Taneční premiéry v Alfredu a v ALTĚ

Divadla Alfred ve dvoře a Studio ALTA nabídla v uplynulých dnech dvě taneční premiéry, zahraniční a domácí provenience. V Alfredu se představil soubor Beautiful Confusion Collective s inscenací BackStories pro dvojici tanečnic z britské scény, do Studia ALTA zaplněného do posledního místa dorazila česká taneční scéna na novou choreografii Kateřiny Stupecké Obsese. Český tanec v tomto duelu vítězí.

Příběhy zad
Performerky Becka McFadden a Scheherazaad Cooper si ve svém představení vytyčily za cíl zprostředkovat divákům mikropříběhy a ztajené nálady prostřednictvím svých zad, respektive využitím pohybového slovníku výhradně zády k divákům. Nešlo o jednoznačnou studii dorsální muskulatury, která by měla komunikovat pocity a nálady sama, spíše se v inscenaci převrátila perspektiva percepce, diváci sledovali performerky adresující své vystoupení temné zdi.„Záda komunikují nepřímo, přesto mluví jasně a říkají víc, než se na první pohled zdá,“ píše se v programu, ale performerky zády příliš nevyprávěly. O jejich vnitřním rozpoložení vypovídala spíše gesta, natočení hlavy, jistota nebo váhavost chůze při přesunu po scéně, takže o redukci „plochy“ pro vyjádření na jednu část těla nešlo, ačkoli by to bylo lákavé.Každá z tanečnic žila ve svém pohybovém světě. Přes náznak interakce, když se ocitly jedna vedle druhé na svých židlích, nevznikl mezi nimi na jevišti viditelný vztah. Pravidelným střídáním krátkých výstupů si rozdělily prostor každá ve svých vlastních etudách. Performance složená z těchto klipovitých scének oddělených pečlivě blackoutem, scének doprovázených rozličnou hudbou od francouzských písniček po typický doprovod současného tance ve formě ruchů, postrádala poněkud pohybové nápady i dramaturgii.Subtilní tanečnice Becka McFadden odhalovala v trikotu celá záda, ale nijak zvlášť ve svých scénkách nerozehrávala hru jejich drobných svalů, ani se nepouštěla do dynamičtějších variací. Když v jedné ze svých posledních scén předváděla zády k publiku sólo, které bylo paralelně promítáno na zeď z opačné perspektivy, šlo těžko definovat i styl, ani contemporary, ani street dance, jen volný pohyb na hudbu, který zdaleka neprozrazoval profesionální zázemí.O Scheherazaad Cooper jsme si mohli přečíst, že je tanečnicí klasického indického stylu odissí. Její part byl sice statičtější, protože ve většině svých scének seděla na židli, ale i do toho mála vnesla více ladnosti, rozpohybovala své paže v gestech připomínajících mudry a typickými krouživými pohyby zápěstí vnesla do výstupů ženskost. Ale ani její mikroscénky nerozvíjely původnější pohybový materiál. Představení vyznělo jako laboratoř, proces pohybového výzkumu, spíš než hotový divadelní kus.

***

Obsese a manipulace
Choreografie Kateřiny Stupecké byla očekávanou premiérou, o čemž svědčil zájem diváků ve vyprodané ALTĚ. Jde zároveň o její závěrečnou práci v rámci studia choreografie na pražské HAMU. Mladá choreografka, která svými díly pro veřejnost zatím spíše šetří, na sebe výrazně upozornila hned po absolutoriu na Duncan Centre s choreografií Da Capo, která jí vynesla Cenu Sazky za objev v tanci, o několik let později znovu zaujala dílem Sunyata inspirovaným duchovní cestou do vlastního nitra. Obsese jako by na tuto psychologickou linku navazovala: chce být rovněž studií hluboko zanořených pocitů, které zobrazuje na reálném jednání čtyř aktérů, v nichž tyto vášně a pudy propukají. „Obsese je nutkavá myšlenka, kterou nechceme opustit, je to naše koření. Chceme ji mít, to je vše. Nic jiného není, neexistujeme ani my, pokud nežijeme naší obsesí. Není prostor, není čas, jsme utopeni ve svých hlavách, zamotaní do sebe. Je nám dobře, protože nejsme. Naše já, naše kořeny nejsou, protože z těch jsme se už dávno vytrhli. Obsese není svět, ale jiná realita,“ vysvětluje autorka.

Své postavy skutečně umístila do bezčasého prostoru zanořeného v pološeru, ohraničeného jen čtvercovou linkou na zemi. Jejich vztahy by se mohly zdát patologické, ale přesto všem aktérům vyhovující. První obraz, který divák uvidí, je ladně vztyčené tělo dívky stojící jakoby v nedokonalé jógové ásaně na hlavě (Markéta Jandová). Asi jako kdyby nám chtěla naznačit převrácenost některých našich myšlenek. Anebo strom, který čeká, až vypučí nové ratolesti fantazie. Celá choreografie je pak prodchnutá něčím, co by se dalo označit jako bezpečná krutost.Čtveřice interpretů rozehrává hru na ovládání a manipulaci, které se vybraná oběť brání jen velmi vágně, ať už je v područí celé skupiny, která některého svého člena stále přitlačuje k zemi, nebo jde o duety. Choreografie vyjadřuje oboustranné potěšení ze situací, v nichž si jeden užívá svou moc a druhý svou podřízenost (není to námět nijak šokující, nedávno jsme zažili v oblasti populární kultury a literárního braku pravý boom této tematiky). Dívka je vláčena za vlasy, ale s jakousi jemností a s citem. Velký prostor má Tereza Hradílková, která si jakoby na konci neviditelného lana pohrává s Janem Stránským, který hraje roli poslušného zvířete. Pomyslný provaz se napíná, tanečník reaguje v polopantomimickém výstupu na impulzy a jeho partnerka si hru užívá. Možná schválně jsou prakticky v celé choreografii hodně eliminovány sexuální náznaky. Nejsilnější mužský element mezi tanečníky představuje Jakub Sedláček, ale ani jeho projevu není dodána dominantní surovost. Všichni interpreti rozhodně osvědčují zkušenou partnerskou práci, se svými protějšky zacházejí až láskyplně, vkládají do pohybu ale sílu, a choreografie tak plyne rychle a dynamicky. Tomu odpovídá i hudební doprovod, který začíná minimalisticky, ale postupně se rozezvučí elektrická kytara ve stylu hard rocku a zaplní prostor jako vzdouvající se zvuková krajina.Čekáme, kdy se vynoří nějaký větší konflikt, nebo kam se bude choreografie posouvat – a najednou je konec. „To je opravdu vše?“ ptá se divák v nastalé tmě. Jen tento výjev vlastně ne příliš problematických vztahů, jen takové malé nahlédnutí do lidské duše, a choreografie už skutečně končí? Je to škoda, protože téma slibovalo mnohem víc, od vnějškového zobrazení vztahů mohla jít hlouběji jako psychologická studie zaměřená i na každého jednotlivce, protože zajímavé individuality k dispozici má, naznačit třeba, kde je ten důvod, proč „někdo tě chce zneužívat, někdo chce být zneužíván“, jak už před dvaceti lety zpívala Annie Lennox. I samotní interpreti, kteří vytvořili sehranou a navzájem na sebe napojenou skupinu, by se mohli pustit do náročnější partneřiny a riskantnějších variací.

Ne že by byla premiéra zklamáním, byla povýtce estetickým zážitkem a tanečníci ji zvládli skvěle, ale přeci jen by si zasloužila propracovanější dramaturgii na trochu větší ploše i rozvinutí pohybového slovníku do dalších poloh. Temné hlubiny lidské duše zůstaly zkrátka pro tentokrát uzavřeny. Ale třeba nás ještě choreografka překvapí pokračováním nebo další verzí. Téma je slibné a v dnešní době natolik populární, aby mohlo nalákat i široké publikum, které současný tanec stále potřebuje.

Hodnocení autorky recenze:
BackStories: 50 %
Obsese: 80 %

BackStories
Koncept, performance: Scheherazaad Cooper, Becka McFadden
Dramaturgie: Mary Ann Hushlak
Produkce: Beautiful Confusion Collective
Foto & video: John Watts
Asistent produkce: Giulia Damiani, Paul Wade
Premiéra 18. dubna 2015 divadlo Alfred ve dvoře Praha
(psáno z reprízy 19. 4. 2015)

Performance – Scheherazaad Cooper, Becka McFadden

www.alfredvedvore.cz
***

Obsese
Choreografie: Kateřina Stupecká
Dramaturgická spolupráce: Kasha Jandáčková
Světelný design: Jan Komárek
Scénografie: Michal Horáček
Hudba: Daniel Wunsch
Kostýmy: Marjetka Kalous
Premiéra 20. dubna 2015 Studio ALTA Praha

Interpretace – Tereza Hradílková, Markéta Jandová, Jakub Sedláček, Jan Stránský

www.studioalta.cz

Foto Michal Ureš, Vojtěch Brtnický, TZ