Taneční a pohybová videotéka 55. ročníku Zlaté Prahy (VIDEO)

  1. 1
  2. 2
Televizní festival Zlatá Praha, který v letošním roce slaví pětapadesát let své existence, pravidelně přináší do metropole to nejlepší, co vzniklo a bylo zaznamenáno na poli hudby a tance. A podíváme-li se na seznam volně přístupné videotéky, zdá se, že rok od roku bobtná až do té míry, kdy je fyzicky (a ostatně i psychicky) nemožné zhlédnout vše, po čem by jedincovo srdce toužilo. Tentokrát je filmů k dispozici bez jednoho rovná stovka. Z toho na dvacet se týká tance či jiného pohybového umění. Což sice značí pouhou pětinu celku, součet minut stopáže je ovšem stále smrtící. Takže co byste si za žádných okolností neměli nechat ujít…

Žánrově je taneční nabídka sympaticky široce rozkročena od klasického tance a tradičních souborů kamenných divadel, přes moderní klasiky 20. století až po různé divadelně pohybové crossovery či pantomimu, jež je zastoupena díky Sólu Radima Vizváryho, který si za svůj výkon v deseti epizodách líčící vývoj umění mimu vysloužil cenu Thálie 2016. Pokud byste se ovšem rozhodli hledat tanec vzniknuvší přímo pro kameru (jako tomu bylo u loňského tuzemského Zavřeno v podání 420PEOPLE či v kategorii Performing Arts oceněných Mladých mužů), snažili byste se v letošním ročníku marně.

Vládnou zde co do počtu záznamy divadelních představení následovány dokumenty. Mezi ně se řadí loni v premiéře uvedené Chvění Petra Zusky nebo Queen a Béjart – Balet pro život. Ten přibližuje okolnosti a důvody vzniku choreografie Maurice Béjarta, jež byla věnována všem předčasně zemřelým umělcům, kteří na přelomu 80. a 90. let podlehli šířící se epidemii AIDS a mezi nimiž byl jak frontman skupiny Queen Freddie Mercury, tak Béjartův dlouholetý sólista a první muž, který ztvárnil hlavní roli v jeho Boleru Jorge Donn.

Dokumentární princip v sobě zahrnuje i titul Oheň a popel – Balet Raku, který nejprve přibližuje vznik choreografie Jurije Possochova a jeho práci se sólisty Baletu San Francisca v čele s Yuan Yuan Tan, a poté uvádí jeho záznam. Okovy duše (Soul Chain) Sharon Eyalové pro Ballet of the Beats je naopak poněkud bizarní kombinací záběrů ze zkoušek, rozhovorů s tanečníky a samotného představení, přičemž výsledek se spíš než čemukoli smysluplnému blíží rozmělněnému blábolu.

Tuzemskou scénu zastupují kromě Vizávryho Sóla další dvě zaznamenaná představení – Malá mořská víla Jana Kodeta pro Balet Národního divadla v Praze s Magdalénou Matějkovou a Ondřejem Vinklátem v hlavních rolích a Best of 420PEOPLE, kompilát citací, parafrází a permutací choreografií Václava Kuneše a Nataši Novotné s hudebním doprovodem skupiny Please the Trees v industriálních kulisách Jatek78.

Do finálového udatného klání se letos dostalo třiadvacet snímků, z toho je pět čistě tanečních. Nižinský Johna Neumeiera je rozsáhlou, emotivní poctou fenoménu baletního světa 20. století Václavovi Nižinskému (v podání prvního sólisty hamburského souboru Alexandra Riabka). Neumeier jej představuje v jedné z nejdojemnějších chvil života, 19. ledna 1919, kdy umělec, již sužovaný psychickými problémy v čele se schizofrenií, naposledy zatančil před svými známými, přáteli a kritiky. Posledním tancem se prolíná Nižinského život, jeho nejslavnější role a choreografie i složité peripetie mezilidských vztahů se sestrou Bronislavou, manželkou Romolou a bývalým partnerem Sergejem Ďagilevem.

Crankův Oněgin je v dnešní době považován již za stálou klasiku dramatického výpravného baletu. Poprvé uvedený ve Stuttgartu roku 1965, jeho definitivní a dodnes uváděná verze se však datuje až od roku 1967. A právě loňské 40. narozeniny zřejmě stojí za skutečností, že byl titul konečně po letech opět zaznamenán, v rolích Taťány a Oněgina s Alicií Amatriain a Friedemanem Vogelem a první Taťánou Marcií Haydée jako chůvou. Byť obsazení hvězdné a čekání na videozáznam několikaleté, nemohu se osobně zbavit dojmu, že by si Oněgin zasloužil víc než až příliš často do zavedených, kartonových šablon sklouzávající charaktery. Nicméně problematika Puškinova románu v konfrontaci s Crankovým libretem bude vždy, minimálně pro mě, tématem pro sáhodlouhé diskuze…

Alexander Ekman je již takovou zlatopražskou stálicí. Po Labutím jezeře (2015) a Snu noci svatojánské (2017) tentokrát mladý Švéd stojí za choreografií Hra pro pařížskou Operu, která byla uváděna během loňské vánoční sezony na prknech historického Palais Garnier. A ve zkratce lze říct, že jde o Ekmana tak, jak ho známe a (případně) milujeme. Jeho balet je absurdně vtipný, pracující s nevázanou, ničím neohraničenou imaginací (protože proč bychom tady nemohli mít astronauta ve skafandru nebo skupinu fantaskních antilop, fnerfů, kterým z hokejových helem jako paroží trčí suché větve, a před orchestřištěm naplněným zelenými plastovými balónky bledne kdejaký dětský koutek v IKEA závistí) a infantilně nespoutanou rozjíveností, která je v druhém dějství svazována, šedne a přetavuje se do jiné hry, stále stejně absurdní, ale v nitru mnohem víc hořké. Jestliže jste někdy v životě pracovali v něčem, co alespoň stopově připomínalo korporát, bude se vám možná chtít zoufale křičet. A proto od videa neodcházejte po prvním titulku v závěru.

Baletní soubor pařížské Opery je aktérem i dalšího finálového snímku. Thierrée/Shechter/Pérez/Pite byl jedním z posledních titulů loňské sezóny, kdy byly během jednoho večera uvedeny 4 choreografie tvůrců, jejichž jména jsou uvedena v názvu. Frôlons Jamese Thierrého jsou zhruba půlhodinovým happeningem, který navazuje na před pár lety započatou tradici uvádění tance ve veřejných prostorách Palais Garnier, a tak se tanečníci zakuklení v černozlatých kostýmech volně pohybují po Grand Escalier, Grand Foyer v prvním patře i pod hlavním schodištěm v Rotonde des abonnés, aby se nakonec spolu s diváky přesunuli do hlediště a následně přes orchestřiště na scénu pod obrovskou vznášející se drapérii.

Reklama
  1. 1
  2. 2

Komentáře. Respektujte prosím pravidla diskuze.

Please Login to comment

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
Upozornit na