Tanec ve videotéce 57. ročníku Zlaté Prahy (1)

  1. 1
  2. 2
Mezinárodní festival Zlatá Praha máme pro letošní rok za sebou, ceny byly rozdány, a byť taneční produkce tentokrát vyšly s jedinou výjimkou zkrátka, ohlédneme se i přesto za zajímavými filmy, dokumenty a záznamy inscenací, které bylo možno v rozsáhlé videotéce tentokrát sledovat.
Balet ND – Protančíme tím (foto Serghei Gherciu)

Celkem jednadvacet tanečních filmů se rozdělilo téměř rovným dílem mezi záznamy představení a dokumenty, přičemž ten o Jiřím Kyliánovi, Jeden rok v životě choreografa od Martina Kubaly a České televize, představený ve slavnostní premiéře během loňského ročníku, získal cenu Vize 97 Dagmar a Václava Havlových.

Z českých dokumentů o tanečním umění bylo možno zhlédnout film V zahradě v režii Tansiho Makele o přípravách inscenace Zahrada v podání Laterny magiky. Nabídl rozhovory s tvůrci (Pavel Knolle, Štěpán Pechar, David Stránský jako trio duchovních otců stojící za choreografií, režií a scénografií), dalšími spolupracovníky (Tereza Bartůňková coby tvůrkyně kreseb, Jan Šikl stojící za hudebním podkladem, Erik Bartoš jako animátor projekcí) i samotným tanečníky (např. Pavlína Červíčková). Zahrada vychází z inspirace stejnojmennou knihou Jiřího Trnky a životními zážitky z dětství tvůrců, díky čemuž se posouvá i idea celého příběhu. Na inscenaci na úrovni tvorby scénáře spolupracoval rovněž režisér Lukáš Trpišovský, a pokud bych měla zmínit jedinou výtku, byl by to právě chybějící rozhovor s ním, v němž by přiblížil svůj vklad, případně se mohl věnovat specifikům scénáře tanečního projektu.

Českou stopou ve videotéce byl rovněž záznam jarního gala Protančíme tím, který v době nouzového stavu připravil soubor Baletu Národního divadla, přenášeno bylo i Českou televizí. V kratších duetech a sólech se představili sólisté souboru jako Adam a Radka Zvonařovi, Mathias Deneux, Patrik Holeček a Aya Watanabe a další.

V loňských ročnících festivalu bývalo zvykem, že se objevovaly záznamy velkých baletních představení ze světových tanečních scén. Letos klasický balet chyběl, zato mohl divák porovnat hned dvě zpracování Prokofjevova Romea a Julie – jedno z Jekatěrinburgu z Uralské opery v choreografii Vjačeslava Samodurova, druhé v podání baletu z Curychu a choreografii i v Praze známého Christiana Spucka (v jednom z předchozích ročníků byl k vidění jeho Louskáček). Převratné myšlenky či novátorský přístup nutně nepřinesla ani jedna z nich, jakkoli se ta ruská minimálně podle anotace v programu tvářila velmi avantgardně. Nicméně z proklamovaného „konceptu opakování a neúprosnosti divadelního rituálu“, který v sobě potenciálně nese zajímavou ideu, zůstává jen štendr s kostýmy na počátku a v závěru představení, což způsobí maximálně povytažené obočí, spíš než hlubší zamyšlení.

Na vděčnou skupinu rodiny s dětmi cílila Pipi Dlouhá Punčocha Pära Isberga v podání Finského národního baletu s hudbou Georga Riedela, Stefana Nilssona a Jana Johanssona a poněkud kýčovitými kostýmy Ann-Mari Antilly. Pohybový slovník baletu ničím nevybočoval z neoklasického průměru 21. století, způsob vyprávění však viditelně nedrhnul a všeobecně známý příběh o dívce žijící ve vile Vilekule se svým koněm (dva tanečníci) a opičkou (dětský interpret) a zažívající nejrůznější dobrodružství s kamarády Annikou a Tomym u finského publika jistě slaví přiměřený úspěch. Mimo hranice rodné domoviny však podle mě nemá příliš co nabídnout (na rozdíl třeba od Alenky v Říši divů Christophera Wheeldona, kterou osobně považuji za jeden z nejlepších baletů pro dětského diváka z poslední doby, stejnou roli by z české produkce podle mě mohl zastat Čarodějův učeň Jana Kodeta a režisérského dua SKUTR).

Odrostlejší publikum se mohlo ztotožnit s příběhem baletu Kes – reimagined, v němž se choreograf Jonathan Watkins inspiroval knihou A Kestrel for a Knave (Poštolka pro pacholka) od Barryho Hinese. V něm hlavní hrdina Billy (Chester Hayes) vyrůstá v neutěšené rodině s nevlastním starším bratrem Judem (Tobias Batley), který ho hrubě šikanuje, a nepříliš mateřsky založenou matkou (vynikající Kristen McNally, která podává výborný výkon zejména v závěru představení, když si zpytující svědomí uvědomuje všechna svá selhání). Ve škole je věčně problémovým poškolákem naštvaným na celý svět, když však zachrání malé ptáče poštolky a pojmenuje jej Kes, nachází v životě jeden z mála světlých bodů i novou formu přátelství. Pták roste, roztahuje křídla a dobývá novou svobodu, divák proto doufá, že se podobně povede i Billymu, který bude schopen vymanit se z prostředí, v němž vyrůstá a odrazit se ode dna. Klec je však jednoho odpoledne prázdná a Billy poštolku nalézá v popelnici, kam ji poté, co ji zardousil, odhodil Jud, naštvaný na bratra, protože za něj nestihl podat sázku na koně v dostizích. Příběh se rámcově uzavírá scénou obou bratrů spících v malé posteli v kovové konstrukci pokoje a tmavá scéna s neutěšenými, chladně železnými konstrukcemi bytu pohřbívá jakékoli předchozí snahy vyletět z hnízda a oprostit se od svazujících okovů. Záznam původně jevištního díla byl upraven pro filmovou podobu, scény proto navazovaly bez divadelních předělů, rovněž práce kamery mohla být nápaditější, než tomu může být u živě zachycovaných představení.

Ještě o kousek dál zašel Institute v podání souboru fyzického divadla Gecko. Jejich film v režii Amita Lahavy sice vychází z jevištní formy, odehrává se však v reálných kulisách odosobněného, studeného, temně nevypočitatelného prostoru snad kliniky, nemocničního oddělení či jiné, blíže nespecifikované instituce, a výjevy, které se zde odehrávají, se nejvíce blíží psychologické, hororové noční můře. Snový svět, v němž nic není zcela jisté, je o to hrůzostrašnější, oč neurčitěji vše působí, a forma fyzického divadla, kdy to už už vypadá, že některá z postav promluví a podá vysvětlení, otevře-li však ústa, nevyjde z nich žádný zvuk, frustruje i děsí zároveň.

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2

Mohlo by vás zajímat


0 0 vote
Ohodnoťte článek
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments