Taneční projekty Adriany Štefaňákové jsou fragmentární jako virtuální svět, zatímco její tělo plyne

Tanečnice Adriana Štefaňáková je letos rezidenční umělkyní divadla Ponec. Tančí se souborem DEKKADANCERS, ale je také sugestivní interpretkou jednoho z posledních projektů Miřenky Čechové Invisible IV.: Rukojmí. Loni na festivalu Tanec Praha uvedla site specific projekt Luminous Daisies kombinující tanec a světelnou projekci v exteriérech, tvůrčí a výzkumný záběr má však širší. Vytvořila pro své aktivity vlastní značku AdriaStudio, je také zakladatelkou platformy jiny_svety pro další mladé umělce, jejich networking a prezentaci. V Ponci před několika dny uvedla premiérový projekt a před časem autorský program Unboxing: AdriaStudio & jiny_svety & hosté, který bychom mohli vnímat i jako jeho tvůrčí předehru.

Lucie Kocourková
14 minut čtení
Adriana Štefaňáková: Genesis/Metamorphosis/6’7, 14. května 2026, divadlo Ponec (foto Andrea Jircová)

Adriana Štefaňáková poprvé – taneční mystery box

Svůj pohybový slovník odvozuje Adriana Štefaňáková od možností vlastního těla – zkoumá jeho pružnost a ohebnost, prochází až krkolomnými pozicemi prostřednictvím plynulého toku pohybu, pracuje s vláčností, ale dokáže ji v těle na různých místech izolovat. Občas naruší proud a vlny náhlý výbušný výpad. Tanečnice si hraje s tělem, formuje je, zkoumá tvary, které může zaujmout prostoru a na zemi, zachází s ním jako s hmotou, materiálem. Domnívám se, že jde často o improvizaci, ale charakter pohybu je tak stálý, že zároveň působí i jako ukotvená choreografie. Po stránce inscenační staví pásma z jednotlivých tematických částí, situací, které jsou volně propojeny. Kaleidoskopické vidění odpovídá vlastně dnešnímu fragmentovanému světu médií a sociálních sítí (které tematizuje ve své premiéře). Postupuje tedy v postmoderním duchu, pracuje se světelným horizontem, tkaninami a oponami, s projekcí. A zapojuje do performativních akcí netanečníky.

Program Unboxing bych ráda připomněla jako první, ačkoliv proběhl již v březnu, aby byla jeho stopa vůbec podchycena. Je to nerepertoárová, efemérní záležitost. Tři rozdílné taneční části přinesly především setkání velmi mladých lidí zapálených pro taneční umění, ale zároveň se v programu promísil svět profesionálů a zájmového tance a vyloučena z něj nebyla žádná generace. Skutečně šlo o svého druhu společenskou událost. Do první části se zapojili také členové produkčního týmu divadla Ponec, jejichž nenápadným spojovacím znamením byla zelená barva na kostýmech (to jsme si ovšem uvědomili až zpětně, protože se zamaskovali mezi publikem).

Přizvaným hostujícím projektem byly Entity – společnou choreografii tvoří a tančí Anna Poupová, Dominika Dee Cervinková, Masha Dusha a Alexandr Sasha Veselý, o nichž jsem chvíli uvažovala, jestli nepatří mezi studentstvo Duncan centra, ale není tomu tak. Představili se vloni v říjnu v ARŠE+ na festivalu Tancesraz, který si vytyčil za cíl propojit v jedné akci taneční komunitu urban scény s umělci současného tance. A projekt Entity opravdu působí jako současný tanec vzešlý z postmoderny a kontaktní improvizace spíš než z urban sféry. Spíš to ale dokazuje, že to nejsou přísně oddělené oblasti a jejich sbližování nebo prolínání bude potřeba přijmout jako přirozený vývoj a také mu věnovat trochu odborné a analytické pozornosti.

Svou choreografii začínají tyto tanečnice jako trojice za zvuku soudobé skladby na cello. Pohybují se ve světle bodových reflektorů a přímo z publika se k nim přidá poslední tanečník: choreografie je rychlá s četnými synchronními pohyby. Smyčce a silný rytmus určují pohybový materiál. V této fázi jsem cítila, že se nechávají unášet pohybem a nevkládají do něj konkrétní význam, ale postupně, jak se hudba přelévá v píseň, mezi nimi vzniká vztah, který obsah dodává – v poznámkách jsem si zapsala jeden popis akce „ovíjení ženou“, což odkazuje právě ke kontaktní improvizaci a dokládá, že tanečníci umí pracovat se svým i partnerským těžištěm, reagují na přesuny váhy, manipulují s protějškem. Nakonec se z nich v objetí stane jedno kolektivní tělo.

Pak se Entity přelily do všeobecného tanečního happeningu. Na jeviště se připojilo několik tance znalých diváků širokého věkového rozpětí, zřejmě frekventantů Adrianiných tanečních lekcí. Ze zadního prospektu se line světlo, ale něco se také hýbe za oponami, které vykrývají prostor a místa, kde by jinak byly šály. A je tu už i Adriana sama, její tělo v dialogu s černou látkou, jež je pohlcuje a skrývá, ale zase vyvrhuje zpět. Tělo plastické i v atypické póze s rukama za zády, i při plazení po zemi, kde připomíná plížícího se dravce. Sledovat pružnou páteř tanečnice láká k vlastnímu pohybu. Pak však přichází verbální intermezzo na téma zelenější trávy za cizím plotem a ponecký tým choreografce pomáhá s obléknutím do civilu, přistavuje pracovní stůl a zanechává ji ve světě reality projektů. Adriana zamyšleně zapisuje poznámky do sešitu a v prostoru zatím improvizují čtyři milovníci tance.

Adriana Štefaňáková: Unboxing, 27. března 2026, divadlo Ponec (foto Andrea Jircová)
Adriana Štefaňáková: Unboxing, 27. března 2026, divadlo Ponec (foto Andrea Jircová)

Adriana pak pokračuje pomalu vlastním sólem na hudbu Antonína Dvořáka. Reaguje na ni i na obecenstvo, váhá nad bílou propastí světla na horizontu, občas jako by v ní něco neviditelného vzbudilo úlek nebo rozpaky, aby se pak ponořila znovu do flow pohybu, který působí chvílemi až krkolomně, ale na druhou stranu nesmírně pohodlně. Silné protisvětlo a píseň, plynulost, pružnost žvýkačky, spirály a kruhy, vlny od hlavy až na zem. Má Adriana vůbec kosti? Ze zákulisí odvíjí provázek, asi je to přesmyčka v narážce na Ariadninu nit – vede neochvějně do horní podesty na bar. Co také jiného než se jít chvíli sdružovat?

Poslední část tohoto večera už nesloužila tolik na dívání jako na prožívání. Divákům ale vstup zakázán nebyl, jen už nešlo o představení, ale o asi půlhodinu řízené improvizace, možná také ochutnávku její hodiny současného tance pro dospělé. Své tanečníky vede skrze projektování pocitů do těla a z těla do pohybu, hudební složku doplňují abstraktní barevné světelné projekce, které pomohou účastníkům se naladit. Vše je skutečně řízené spíše jako lekce, v bezpečných mantinelech a na prázdných stupních poneckého auditoria je přitom možné posedět i pustit se do vlastního impro protažení, při kterém vás nikdo nevidí. Značka ideál.

Adriana Štefaňáková: Genesis/Metamorphosis/6’7, 14. května 2026, divadlo Ponec (foto Andrea Jircová)
Adriana Štefaňáková: Genesis/Metamorphosis/6’7, 14. května 2026, divadlo Ponec (foto Andrea Jircová)

Adriana Štefaňáková podruhé – v zajetí algoritmů usvědčuje systém z macešského chování

V inscenační koláži nazvané Genesis / Metamorphosis / 6’7, kterou představila 14. května 2026, podrobuje Adriana Štefaňáková kritice různé nešvary: od nefunkčního financování kulturypo ekosystém sociálních sítí, který je pro tvůrčí umělce na jednu stranu otevřeným jevištěm, jež může sledovat doslova celý svět, ale zároveň pastí a klecí, nutící je neustále se přizpůsobovat nejnovějším trendům a virálním fenoménům i rozměrům obrazovky mobilního telefonu.

Na horizontu se objeví za látkou silueta a zní melodie (sbor z Poloveckých tanců), stín postavy jako by se vznášel a snášel blíž, v mezeře kolem pružné tkaniny se objeví ruce, tělo je jako zavinuté v obalech, ze kterých se líhne. Blána se dál natahuje, ve vzduchu to zvoní a slyšíme zvuk klavíru, když bytost přichází blíž do svět(l)a ve středu jeviště. Je vypuštěna do záře a klesá na zem. Její slovník je již charakteristický a nám známý, využívá možností vlastního těla, především ohebné a pružné páteře, může se snadno přehoupnou z lehu do mostu a jakékoli krkolomné pozice. Opět použije scénu s pohlcující černou oponou, a vláčně pluje dál, zlatá záře na horizontu ji doplňuje. Vlny páteře jsou její emblém.

Adriana Štefaňáková: Genesis/Metamorphosis/6’7, 14. května 2026, divadlo Ponec (foto Andrea Jircová)
Adriana Štefaňáková: Genesis/Metamorphosis/6’7, 14. května 2026, divadlo Ponec (foto Andrea Jircová)

Pracuje se střídavým osvětlením scény a horizontu, zadní opona je téměř stále v pohybu a změně, pak i světlo samo pravidelně zhasíná a do prostoru se vkrádá hlasitější rytmus. Zrozená bytost se obléká a pak se zastaví v prudkém světle. Minimalistická zvuková linka a rytmické změny doprovázejí sólo, ve kterém si hraje s klasickými akademickými pózami, ale dynamizuje a rozvolňuje je, rozevírá dlaně, jde do kontrakcí, uzavírá se do sebe až do pádu. Hraje si opět se svou pružností, převaly a rozmachy do prostoru, ale také se skluzy.

Můžeme si povšimnout, že před levou částí hlediště je zavěšen mobilní telefon. Bílá látka, kokon, ze kterého se tělo narodilo, je stále na zemi. Zaslechneme zvuky mobilu a na jeviště přichází performerčina společnice Ljubov Malceva. Je to trochu jako princip nové vlny, ale jinak, zapojit netanečníka a neherce. Postupně čím dál víc civilnost narušuje teatrální charakter večera. Na zadním plánu se nejprve objeví projekce streamu z Instagramového feedu reels, tedy krátkých videí: Ljubov předstírá, že natáčí Adrianino sólo, zatímco naše pozornost je tříštěna proudem ohlupujících záběrů, IA sekvencemi a tutoriály, kterými se člověk při doom scrollingu večer uspává, aby mu snadněji vypjala hlava. Teď je ale konfrontován s vlastní těkavostí a roztržitostí, která je nepříjemná. Vůle by se chtěla dívat na Adrianu, ale oči jsou lákány k horizontu zvědavostí. Tanečnice se prohýbá v červené záři reflektoru a pak si teprve všimne, že performuje sama pro sebe. Jako už v Unboxing večeru opakuje anglicky větu: „Proč je jinde tráva zelenější?“ Je zřejmé, že tentokrát referuje k falešnému světu sociálních médií, který skutečně vytváří dojem, že všude jinde je svět hezčí a lidé dokonalejší.

V taneční sekvenci na známý hit 80. let Always Adriana replikuje tanec dvou jiných postav na videu, chvíli vzorec naruší a zase vrátí k nápodobě, ale výstup je trochu příliš dlouhý, na celou píseň, narušuje si tím dynamiku dobře rozběhnuté performance. Vzápětí ale zjistíme, že ještě větším narušitelem je systém finanční nepodpory sám, který tvůrkyně komentuje satiricky kousavými titulky v projekci před přestávkou. Píše o zkrácené délce inscenace či počtu tanečníků nerealizované choreografie a cynicky glosuje neexistující rozpočet.

O přestávce před třetí částí zaujme ve foyer diváky performance Ljubov Malcevy, která předvádí satiru na instagramové influencerky. Terčem jsou „kuchařky“, které při práci dávají pozor spíš na svoje umělé nehty než na těsto (které stejně nemá kde upéci, důležité je ale lajkovat!), stejně tak jako je jasná narážka na Onlyfans. Když si zkusíte naskenovat QR kód z jejího těla, odvede vás zase jen na feed Instagramu. Intervence je mostem mezi tématem narušované divadelní tvorby, kdy umělec bojuje se systémem, a obrazem totálního pohlcení světem sociálních médií, kde se reality už úplně stírají a tvůrce čelí jejich i svému zmatení.

Program je koncipovaný jako triptych, takže struktura logicky fragmentární být musí. Není jen dost dobře patrné, do jaké míry je kdy použité civilní hraní a zcizování, a kdy se na scéně odehrává něco autentického a neplánovaného. V rámci udržení dynamiky celé creation bych volila stylizovanější herecký projev u obou performerek (třeba i hlasový coaching), aby absurdita a komičnost vynikla více. I civilní herectví je herectví. Nejsilnější stránkou kusu je ale stejně energie, s níž se Adriana dává divákům sama jako performerka.

Situace poslední části je inscenovaná jako setkání tvůrkyní obsahu na sociální sítě. Obě dívky se chystají natočit nejlepší taneční video na Instagram, ale nic se jaksi nedaří. Cookies nejsou, a když jsou, tak rozbité, a kdo nemá cookies, kdo nemá Facebook pixel a konverze, kdo nesleduje výkonnostní ukazatele a KPI, jako by na „sockách“ nebyl. Zadní projekce prochází nyní přes plexisklo o stranách poměru mobilního displeje, to je rámec, do nějž se má Adriana coby taneční influencerka nebo content creatorka fyzicky vtěsnat – ale jako tvůrčí bytost nemůže. Vždy jen část pohybové variace, záměrně připomínající rigidní videoklip, zatančí v pruhu světla a ohnisku mobilního telefonu. Invence ji ale nakonec strhne tam, kde se cítí svobodná a volná – ale kde se ocitá mimo záběr a bez sledujících. To je současné dilema tvůrců, i těch, kteří si zakládají na své prezenci v offline světě. Probíráme to ostatně s tanečníky na PR konzultacích: jak nastavit hranici mezi svobodou tvorby a nutností sebepropagace? Kolik času se vyplatí trávit vytvářením obsahů pro přehlcený svět sítí?

Elektronické ruchy útočící na uši nám signalizují, že algoritmus odmítá svobodný projev tančícího těla. Kdo se nevejde do rámečku stories, nebude publiku naservírován. Postupně se z rytmu rozvíjí metalová skladba a světlo na scéně přechází z rudé v zelenou. Adriana se snad ze zoufalství nad systémem nebo přetlaku roztáčí na jevišti jako derviš. Je to protest a součástí protestu je fyzická akce. A interakce. Bojovat proti nadvládě algoritmů se dá jedině tím, že spolu budeme existovat v reálném světě. Inscenace tak volně přechází v diskotéku, na kterou jsou zvaní diváci. Není to lekce řízené improvizace jako v minulé performanci, ale volná taneční zábava. Přesto se neúčastním. Co kdyby to někdo natáčel a dal na Instagram? Žijeme v digitální době a jeden nikdy neví, kdo se dívá…

UNBOXING: AdriaStudio & jiny_svety & hosté
27. března 2026, 19:30 hodin
Divadlo Ponec, Praha

Realizační tým
Koncept večera: Adriana Štefaňáková
Scénografie a umělecká a produkční spolupráce: Ljubov Maltseva
Světla: Šimon Bosák
Projekt Entity: Anna Poupová, Dominika Dee Cervinková, Masha Dusha, Alexandr Sasha Veselý

Adriana Štefaňáková: Triptych: Genesis / Metamorphosis / 6’7 
14. května 2026, 19:30 hodin
Divadlo Ponec, Praha

Koncept a choreografie: Adriana Štefaňáková 
Performance: Adriana Štefaňáková, Ljubov Malceva
Tanečnice ve videu: Veronika Prielozna, Klaudie Sojková 
Kostýmy: Adriana Štefaňáková, Liubov Maltseva
Scénografie: Adriana Štefaňáková, Liubov Maltseva

Sdílet článek
0 0 hlasy
Ohodnoťte článek
Odebírat
Upozornit na
0 Komentáře
Nejstarší
Nejnovější Most Voted
Inline Feedbacks
Zobrazit všechny komentáře