Taneční a pohybová videotéka 55. ročníku Zlaté Prahy (VIDEO)

Žánrově je taneční nabídka sympaticky široce rozkročena od klasického tance a tradičních souborů kamenných divadel, přes moderní klasiky 20. století až po různé divadelně pohybové crossovery či pantomimu, jež je zastoupena díky Sólu Radima Vizváryho, který si za svůj výkon v deseti epizodách líčící vývoj umění mimu vysloužil cenu Thálie 2016. Pokud byste se ovšem rozhodli hledat tanec vzniknuvší přímo pro kameru (jako tomu bylo u loňského tuzemského Zavřeno v podání 420PEOPLE či v kategorii Performing Arts oceněných Mladých mužů), snažili byste se v letošním ročníku marně.

Reklama

Vládnou zde co do počtu záznamy divadelních představení následovány dokumenty. Mezi ně se řadí loni v premiéře uvedené Chvění Petra Zusky nebo Queen a Béjart – Balet pro život. Ten přibližuje okolnosti a důvody vzniku choreografie Maurice Béjarta, jež byla věnována všem předčasně zemřelým umělcům, kteří na přelomu 80. a 90. let podlehli šířící se epidemii AIDS a mezi nimiž byl jak frontman skupiny Queen Freddie Mercury, tak Béjartův dlouholetý sólista a první muž, který ztvárnil hlavní roli v jeho Boleru Jorge Donn.

Dokumentární princip v sobě zahrnuje i titul Oheň a popel – Balet Raku, který nejprve přibližuje vznik choreografie Jurije Possochova a jeho práci se sólisty Baletu San Francisca v čele s Yuan Yuan Tan, a poté uvádí jeho záznam. Okovy duše (Soul Chain) Sharon Eyalové pro Ballet of the Beats je naopak poněkud bizarní kombinací záběrů ze zkoušek, rozhovorů s tanečníky a samotného představení, přičemž výsledek se spíš než čemukoli smysluplnému blíží rozmělněnému blábolu.

Tuzemskou scénu zastupují kromě Vizávryho Sóla další dvě zaznamenaná představení – Malá mořská víla Jana Kodeta pro Balet Národního divadla v Praze s Magdalénou Matějkovou a Ondřejem Vinklátem v hlavních rolích a Best of 420PEOPLE, kompilát citací, parafrází a permutací choreografií Václava Kuneše a Nataši Novotné s hudebním doprovodem skupiny Please the Trees v industriálních kulisách Jatek78.

Do finálového udatného klání se letos dostalo třiadvacet snímků, z toho je pět čistě tanečních. Nižinský Johna Neumeiera je rozsáhlou, emotivní poctou fenoménu baletního světa 20. století Václavovi Nižinskému (v podání prvního sólisty hamburského souboru Alexandra Riabka). Neumeier jej představuje v jedné z nejdojemnějších chvil života, 19. ledna 1919, kdy umělec, již sužovaný psychickými problémy v čele se schizofrenií, naposledy zatančil před svými známými, přáteli a kritiky. Posledním tancem se prolíná Nižinského život, jeho nejslavnější role a choreografie i složité peripetie mezilidských vztahů se sestrou Bronislavou, manželkou Romolou a bývalým partnerem Sergejem Ďagilevem.

Crankův Oněgin je v dnešní době považován již za stálou klasiku dramatického výpravného baletu. Poprvé uvedený ve Stuttgartu roku 1965, jeho definitivní a dodnes uváděná verze se však datuje až od roku 1967. A právě loňské 40. narozeniny zřejmě stojí za skutečností, že byl titul konečně po letech opět zaznamenán, v rolích Taťány a Oněgina s Alicií Amatriain a Friedemanem Vogelem a první Taťánou Marcií Haydée jako chůvou. Byť obsazení hvězdné a čekání na videozáznam několikaleté, nemohu se osobně zbavit dojmu, že by si Oněgin zasloužil víc než až příliš často do zavedených, kartonových šablon sklouzávající charaktery. Nicméně problematika Puškinova románu v konfrontaci s Crankovým libretem bude vždy, minimálně pro mě, tématem pro sáhodlouhé diskuze…

Alexander Ekman je již takovou zlatopražskou stálicí. Po Labutím jezeře (2015) a Snu noci svatojánské (2017) tentokrát mladý Švéd stojí za choreografií Hra pro pařížskou Operu, která byla uváděna během loňské vánoční sezony na prknech historického Palais Garnier. A ve zkratce lze říct, že jde o Ekmana tak, jak ho známe a (případně) milujeme. Jeho balet je absurdně vtipný, pracující s nevázanou, ničím neohraničenou imaginací (protože proč bychom tady nemohli mít astronauta ve skafandru nebo skupinu fantaskních antilop, fnerfů, kterým z hokejových helem jako paroží trčí suché větve, a před orchestřištěm naplněným zelenými plastovými balónky bledne kdejaký dětský koutek v IKEA závistí) a infantilně nespoutanou rozjíveností, která je v druhém dějství svazována, šedne a přetavuje se do jiné hry, stále stejně absurdní, ale v nitru mnohem víc hořké. Jestliže jste někdy v životě pracovali v něčem, co alespoň stopově připomínalo korporát, bude se vám možná chtít zoufale křičet. A proto od videa neodcházejte po prvním titulku v závěru.

Baletní soubor pařížské Opery je aktérem i dalšího finálového snímku. Thierrée/Shechter/Pérez/Pite byl jedním z posledních titulů loňské sezóny, kdy byly během jednoho večera uvedeny 4 choreografie tvůrců, jejichž jména jsou uvedena v názvu. Frôlons Jamese Thierrého jsou zhruba půlhodinovým happeningem, který navazuje na před pár lety započatou tradici uvádění tance ve veřejných prostorách Palais Garnier, a tak se tanečníci zakuklení v černozlatých kostýmech volně pohybují po Grand Escalier, Grand Foyer v prvním patře i pod hlavním schodištěm v Rotonde des abonnés, aby se nakonec spolu s diváky přesunuli do hlediště a následně přes orchestřiště na scénu pod obrovskou vznášející se drapérii.