Taneční soubor NANOHACH před poslední premiérou
Honza Malík: Chtěli jsme měnit myšlení skrze tanec
Den a Noc a Noc a Den je poslední inscenací souboru. Nemůžeme jinak, než začít zcela očekávanou otázkou: „Proč NANOHACH končí?“
NANOHACH vzniklo jako občanské sdružení, které mělo za úkol provozovat svůj umělecký výstup, a tím byl taneční soubor stejného jména. Co nás tehdy vedlo k jeho založení? Byl to záměr podpořit taneční profesi, vytvořit soubor repertoárového modelu, pracovat s různými choreografy ze zahraničí. Před několika lety jsme se koncentrovali na českou tvorbu, která má velký potenciál, a myslím, že se nám mnoho podařilo. Samozřejmě všechno má svůj vývoj, vždycky jsou na počátku nějaké představy o tom, kam by měl soubor směřovat, v celém procesu se odehrává i vývoj nás, tvůrců. Pro mne to došlo do určitého bodu, kdy jsem měl pocit, že naše vize byly alespoň částečně naplněny, a právě z toho pocitu naplněnosti vyšla potřeba udělat krok dál a tuhle kapitolu uzavřít.
NANOHACH se ale umělecky určitě ještě nevyčerpali…
Tedy ne že by nebylo nadále co sdělovat, to určitě ne. Popravdě na mě dolehla několikaletá přílišná zodpovědnost, kterou vnímám čím dál tím silněji, zodpovědnost za to, co je výstupem naší práce. Je to už trochu neúnosné a řízení souboru je velmi náročná věc. Ale to není, myslím, potřeba říkat.
Jak se přihodilo, že jste se stal vedoucím souboru?
Po umělecké stránce šlo vždy o společnou práci, dialog. O plánech je důležité hodně mluvit, ale samozřejmě je stejně důležité dělat faktické kroky a všechny ty sny a představy nějak uvést v život. Sám už nevím, jak se to stalo, asi jsem byl nejaktivnější, vyplynulo to samo, aniž bych kdy chtěl být vedoucím. Nikdy jsem tu zodpovědnost nechtěl mít na sobě, ale bylo by bláhové si myslet a čekat, že se dá rozdělit mezi všechny. Vždycky jsem tušil, že to nejde, že musí být někdo, kdo má řekněme poslední slovo. A tak i návrh na uzavření téhle kapitoly, a v dobrém, vyšel ode mne.
Jak se k vašemu návrhu postavili ostatní?
Úplně jsme se na něm shodli, až nečekaně, nebyla tam žádná lítost nebo zloba, nic takového se nedělo. Je to pro mě velmi pozitivní, osobně mám až lehce euforický pocit, že ten krok je hodně dobrý, hodně zdravý, hodně nabíjející a trošku si myslím, že nejen pro mne, ale i pro ostatní. V tuhle chvíli neznám nejbližší plány ostatních, kromě Michala Záhory, se kterým chystáme jeho nový projekt.
NANOHACH je ale víc než jen soubor, co bude dál s tímto názvem, značkou?
Osobně neužívám podobné termíny, i když je to asi nejvýstižnější pojem, přijde mi totiž příliš manažerský. Je to stěžejně vždy o lidech, kteří ten či ten subjekt zastupují, ne o názvu. Ale abych odpověděl, spolek NANOHACH, který iniciuje plány a projekty, zůstává dál a teprve uvidíme, jestli a jak se přetransformuje a jak to bude do budoucna. Jako právní subjekt zatím stále existuje a bude existovat. Mám nějaké plány, ale už se netýkají našeho původního uskupení.
Soubor končí v průběhu roku, především přichází naše poslední premiéra, kterou samozřejmě chceme uvádět dále, dokud bude potřeba a zájem. To je otázka, kterou se často zabývám, protože v posledních letech projekty velmi nerad tlačím a řídím, protože si asi naivně přeji, aby k tomu docházelo z obou směrů. Nejde mít pořád energii a přesvědčovat lidi, že to a to dílo a představení má smysl a má co říct, pořád si tak sním, že to bude oboustranné… Tak tedy v průběhu roku samozřejmě hrajeme dál, soubor naplní všechny své aktivity, možná trochu jinak, než jaký byl předtím plán naší činnosti, ale budeme hrát inscenace, které jsou na repertoáru, a postupně naše umělecké slovo odezní, „vysublimujeme do éteru“.
Budete hrát ještě po celý rok, chystáte tedy něco na úplný závěr?
Co se týká úplného závěru, impuls vyšel ze strany ALTY, kde 16. prosince uspořádáme něco jako večírek na rozloučenou. Spojený s představením, s koncertem našeho velmi speciálního hosta a ještě s překvapením, které iniciuje Mariana Novotná. Chceme pozvat všechny, kteří s námi kdy aktivně spolupracovali, aby byli s námi.
Uvažovali jste někdy o tom přivést do souboru mladou krev, nastudovat choreografie s novými tanečníky, a tak si třeba dopřát víc prostoru pro další práci?
Mám osobně pocit, že by to ztratilo tu hloubku, kterou choreografie mají. V celé plnosti jsou myslím nepřenositelné. Ano, můžeme nazkoušet, banálně řečeno, formu, ale ducha a obsah, to je velká otázka, jestli by se toho dosáhlo. Nikdy jsme to nezkusili, už jen pro mě je velice těžké přenést na někoho jeden taneční part, s čímž díky různým okolnostem zkušenost máme. Taková věc potřebuje velmi mnoho času, a ne jen pár zkoušek. Tak to mnohdy probíhá na naší taneční scéně i kdekoli jinde – nehodnotím, jen říkám, jak to je. Co se týká našeho repertoáru, jsme příliš srostlí s našimi rolemi. Nedokážu si představit, že by bylo možné nově nazkoušet třeba Move on, které tak zásadně vychází z interpretů. Nikdy v životě nás to asi nenapadlo, protože by se nám do toho ani nechtělo.
Dá se říci, že to platí obecně pro současný tanec, že je obtížné až nemožné dosáhnout plnohodnotných alternací v oblasti, která víc než kterákoli jiná stojí na individualitě tanečníků?
Je těžké soudit, jak funguje přenos choreografií u ostatních souborů, hovořím čistě z naší vlastní zkušenosti. Vím, že k tomu dochází a je to v pořádku, že se choreografie přeobsazují, přezkušují se jednotlivé party, ale myslím, že jen výjimečně celá inscenace. Například Korekce (inscenace souboru VerTeDance, poznámka redakce) se v jednotlivých rolích přezkušovala, ale samozřejmě nevím, jak to vnímají samotní autoři. Mám jiný příklad od nás. Když vznikala Resonance Michala Záhory, od začátku tvorba probíhala ve dvou obsazeních, stále bylo přítomno šest lidí, a ne tři, protože bylo obsazení skotské a obsazení NANOHACH. Bylo to dobré rozhodnutí, ale náročné v mnoha směrech, v současném tanci je opravdu velká výjimka, aby stejný part v průběhu tvorby nastudovalo více tanečníků… Chtěli jsme měnit myšlení skrze tanec.
Na začátku jste hovořil o pocitu naplnění, ale zní to stále hodně obecně. Jaké byly vize, se kterými jste soubor zakládali, co jste konkrétně chtěli udělat?
Změnit společnost. Tím, že tanec opravdu pronikne a bude partnerem, plnohodnotným partnerem ostatním uměleckým žánrům. A společnost, člověk, kdokoli ho bude vnímat, respektovat a bude ho chtít. Chtěli jsme měnit myšlení skrze tanec. Za těch deset, dvanáct let vidím obrovský posun a vývoj. Ale nechci tím říct, že bych si myslel, že je to jen náš cíl nebo naše zásluha. Platí to i pro všechny ostatní taneční subjekty, jen nevím, jestli to dělají vědomě, jestli tohle je i jejich sen. Byla to naše představa, možná bláhovost, že v přinášení tance mezi lidi je síla, že tomu můžeme pomoci skrze to, co děláme a kde to děláme – nejen v divadle na představení. V Praze dnes tanec žije. I v regionech už před dvanácti lety, když jsme vznikli, byla malá jádra současného umění a tance, jsou tam pořád a stávají se samozřejmou součástí měst. Vznikla nová centra a současný tanec i v regionech má postupně své místo.
Nepotřebujete si po těch letech také trochu odpočinout vzájemně od sebe?
To úplně potřeba není. Nebyli jsme spolu stále intenzivně a stoprocentně. Nebylo nikdy podmínkou, že nás pět tanečníků bude zapojeno v každém projektu, a ani to nešlo. Ať už z uměleckých důvodů, ale i praktických, což se týká tanečnic, které mají rodiny a děti. A ne vždy jsme byli pohromadě v Čechách. Michal měl období zahraničního angažmá, takže třeba nebyl v některých fázích u dramaturgických plánů souboru. Nikdy mezi námi nebyla taková intenzita a dennodenní práce, přestože to byl jeden z našich záměrů, který se ale nenaplnil. Jedním z našich plánů právě bylo podpořit taneční profesi v tom smyslu, že se budeme věnovat jedné práci, jednomu souboru, denně pracovat, mít trénink a plně se udržovat v profesi. To se nestalo. Zažili jsme jen jedno čtvrtletní období, kdy jsme pracovali čtyři dny v týdnu, nezávisle na tom, jestli hrajeme nebo nehrajeme a kolik je práce.
To je váš ideál, jak by profese interpreta v současném tanci mohla fungovat?
Bylo to tak, ale pro mě zase po té dvanáctileté zkušenosti vyvstala jedna velká otázka: opravdu by to ti lidé ustáli takhle pracovat, opravdu by to tak chtěli? Protože si myslím, že jim velmi vyhovuje a láká je změna, pro jejich vlastní rozvoj – pracovat s jinými lidmi, v jiném prostředí, na jiných projektech, někdo třeba chce zkusit víc práce u divadla, někdo chce jít víc do oblasti hudby… Jak jako interpreti, tak jako tvůrci. Je to lákavé umělecky, někdy i finančně, ale především svou různorodostí, člověka to obohacuje a snadněji nezakrní. Je velmi těžké být součástí jednoho celku a stále se přitom rozvíjet.
Nezdá se mi, že by to byl zcela neřešitelný problém, možná se k řešení spěje díky takovým prostorům, jako je ALTA. Nejde o to držet tanečníky u jednoho souboru, ale dát jim třeba právě možnost mít denně trénink, třeba s různými pedagogy a v různých technikách, ale pravidelně na jednom místě, stejně tak jako možnost zkoušení. Snad jde spíš o to, aby se soubory byly schopné spolu dohodnout na společném postupu.
Když o tom uvažuji, myslím, že i v tom jsou velké pokroky. I když máme každý svoje projekty a svou dramaturgii, jde nám o to samé. ALTA je určitě příkladem toho, že komunikace už nám jde, vytvořila prostor, který může být ideálně neutrální. Ale problém vlastně je v tom, že ne každý si vůbec může třeba dovolit každý den trénovat…
Když jsme u toho, jak často trénujete vy?
Velmi nepravidelně. (smích) V mém případě je to složitější. Když člověk produkuje představení, tak ještě předtím musí vůbec iniciovat, že vznikne, zformulovat myšlenky, naplánovat. Fyzická práce je u mě teď v takovém útlumu, jako ještě nikdy.
Cítíte se z formy?
To přímo ne, necítím se slabší fyzicky a že bych podával horší výkon, i když to možná může vnímat někdo druhý zvenčí – zatím jsem to nevycítil. Ale kde vidím posun k horšímu, je v hlavě, v mozku. Na tréninku musí člověk nejen uchopit formu tance, ale také si pamatovat materiál, a tady zažívám něco nového a ne pěkného. Nemluvím o práci na choreografiích, které jsou hotové, tam je to v pořádku, ale když jde člověk na trénink a je zahlcený větší či menší mírou formy daného pohybu, ztrácí schopnost rychle si pamatovat. To je pro mě aktuálně velká nová zkušenost. Krátkodobou paměť je potřeba trénovat také a kupodivu odchází rychleji než fyzička. Uklidňuje mě ale to, že mí vrstevníci se s tím také potkávají. (smích) Ptám se na důvody a smysl toho být na jevišti.
Jak jste na tom v současnosti jako interpret?
To jsem už trošku naznačil. (smích) Momentálně jsem v období, kdy se ptám na důvody a smysl toho být na jevišti. A tahle potřeba je teď trochu v pozadí. Přesto mám sen se s ní stále potkávat a ten smysl být na jevišti znovu nacházet. Ale třeba za pět nebo za deset let, myslím, že to budu mít spíš ve vlnách, aby to mohly být chvíle, které jsou výjimečné, sváteční. Člověk se stále hodnotí, stále se zpochybňuje. Jako interpret se teď budu podílet na Mezinárodním folklorním festivalu Strážnice. To je ale něco, čemu se věnuji nepravidelně nepřetržitě. Lidové umění mě ovlivňuje, zajímá mne sledovat jeho spojení se současným tancem. Věnuji se tomu v rámci své pedagogické práce v Duncan Centru a jako interpret jsem v různých obdobích spolupracoval s ostatními umělci z oblasti lidového umění. A mimo uvedené stále hostuji v rakouské skupině Laroque Dance Company v inscenaci Democrazy Helene Weinzierl, byla k vidění i v ALTĚ.
Co dalšího chystáte – v tvůrčí sféře, produkčně?
Zkoumám, jak naložit se zkušeností se svými kolegy, to se týká například vzniku nového díla Michala Záhory s mladými tanečníky, projekt, který se začne tvořit v létě a bude uveden na jaře 2017. Potom je to moje několikaletá iniciativa s festivalem Prague Pride, kde vznikl naposledy Dogtown, choreografie Nadara Rosana. Letos chci na festival přivézt opět hotovou choreografii ze zahraničí, ale zároveň již probíhá tvůrčí rozprava s vybranou českou choreografkou, která by tvořila pro festival nové dílo příští rok. Těší mě, že bude mít možnost se na tom podílet. A stále se chci vracet k debatám Mluvme o tanci, které jsem s Janou Novorytovou rozvířil před třemi lety. Ale je to aktivita, u které cítím, že není dobře, když na ni moc tlačíme. Je to taková neformální záležitost a spontánnost a já bych rád, aby spontánností stále byla.
Asi není problém v tom, že by lidé nebyli ochotni se sejít, ale kdy na to najít společný čas…
Tomu určitě rozumím, každý si spoustu věcí tvoří a produkuje sám, což je v pořádku, ale hodně ho to zahlcuje. Nám vrstevníkům už té kapacity a energie tolik nezbývá. Ale koncept debat chci zachovat. Chtěli jsme pro ně najít místo, které je aktuální a není to taneční dům nebo divadlo. Cítím v tom totiž potenciál dostávat právě tanec tam, kde se s ním člověk obvykle nesetká. Měli jsme v dubnu pořádat další sérii, ale protože jsme se s Jankou podíleli ještě na festivalu versus Interpretation, už jsme neměli sílu.
Je vidět, že aktivit zvládáte dost. Mnoho lidí u tance se zkrátka manažery stát muselo, pokud chtěli, aby jejich soubor fungoval, není to tak?
Myslím, že je nás hodně, kdo – trochu s nadsázkou – nejlépe víme, co tanec potřebuje. Ale je samozřejmě dobré, když tanec má manažera, který je profesionál ve svém oboru, to tanci může hodně pomoct. Pro mě byla vždy citlivá otázka, jak by manažer odjinud nakládat s tím, co děláme. Jsem si vědom toho, že i my vyrábíme něco jako produkt, i my děláme obchod, ale pro mě je prostě obchod a obchod. Manažer profesionál by podle mého dělal byznys. Samozřejmě někdo to tak chce a u nás jsou subjekty, které s tím takhle nakládají. Je to v pořádku, akorát mně osobně to po chuti není.
Na druhou stranu vím, jak cennou uměleckou oblast máme v rukách a že někdy s ní nenakládáme úplně nejlépe a nedokážeme ji dokonale zhodnotit. Jsou tu mezery. Já manažerem jsem a zároveň jím být nechci. Jsem tím, kdo vede a zároveň nechce. Ale to už si musím hlavně já sám vyřešit se sebou.
Vzpomněla jsem si ještě na úspěšný projekt NANOHACH Dialogy, kdy se setkali na společné práci choreografové s tanečnicemi z oblasti scénického tance. To byla také vaše iniciativa? Bylo velice osvěžující vidět tvůrčí souznění mezi amatérskou a profesionální oblastí, choreografové postupovali velmi citlivě.
Úspěšný? Ano, pro nás rozhodně! Ano, za to jsem také zodpovědný. (smích) Michal Záhora pracoval s tanečnicemi ze Základní školy a Základní umělecké školy Karlovy Vary, které vede Petra Blau, a Lea a Marta vytvořily více divadelní choreografii pro soubor Lenky Jíšové NoTa Plzeň, na podzim jsme výsledky předvedli i tady v ALTĚ. Otázka je, co by se stalo, kdybychom se k tomu vraceli, jestli by stále bylo co říct. Setkání se skupinami z Plzně a z Varů jsem navrhl, protože je znám, znám Petru Blau a Lenku Jíšovou, jejich práci. Věděl jsem, že ony samy mají v tvůrčí práci hodně co říct, mají velkou zkušenost a neskutečně skvěle připravují své tanečnice. A přitom vedou skupin několik, od dětského věku až do dospělého. Pracovali jsme tedy s lidmi, kteří jsou vysoce profesionální v tom, co dělají, jak k tomu přistupují, a s kvalitními interprety. Pro naše choreografy to nebyl žádný krok zpět, nebo že by museli ustupovat kvůli tomu, že pracují takříkajíc s amatéry. Třeba Michalova choreografie by byla vysoce náročná i pro profesionální tanečníky. Používá na jevišti také slovo, což není snadný krok ani pro choreografa, ani pro tanečníka. Kdo sleduje jeho práci, mohl číst jeho rukopis, a přesto to není něco, co už tady vlastně bylo, šlo o novou originální choreografii.
Jak byste pozval diváky na vaši poslední premiéru, co je čeká?
Je to divadlo, je to tanec. Možná bych řekl malé klišé, že je to trochu jiný tvar, než na jaký jsou v našem případě zvyklí. Pracujeme s textem, což není poprvé, ale jinak – podílela se na něm spisovatelka Radka Denemarková, což je člověk na svém místě, a velmi nám pomohla. Po delší době pracujeme s opravdovou scénografií, kterou vytvořila Nora Sopková. Skvělá je hudba Jany Vörösové. Tematicky je pro mě zajímavé a důležité, že choreografky skrze tanec řeší další umělecké žánry, literaturu a výtvarné umění. Je skvělé, že je tu snaha a potřeba se s touto oblastí spojit. Lea se věnuje spíš dílu Toyen a Marta se věnuje postavě té, která své dílo vytvářela, Virginii Woolfové (určitě ale nevzniká nějaký „balet“ o Virginii Woolfové, to u nás dělají jiná tělesa). Jsou to dvě vedle sebe stojící práce, které ale ve výsledku nejsou oddělené. Vedou nebo načínají spolu dialog, opravdu se spolu setkávají na jevišti, ne že se vedle sebe postaví, ale protagonistky o sobě vzájemně vědí. Neznamená to ale, že vznikl duet. Je těžké slovy tento vztah koexistence na jevišti popsat, takže by se asi měli diváci přijít sami podívat. (smích)
Děkuji za rozhovor.
Vizitka:
Honza Malík se narodil v roce 1975. Tanečník, pedagog, příležitostný choreograf, iniciátor a producent projektů současného tance a spoluzakladatel souboru NANOHACH. Od roku 1999, kdy absolvoval Konzervatoř Duncan Centre, je na volné noze v oblasti současného tanečního divadla. Byl a dnes opět je členem rakouského souboru Laroque Dance Company (2004–2005 a znovu od 2012), spolupracoval s Národním divadlem, s divadlem Minor, Klicperovým divadlem v Hradci Králové, s Divadlem Bratří Formanů. V roce 2004 byl u zrodu souboru tanečního divadla NANOHACH, kde působí jako tanečník, produkční a manažer. Zaštítil vznik všech představení NANOHACH, stará se o jejich pravidelné uvádění v ČR a v zahraničí. Byl nominován na Cenu za nejlepší interpretaci 2008 (DeRbrouk), nominaci na Cenu Tanečník roku 2010 (pohybová skoroopera Zločin a trest) a v Rusku byl oceněn Best Actor Critics Award 2011 (DeRbrouk). V roce 2014 mu byla udělena Pocta festivalu …příští vlna/next wave.
V letech 2003–2010 spolupracoval s produkcí mezinárodní choreografické soutěže Cena Jarmily Jeřábkové/Festival Nové Evropy. V letech 2011–2013 byl iniciátorem práce a tvorby české choreografky MAIA, jejíž činnost produkoval (díla LV-426, Breath control a Tenze). Inicioval také zavedení programové sekce pro současné taneční divadlo pod názvem Space4dance pro Festival Prague Pride (od srpna 2013). V roce 2014 začal v různých pražských prostorách organizovat a obsahově připravovat série debat o současném tanci Mluvme o tanci, doplněné o performance, projekce, fotovýstavy a dále. Vedle těchto aktivit se věnuje studiu českého folklóru. Spolupracoval s Vojenským uměleckým souborem Ondráš v Brně, s etnografkou a choreografkou Danielou Stavělovou, s plzeňským souborem Mladina a s pražským souborem Gaudeamus. Od roku 2007 působí jako pedagog v Duncan Centru, kde vyučuje lidový tanec a konzultuje tvorbu studentů.
(Zdroj: nanohach.cz)
Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky
[mc4wp_form id="339371"]
