V prostředí ostrova, jehož břehy obtékají vltavské proudy a který je zejména v neděli odpočinkovou zónou Pražanů a návštěvníků metropole, se propojila brazilská, ukrajinská i česká touha zaslechnout své kořeny a nechat je prýštit skrze své tělo ven. Jihoamerická choreografka a performerka Tápias předestřela divákům nekonkretizovanou cestu, ani přímou, ani příliš záludnou, ale strukturovanou s citelným prostorem k svobodné, individualizované výpovědi tanečníků. Každý z přítomných performerů získal čas pro sebe, pozornost upřenou ke svému příběhu, možnost vztáhnout se k souputníkům i pozorovatelům.
Motiv spojených rukou živený řetězením nebo řazením se do řad, doteky těl i natahování vzdáleností budily dojem pulsujícího tvora, jehož srdce pumpuje životodárnou tekutinu přes více jak desítku komor. Výkmity, trhané pohyby kontrastovaly s vlněním linií, a také vydupávání rytmů s údernými dopady chodidel do trávy. Do středobodu dění se sbíhal folklór odlišných krajin, nesourodost jazyků, cizí melodie a specifické pohybové vzorce. K tomu, jako by se určité tělesné dráhy a gesta vracely, a to v rytmických nebo rozsahových obměnách. Jediná a vždy jedinečná je/ byla však vášeň k tanci, přesněji k živelnému a energickému sebevyjádření. Ta byla patrná od samého počátku, od prvních kroků kladených na luční porost.
Dověděli jsme se, odkud vyrůstají kořeny jednotlivců? Anebo postačilo zamyslet se, vcítit se do vlastních kořenů? Bylo zjevné, jak cesta vede k charakterizaci vazeb ke stromům a sebe utvrzování se ve vlastních kořenech jako síle, energii nebo zdroji obrody, a to před ostatními, nebo spolu s druhými, v sóle, páru či se všemi. V podstatě, nikdy ne úplně sám pro sebe, ale se všemi svými nebo přítomnými, s jedním či před každým, jako by tento princip byl funkční prevencí úpadku do světa sebe uzavření, propadu do niterné abstrakce. Symbolická trajektorie životních cest nebo chvilkových poutí vystupovala na povrch i navzdory nutnosti nečekaně vtáhnout do příběhů grilující osoby, zvídavé fotografy, pobíhající štěňata, notorické posluchače hlasitých hudebních produkcí a všechny/o ostatní, co se kolem dělo a nejspíš každou neděli děje.
Porozumění si napříč kulturami jako by vedlo k porozumění sám/sama sobě? Je možné se skrze ostatní dovědět něco o sobě? A o jiných? Na závěr, ačkoli se skupina stmelila do dýchající hmotné struktury, vyvstala stejně otázka, našli – dotkli se – vtělili své kořeny – integrovali svou historii do vlastní identity? Taneční site-specific kompozice představila filosoficko-poetický koncept, ve kterém nechala vyniknout jednotlivým dovednostem, odlišným tanečním technikám, individuálním specifikům, a hlavně síle vstřícné vzájemnosti.
Rotas Afora
Choreografie: Flávia Tápias
Účinkující: Lukas Bliss Blaha (CZ), Jitka Čechová (CZ), Kateřina Jabůrková (CZ), Johana Pocková (Pocketart, CZ), Natálie Podešvová (CZ), Yana Reutova (CZ/UA), Anastasiia Pavlovska (CZ/UA), Valeriia Tsvirkunova (CZ/UA)
Účinkující z Brazílie: Flávia Tápias, Leticia Xavier, Bruno Cezario, Elton Sacramento, Clara da Costa, Luciana Ponso
Hudba: Lukáš Palán
Za podpory: Ministerstvo kultury České republiky, Národní plán obnovy, Broumov 2028, Královéhradecký kraj; koprodukce: Mezinárodní festival TANEC PRAHA a Dança em Trânsito (BR) – podporován Instituto Cultural Vale, federálním zákonem o podpoře kultury.
Psáno z představení dne 11. 6. 2023, festival TANEC PRAHA, ostrov Štvanice.
