Taneční sonda do světa netrpělivosti se souborem DOT504

Pod hlavičkou souboru DOT504 vznikl nový projekt, který měl premiéru 17. října v divadle Ponec. Minulou sezonu DOT zabodoval s inscenací Collective Loss of Memory (naši recenzi najdete zde), dílo v čistě mužském a mužném obsazení se stalo Taneční inscenací roku. Letos jako novinku představil duet, který vznikl v mezinárodní koprodukci: v choreografii Paula M Blackmana a Christiane Gouzelis, což je tandem australsko-řecký, účinkuje Belgičan Nathan Jardin a Portugalka Teresa Noronha Feio. Námět jejich hodinové jevištní existence s názvem Physical Jerks je univerzální pro celou současnou společnost. Diváci jsou zváni k nahlédnutí do života dvojice mladých lidí, kteří „denně trénují a cvičí, aby zůstali zdraví a v dobré formě a chránili tak geny svého těla; ale nejspíš jsou to jen dva potomci, tančící v rytmu vlastní DNA, co se baví až k smrti“.

Zahraniční tanečníci, nový tvůrčí tým, ale snad tady působí nějaký kolektivní duch souboru, že máme přece jen pocit, že výsledek odpovídá přesně stylu práce, který soubor DOT504 pěstuje. Jde o taneční až fyzické divadlo, chvílemi civilní, chvílemi surové, využívající na scéně množství rekvizit, pohybuje se od výjevů humorných až po situace na hraně násilí. Ve Physical Jerks je snazší nahlížet jednotlivé scény a situace jako divadelní obrazy než jako choreografii.

Kaleidoskop situací mladého páru ukazuje v absurdním světle některé tendence nebo tlaky, které ve svém životě pociťujeme na každodenní bázi. Ne všechny výjevy jsou srozumitelné, a jak napovídá úvodní slovo, tvůrci si dávají záležet, aby setřeli rozdíl mezi vážnou výpovědí a nadsázkou. Hned v úvodu nechají diváky zaposlouchat se do příběhu, z nějž se vyklube mystifikace. Mluvené slovo tady opět pomáhá tanci navodit atmosféru, na druhou stranu jeho užití vzbuzuje otázku proč vlastně. V průběhu inscenace dostane slovo prostor vícekrát. Jednou, když nám dvojice vypravuje o svém prvním setkání, podruhé jde o výpověď mladíka popisujícího absurdní neexistující choroby, jimiž trpí. Diváci se baví, to je jisté, ale… Propojení různých žánrů je dnes zcela běžné, ale trochu také hrozí tím, že z nich jednou vytvoří takový kompaktní konglomerát, že v něm původně svébytné prostředky ztratí svou někdejší podobu a svou vlastní schopnost sdílet obsah. Čím více herci hrají tělem, tím slabším nástrojem se stává samotné slovo. Čím více podléháme nutkání doprovázet pohybovou akci textem, tím více naznačujeme, že tanec a pohyb na srozumitelnou výpověď nestačí. Nebo se snažíme používat tanec jako nástroj k vyjádření něčeho, k čemu přirozeně schopnost nemá? Žádný vyjadřovací prostředek totiž není nekonečně univerzální.

Inscenace se drží oblíbeného dramaturgického řešení postmoderního kaleidoskopu, vršení obrazů, které nesměřují od počátku k vyvrcholení, ale skládají se v celek, v němž má každá část rovnoprávné postavení, a ve společném součtu předávají diváctvu svůj vzkaz. Tento systém stále funguje a je diváky přijímán, ačkoli velmi často ústí do stejné situace – konec představení poznáme z toho, že tma v sále trvá déle než při obyčejném blackoutu (s výjimkou inscenací, které dopadnou na diváky takovou silou, že nejsou schopni bezprostřední reakce a nechávají doznívat účinek v tichu).

Tanečníci nás provádí více či méně absurdními situacemi svého partnerského života. Pobíhání z místa na místo a zrychlené trhavé pohyby jsou metaforou naší vlastní uspěchané existence. Jenže – ono je to (a nás také) vlastně baví. Do exaltovanosti a krajního spěchu manévrujeme sami sebe a to zcela dobrovolně. Inscenace se jeví jako podobenství o posedlosti spíše časem než zdravím a fyzickými aktivitami, ačkoli křehká tanečnice se pouští i do variace připomínající hodinu karate nebo kickboxu, po níž zůstane jeviště poseté zbytky polystyrenových plátů, jež pokořila.

Její protějšek je výrazně vyšší, a jakožto zástupce mužské síly ji k výkonům musí motivovat. Téma nemoci je groteskně ztvárněno jako parafráze na stav, který dobře vyjádřil tuším karikaturista Pavel Kantorek, když jedné ze svých postaviček lékařů vložil do úst větu: „Dnešní věda je tak pokročilá, že zdravý člověk neexistuje.“ Nathan je svou partnerkou proti své vůli dovlečen na „operační sál“ a obalován kusy molitanu propichovaného špejlemi. V systematičnosti Teresiny činnosti je něco tak sugestivního, že pomalu věříme, že toto nevinné počínání způsobuje nedobrovolnému pacientovi fyzickou bolest. V jiné scéně málem dojde mezi partnery k rvačce, zatímco chvíli předtím dováděli za zvuků elektrické kytary jako na rockovém koncertu. To jsou ovšem situace, které by nás v běžném životě nepřekvapily a nemusíme kvůli nim nutně být „cvoci“.

Některé pasáže jsou přitom i dojemně lyrické, jako duet s vajíčkem, které si partneři umísťují vzájemně na tělo ve snaze tento poklad budoucího života nerozbít. Nebo variace, v níž se drží za ruce a jejich pažemi procházejí měkké vlny pohybu. Tehdy vypadají nevýslovně křehce a něžně. Choreografie osciluje po celé škále vyjádření, od ozvuků bojových umění přes kontaktní improvizaci až po eleganci taneční moderny. Groteskně vyznívá scéna s umělými pažemi a cosi zádumčivého až tragického v sobě má hra s dětskou postavičkou vytvořenou z kojeneckých oblečků vyplněných igelitem. Co se nám vlastně tvůrci snažili říct? Že si máme děti pořídit, nebo naopak, že se nemáme nechat zmanipulovat společností, která to po nás požaduje? A že jsou mladí lidé nepřipravení na vážné životní úkoly? Kdo je, a kdo kdy byl, kdo kdy mohl říct, že je připravený na všechno? Nakonec každý padá do nové životní situace po hlavě a ani naši hrdinové se nezdají být tak docela bezradní…

V inscenaci se mění často emoce a radost přechází v hrůzu, nejistotu zakryje křečovitý úsměv, protože naše společnost přece musí být programově happy. Dynamika stoupá a klesá jako příliv a odliv a z jednotlivých obrazů vyvstává řada námětů k zamyšlení a interpretaci. Proměnlivá je i hudba, která ale není rozepsaná. Chtělo by se říci, že už je to tady v současném tanci taková tradice… Chuť ptát se na jednotlivé interprety, nahrávky a skladby vás časem také přejde, takže na sebe necháte působit hudbu u každého představení pasivně, jako v jednom celku. Tady zní z nahrávky hard rock, big beat a melodie ze čtyřicátých let stejně tak jako málo dynamické, ale atmosférou zneklidňující elektroakustické pasáže. Vlastně je škoda, že málokteré tvůrčí týmy pracují s hudbou původní, ačkoli pak vznikají pozoruhodná díla, je však pochopitelné, že tu pracují limity časové i finanční.

Tanečníci zvládají své pohybové party s jistotou a empatií, je pro nás snadné se do jejich zvláštního vztahu nechat vtáhnout. Nová premiéra zřejmě nepřekoná úspěch loňského hitu Josefa Fručka a Lindy Kapetaney, ale divákům co nabídnout má a svět potřeštěných, lehce paranoidních a permanentně pospíchajících hrdinů jim bude v mnoha ohledech blízký.

Hodnocení autorky recenze: 80 %

Physical Jerks
Koncept a choreografie: Paul M Blackman, Christine Gouzelis
Hudba: hudební koláž
Scéna: Paul M Blackman
Světelný design: David Prokopič
Kostýmy: Paul M Blackman
Producent: DOT504 Dance Company 2015
(koprodukce DOT504 / Tanec Praha)
Premiéra 17. října 2015 divadlo Ponec Praha

Účinkují – Nathan Jardin, Teresa Noronha Feio

www.divadloponec.cz
www.dot504.cz

Foto divadlo Ponec