Tanec ve videotéce 57. ročníku Zlaté Prahy (1)

Beethovenovský rok naplnil balet Thierryho Malandaina Pastorální v podání Malandin Ballet Biarritz a jelikož 6. symfonie choreografovi patrně nestačila, doplnil ji (po první a uprostřed čtvrté věty) skladatelovou Kantátou op. 112 a částmi z Ruin athénských. Výsledek je, jak už tomu velmi často v takovýchto případech bývá, nevyvážený a zmatený, hudební kontinuita je narušená a dramaturgicky nedává moc dobrý smysl. K nepochopení dochází i ze strany choreografa, který venkovskou bezstarostnost a lehkost atmosféry 1. věty doplňuje temnou scénou se spuštěnou ocelovou konstrukcí, jež se míjí účinkem o světelné roky. V následných větách se scéna rozzáří a v bílých řízách tanečníci v četných řetězových a kruhových formacích s lomenými pažemi navozují obrazy helenistického Řecka, ani zde ovšem není choreograf zcela konzistentní a scéna, kdy se přes jeviště po břiše v obrovských ulitách převalí několik tanečníků jako z moře se vynořivší mutanti plžů, už hraničí s definitivním šílenstvím.

Jedním z nejkratších příspěvků videotéky byl bezesporu projekt Vivaldis v choreografii Philippa Decouflého, jehož tanečníci se pohybovali na alpských loukách se zasněženými průsmyky a křišťálově čirými jezery v pozadí. Zaujala především výtvarná stránka pletených pestrobarevných kombinéz z dílny Laurence Chaloua připomínající fantaskní kmen jihoamerických indiánů či cirkusových klaunů. Duety a tria na skladby Antonia Vivaldiho (Cessate omai cassate, Sonata Quatro, Concerto Ripiene, Introduzione al Miserere, Concerto pour 2 mandolines) jsou zajímavé především svou vizuální stránkou, úsměvnou hříčku pak skvěle uzavírá scéna závěrečných titulků, kdy okostýmovaní interpreti manipulují rovněž s nahrávací technikou a všemožně šaškují v pozadí.

V nabídce byl rovněž nejnovější počin z dílny britského souboru BalletBoyz Deluxe, jehož recenze již byla zveřejněna před několika měsíci zde. A představení Polského tanečního divadla v choreografii 45 Jacka Przybylowicze, v němž je skupina tanečníků neustále propojena mezi sebou až na kmenové úrovni. Konkrétní vztahy na povrch nevystupují, důležitější se zdá společný tah na branku a jednotný směr. V prostoru se často opakuje práce se zástupem a v něm s různými vlnami a kánony, pohybově choreograf zaměřuje pozornost zejména na výrazná gesta a pohyby nohou, paže tanečníci drží častěji u těla, s pěstmi zatnutými u hrotů pánevních kostí – ne jako příprava k boji, spíše jako určité uzemnění a soustředění na střed těla. V závěru poté tanečníci, kteří se hned na začátku díla představili jménem do mikrofonu, vytvoří ležíce na zemi velké číslice 4 a 5 a choreografie v zenovém klidu končí.

Záznamy z jeviště uzavíral první celovečerní balet Crystal Pite pro soubor baletu pařížské Opery s názvem Body and Soul (Tělo a duše). Trojaktové dílo postupně rozkrývá hlubší a hlubší vrstvy slovního spojení a provází diváky i tanečníky fascinující poutí. První dějství je uzavřeno v temnotě, kdy z masy šestatřiceti tanečníků jen do vydělené, osvětlené části jeviště vystupují dvojice, které za totožného francouzsky mluveného doprovodu naplňují slova vždy o trochu jiným významem. Druhá část sestává především z duetů (mezi nejzajímavější rozhodně patří ten Leonore Baulac s Hugem Marchandem nebo Lydie Varheiles a Mickaëla Lafona), scéna je jako aréna osvětlená do půlkruhu rozestavěnými reflektory a repetitivní slovo podbarvené elektronickými kompozicemi (Owen Belton) střídají Chopinova preludia. Jako celek se toto dějství trochu rozpadá a hůře drží pohromadě, obdobně romantický Chopinův klavír přichází jakoby z jiného, ne zcela vyhovujícího světa. Poté však přichází rozvinutí poslední scény prvního jednání, lamentace ženy nad tělem mrtvého partnera, v němž vynikla interpretace Muriel Zusperreguy, jejíž naléhavost obyčejných gest svírala duši až k nevydržení. Zde, podbarven dynamicky rostoucím Preludiem Des dur, sbor znásobuje její bolest a neúprosně zosobňuje definitivnost loučení.

Poslední akt je pak vhledem snad do samého nitra obývaného fantaskními stvořeními v černých, celé tělo včetně obličeje obepínajících kombinézách, které se všemi ostny na těle a za zvuku ostře šepotavého, vibrujícího zvuku s vyráženými sykavkami působí až nebezpečně. Šikující se zástupy připravené k útoku však v samotném závěru rozčísne vlasaté šílenství ve zlatých kalhotách a za zvuků písně Body and Soul Teddy Geiger rozjede pořádnou, smyslně se vlnící párty. Rozvolnění tíživé atmosféry celého představení působí na první pohled bezprecedentně, nicméně je jen na vás, zda jej skutečně budete považovat pouze za lehkovážnou tečku nebo se za ní rozhodnete hledat hlubších významů.