci pedagožky v kreativním vzdělávání, jakkoliv je to skoro nemožné. Její sólo Without Echo je starší, ale získala v současnosti nový náboj a významovou rovinu. Její autorka v ní pracuje s výzkumem zkušenosti s absolutním tichem, kterého lze experimentálně docílit, ale jak sama autorka na konci choreografie říká, takové absolutní ticho bez jakéhokoliv vjemu snese lidský mozek maximálně 45 minut, než začne propadat šílenství. Nyní je ale tato choreografie zatížena významem ticha před útokem, ticha před náletem, ticha, které se rozhostí v bunkru, tedy živou zkušeností.

Without Echo zachycuje slovníkem současného tělesnou zkušenost střídání absolutního ticha a hluku, který tělo vnímá jako útok, jejím zasahováno, manipulováno, atakováno. Zároveň pobyt v tichu skýtá jen iluzorní pocit klidu a bezpečí, protože odtrhuje člověka od okolí a jeho dějů. Hluk ulice, troubení dopravy, startující či přistávající letadlo, brzdy, hluk značící nebezpečí je obtěžující, ale také funkčně varující. To vše civilní choreografie akcentuje a nabízí k úvaze. S válečným rozměrem o to více.

Nakonec přichází na řadu duet Paradoxical Bodies, který tančí a postupně tvoří Yana Reutova a tanečnice Nika Horiacha, která byla dříve i žákyní jejího studia a nyní s ní stojí na stejném jevišti. Zatímco Yana je zakotvená v moderně a její tělo nezapře i zálibu v klasickém tanci, Nika je živelnější a zároveň civilnější. Jejich těla představují dva rozdílné pohybové archivy, ale také dva rozdílné temperamenty. Duet je vystavěný na principu kontrastu a pracuje v napojení na živou hudbu (Tomáš Kerle) – z předchozí verze zůstaly jen geometrické náčrty na zemi vytvářející cosi jako mapu území, přepůlenou a s několika ostrými vrcholky.

Po této šachovnici se tanečnice, v civilním, ale nezvykle navrstveném oblečení, pohybují, individuálně i pospolu, rozehrávají různé roviny vztahu, souhru, pohybovou hru, téma opory a také vedení, v němž mladší z nich paradoxně (jak název napovídá) se zdá být tou silnější a směr určující silou, také jaksi zakotvenou, vyrovnanou, je pocitově oporou křehčí a zasněnější družce, která se v prostoru častěji soustředí sama na sebe a pomyslně odpojuje od vnějšího světa. V pohybu Yany Reutové se například opakují hluboké záklony, subtilní rozvlnění postavy a také okamžiky pozastavení, jako kdyby upadala a probouzela se z mikrosnu a nevěděla, jaký bude její příští krok. I ve chvíli, kdy mají obě tanečnice zavřené oči, nechává se spíš vést a přenechává symbolicky iniciativu. Hudba mezitím variuje, často užívá silný rytmus, skřípe nepříjemnými zvuky, zvoní, stočí se téměř k diskotékové náladě, generují se v ní nové rytmické linky. Nálady zkušeně proměňuje také Pavel Kotlík změnou intenzity a barev světel, pomáhá tím udržet v dialogu dynamiku. Yana Reutova nakonec na jevišti osamí a jde odstranit hlavní dělicí čáru mezi trajektoriemi naznačenými na baletizolu. Co tím smazala nebo zahodila, si už máme domyslet sami podle svého vlastního nastavení.

Choreografie i závěrečná beseda s umělkyněmi nám připomněly iluzornost a vzácnost klidu našich životů. My to sice víme, ale setkání s autentickými příběhy, osudy a z nich plynoucími emocemi je přesto důležitým okamžikem.

Body Shelter
Koncept, choreografie, režie, účinkující, dramaturgie, kostýmy: Vitaliia Vaskiv
Hudba: Michal Rudkowski

A Minute of Silence
Koncpet, choreografie, účinkující: Diana Durnieva
Hudba: Pikkardijska Tercija – Plyve kacha (Pluje kachňátko po Tise)

Without Echo
Koncept, choreografie, dramaturgie, účinkující: Yuliia Hryshyna
Zvukový design: projekt Zvuky Mista (Sounds of the city)

Paradoxial Bodies
Koncept, choreografie: Yana Reutova
Inspirováno: Together Alone / Část III – Endless Talks, které společně vytvořili Yana Reutova a Souleymane Ladji Kone
Účinkující: Yana Reutova, Nika Horiacha
Dramaturgická spolupráce: Jitka Pavlišová
Světelný design: Pavel Kotlík
Hudba, zvukový design: Tomáš Kerle
Produkce: Soňa Rizmanová
Producent: Tanec Praha / PONEC – divadlo pro tanec
Premiéra: 26. 3. 2024, divadlo PONEC v rámci festivalu TANEC PRAHA 2024