Taneční sonda do světa netrpělivosti se souborem DOT504

  1. 1
  2. 2

Pod hlavičkou souboru DOT504 vznikl nový projekt, který měl premiéru 17. října v divadle Ponec. Minulou sezonu DOT zabodoval s inscenací Collective Loss of Memory (naši recenzi najdete zde), dílo v čistě mužském a mužném obsazení se stalo Taneční inscenací roku. Letos jako novinku představil duet, který vznikl v mezinárodní koprodukci: v choreografii Paula M Blackmana a Christiane Gouzelis, což je tandem australsko-řecký, účinkuje Belgičan Nathan Jardin a Portugalka Teresa Noronha Feio. Námět jejich hodinové jevištní existence s názvem Physical Jerks je univerzální pro celou současnou společnost. Diváci jsou zváni k nahlédnutí do života dvojice mladých lidí, kteří „denně trénují a cvičí, aby zůstali zdraví a v dobré formě a chránili tak geny svého těla; ale nejspíš jsou to jen dva potomci, tančící v rytmu vlastní DNA, co se baví až k smrti“.

Paul M Blackman, Christine Gouzelis: Physical Jerks
Paul M Blackman, Christine Gouzelis: Physical Jerks (foto divadlo Ponec)

Zahraniční tanečníci, nový tvůrčí tým, ale snad tady působí nějaký kolektivní duch souboru, že máme přece jen pocit, že výsledek odpovídá přesně stylu práce, který soubor DOT504 pěstuje. Jde o taneční až fyzické divadlo, chvílemi civilní, chvílemi surové, využívající na scéně množství rekvizit, pohybuje se od výjevů humorných až po situace na hraně násilí. Ve Physical Jerks je snazší nahlížet jednotlivé scény a situace jako divadelní obrazy než jako choreografii.

Kaleidoskop situací mladého páru ukazuje v absurdním světle některé tendence nebo tlaky, které ve svém životě pociťujeme na každodenní bázi. Ne všechny výjevy jsou srozumitelné, a jak napovídá úvodní slovo, tvůrci si dávají záležet, aby setřeli rozdíl mezi vážnou výpovědí a nadsázkou. Hned v úvodu nechají diváky zaposlouchat se do příběhu, z nějž se vyklube mystifikace. Mluvené slovo tady opět pomáhá tanci navodit atmosféru, na druhou stranu jeho užití vzbuzuje otázku proč vlastně. V průběhu inscenace dostane slovo prostor vícekrát. Jednou, když nám dvojice vypravuje o svém prvním setkání, podruhé jde o výpověď mladíka popisujícího absurdní neexistující choroby, jimiž trpí. Diváci se baví, to je jisté, ale… Propojení různých žánrů je dnes zcela běžné, ale trochu také hrozí tím, že z nich jednou vytvoří takový kompaktní konglomerát, že v něm původně svébytné prostředky ztratí svou někdejší podobu a svou vlastní schopnost sdílet obsah. Čím více herci hrají tělem, tím slabším nástrojem se stává samotné slovo. Čím více podléháme nutkání doprovázet pohybovou akci textem, tím více naznačujeme, že tanec a pohyb na srozumitelnou výpověď nestačí. Nebo se snažíme používat tanec jako nástroj k vyjádření něčeho, k čemu přirozeně schopnost nemá? Žádný vyjadřovací prostředek totiž není nekonečně univerzální.

Paul M Blackman, Christine Gouzelis: Physical Jerks
Paul M Blackman, Christine Gouzelis: Physical Jerks (foto divadlo Ponec)

Inscenace se drží oblíbeného dramaturgického řešení postmoderního kaleidoskopu, vršení obrazů, které nesměřují od počátku k vyvrcholení, ale skládají se v celek, v němž má každá část rovnoprávné postavení, a ve společném součtu předávají diváctvu svůj vzkaz. Tento systém stále funguje a je diváky přijímán, ačkoli velmi často ústí do stejné situace – konec představení poznáme z toho, že tma v sále trvá déle než při obyčejném blackoutu (s výjimkou inscenací, které dopadnou na diváky takovou silou, že nejsou schopni bezprostřední reakce a nechávají doznívat účinek v tichu).

Tanečníci nás provádí více či méně absurdními situacemi svého partnerského života. Pobíhání z místa na místo a zrychlené trhavé pohyby jsou metaforou naší vlastní uspěchané existence. Jenže – ono je to (a nás také) vlastně baví. Do exaltovanosti a krajního spěchu manévrujeme sami sebe a to zcela dobrovolně. Inscenace se jeví jako podobenství o posedlosti spíše časem než zdravím a fyzickými aktivitami, ačkoli křehká tanečnice se pouští i do variace připomínající hodinu karate nebo kickboxu, po níž zůstane jeviště poseté zbytky polystyrenových plátů, jež pokořila.

Paul M Blackman, Christine Gouzelis: Physical Jerks
Paul M Blackman, Christine Gouzelis: Physical Jerks (foto divadlo Ponec)

Její protějšek je výrazně vyšší, a jakožto zástupce mužské síly ji k výkonům musí motivovat. Téma nemoci je groteskně ztvárněno jako parafráze na stav, který dobře vyjádřil tuším karikaturista Pavel Kantorek, když jedné ze svých postaviček lékařů vložil do úst větu: „Dnešní věda je tak pokročilá, že zdravý člověk neexistuje.“ Nathan je svou partnerkou proti své vůli dovlečen na „operační sál“ a obalován kusy molitanu propichovaného špejlemi. V systematičnosti Teresiny činnosti je něco tak sugestivního, že pomalu věříme, že toto nevinné počínání způsobuje nedobrovolnému pacientovi fyzickou bolest. V jiné scéně málem dojde mezi partnery k rvačce, zatímco chvíli předtím dováděli za zvuků elektrické kytary jako na rockovém koncertu. To jsou ovšem situace, které by nás v běžném životě nepřekvapily a nemusíme kvůli nim nutně být „cvoci“.

  1. 1
  2. 2

Hodnocení

Vaše hodnocení - Blackman/Gouzelis: Physical Jerks (DOT504)

[Celkem: 4    Průměr: 4.3/5]

Mohlo by vás zajímat


2
Komentáře. Respektujte prosím pravidla diskuze.

Please Login to comment
1 Comment threads
1 Thread replies
0 Followers
 
Most reacted comment
Hottest comment thread
2 Comment authors

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
nejnovější nejstarší nejlépe hodnocené
Upozornit na
pabbi

Dobrý den Lucie, Paul Blackman je z Austrálie, ne z Rakouska. Hezký den

Dobré odpoledne, děkujeme za připomínku. Omluva za autorku, již jsme opravili.