Tanečník, choreograf, režisér, libretista, pedagog. Daniel Wiesner slaví sedmdesátiny

17. ledna oslaví své sedmdesátiny tanečník, choreograf, režisér, libretista a dlouholetý baletní pedagog Daniel Wiesner. Jeho otec patřil k významným reprezentantům českého výtvarného umění dvacátého století a rodinné prostředí nepochybně mělo velmi pozitivní vliv na formování osobnosti mladého Daniela. Jeho zájem vzbudila především Terpsichoré. Na tehdejším tanečním oddělení Pražské konzervatoře absolvoval v roce 1967. Šedesátá léta byla dobou, kdy po nucené klauzuře předchozího období česká kultura a umění začaly dychtivě přijímat podněty ze světa, který nám byl do té doby pečlivě uzavřen. Vrozený talent spojený s důsledností, pílí a cílevědomostí, inspirovaný podnětnou atmosférou doby, formoval nadaného tanečníka, jehož zájmy výrazně překračovaly rámec zvoleného oboru.

V baletním souboru Národního divadla, jehož se Daniel Wiesner stal v roce 1967 členem, tehdy působily tvořivé choreografické osobnosti Jiřího Němečka a Jiřího Blažka, pod jejichž vedením soubor dosahoval výborných výsledků. Wiesner začal postupně dostávat sólové příležitosti jako byly role Povaleče v Bartókově Podivuhodném mandarínovi, Myšího krále v Čajkovského Louskáčkovi anebo Wilfrida v Adamově Giselle.

S prvním opravdu velkým úkolem se setkal v roce 1971, když byl obsazen do role Merkucia ve Weiglově a Kůrově inscenaci Prokofjevova Romea a Julie. Představení se tehdy díky své koncepci a pojetí baletu jako moderního aktivního divadla stalo mimořádnou událostí nejen v baletním, ale v celodivadelním měřítku, a nepochybně také mělo vliv na pozdější vývoj Wiesnerovy umělecké kariéry.

V roli Merkucia také demonstroval, že jeho doménou jako tanečníka budou tak zvané demicharakterní role, v nichž bude moci uplatnit vedle své techniky především schopnost adekvátního dramatického výrazu ztělesňované postavy. Prokázal to v řadě úkolů, s nimiž se během své taneční kariéry zdárně vyrovnal. Jmenujme alespoň některé, jako byla titulní role v Enšpíglových šibalstvích Richarda Strausse, Bártka v Hurníkově Ondrášovi, Kocoura ve Špalíčku Bohuslava Martinů, Jirky v Nedbalově Pohádce o Honzovi, Pierota v Schumannově Karnevalu, Boha Otce v Petrovově Stvoření světa anebo komická role Brouka Pytlíka v Pauerově baletním zpracování Ferdy Mravence.

V letech 1975-1979 Daniel Wiesner studoval choreografii na pražské Hudební fakultě Akademie múzických umění. Účastnil se studijního pobytu u Maurice Béjarta v Belgii. Béjart jej velice ovlivnil, díky němu vstoupil do světa aktivního vnímání možností velké kontinuity nejen pohybu v prostoru, ale i hudebních a výtvarných inspirací. Těchto zkušeností posléze výrazně využíval ve své vlastní choreografické činnosti. V té době se také zúčastnil studijních stáží v Maroku a v Alžíru.

Už během studia slavil úspěchy na různých soutěžích. Se svou kompozicí Badinerie na hudbu Johanna Sebastiana Bacha zvítězil na celostátní baletní soutěži v Bratislavě v roce 1977 a svůj úspěch zopakoval o dva roky později na baletní soutěži v Brně. V roce 1976 uvedl na festivalu v Nancy balet Václava Kašlíka Dora.

Na Akademii múzických umění absolvoval představením Dialog tvarů na skladbu Františka Ignáce Antonína Tůmy Partita in D. V ní se představil jako tvůrce, pro něhož je hudba silným inspiračním zdrojem pro silné využití pohybu a tanečních prvků k vyjádření pocitu se smyslem pro jeho perfektní zasazení do prostoru. Tuto svou kompozici posléze uvedl v řadě divadel, nejdříve na počátku osmdesátých let na Národním divadle v Brně a poté v Olomouci, později také v Ostravě a v Liberci. Režisér Jaromil Jireš natočil televizní verzi inscenaci. Snímek získal v roce 1987 první cenu na festivalu v kanadském Banffu.

Podobný charakter měly další Wiesnerovy jevištní kompozice v prvním období jeho rychle se šířících choreografických aktivit. Definitivně se rozloučil s profesí tanečníka. Naposledy si zatančil v Národním divadle v roli Strýčka loutkáře v Louskáčkovi v dubnu 1983 a od té doby se věnuje plně a s velkým zaujetím choreografii.

Už na sklonku roku 1977 se s jeho jménem setkáváme v roli choreografa v inscenaci Myslivečkova Tamerlana, kterou režíroval Ladislav Štros. S ním poté spolupracuje na inscenaci Brittenova Petera Grimese, s Karlem Jernekem zase na představeních Mirandoliny Bohuslava Martinů a Kašlíkovy Silnice na námět slavného Felliniho filmu. Pracoval také s režisérem Jiřím Glogarem – na premiéře opery Jana Franka Fischera Copernicus, která byla nastudovaná v rámci oslav stého výročí otevření Národního divadla.

Příležitost k choreografii vlastních projektů Wiesnerovi poskytlo tehdejší Státní divadlo v Brně. V květnu 1979 zde v rámci baletního večera, složeného ze čtyř titulů, realizoval Dvořákovo Notturno, v roce 1980 následovalo Stravinského Svěcení jara. 1. ledna 1981 ho tehdejší šéfka brněnského baletního souboru Olga Skálová angažovala jako choreografa. Představil se večerem nazvaným Dialogy, v němž vedle již zmíněného Dialogu tvarů na hudbu Františka Ignáce Antonína Tůmy nastudoval Maličkosti Antonína Dvořáka pod názvem Dialog stylů a Dvojkoncert pro dva smyčcové orchestry, klavír a tympány Bohuslava Martinů, který nesl název Dialog se svědomím minulosti.

Brněnské inscenace se setkaly s velmi pozitivním ohlasem a Daniel Wiesner se definitivně prosadil jako velmi slibný příslušník tehdy nastupující mladé generace choreografů. V sezoně 1981-1982 nastudoval balet Sergeje Slonimského Ikaros a byl tvůrcem pohybové složky zajímavé operní novinky, kterou byla Růže pro Johanku skladatele Otomara Máchy. Především se ale poprvé a velmi úspěšně představil jako choreograf celovečerního takzvaného dějového baletu, kterým byl Pierot Zdeňka Pololáníka. V inscenaci tohoto díla, inspirovaného románem Františka Kožíka Největší z Pierotů, se představil rovněž jako velmi schopný a invenční režisér a tím definitivně potvrdil, že naděje, jež do něj byly vkládány jako do tvůrce inscenací, je schopen na vysoké úrovni splnit. Své tehdejší brněnské působení ukončil kompozicí Toccata e due canzoni Bohuslava Martinů, s níž se později představil podobně jako s Dvojkoncertem Bohuslava Martinů i v Olomouci a v Ostravě. Již po odchodu z Brna inscenoval na brněnské scéně balet Oldřicha Flosmana Zkrocení zlé ženy.

V roce 1983 Daniel Wiesner proměnil svou sólistickou smlouvu v Národním divadle na smlouvu choreografa. V prosinci 1984 potvrdil své kvality v inscenaci původní novinky, Riedlbauchova Macbetha, v níž zúročil své předchozí zkušenosti z menších jevištních tanečních autorských baletů se smyslem pro přesné režijní uchopení velkého tématu. Vzniklo představení, jež svým charakterem plně odpovídalo jak shakespearovskému námětu, tak duchu Riedlbauchovy hudby. Právem získalo výborný ohlas a na repertoáru souboru se těšilo divácké přízni po šest let.

Své kvality zopakoval při inscenaci další původní novinky, baletu Ladislava Simona Jennifer. I v něm se Wiesnerovi povedlo převést náročné téma „čarodějnických procesů“ do působivé jevištní taneční řeči s aktuálním dopadem. Ještě před tím se podílel jako autor první části Poklad na inscenaci baletního triptychu Josefa Páleníčka Kytice na motivy balad Karla Jaromíra Erbena. V jiném žánru se vyrovnal s pohádkovým námětem v inscenaci baletu Václava Trojana Princ Bajaja.

V roce 1988 Daniel Wiesner stál se skupinou podobně smýšlejících tanečníků z různých divadel u zrodu souboru nazvaného Skupina deseti, s nímž vystoupil s programem Synkreze v roce 1988 na festivalu Berner Tanztage. Program tvořily vedle jeho starších projektů Dvořákova Notturna a Dvojkoncertu Bohuslava Martinů další skladby jako například Per Vittoria Colona Luboše Fišera, Rozvod Pavla Kopeckého či Divertimento Iši Krejčího. S tímto souborem vedl rovněž program Les Mozartiens.

Věnoval se choreografii operních inscenací. V Národním divadle to byla například Zbojnická balada Václava Kašlíka ve skladatelově režii, Ariadna Bohuslava Martinů anebo Dvořákův Čert a Káča, v Brně Hry o Marii Bohuslava Martinů.

Krom toho je ale také třeba zmínit Wiesnerovu spolupráci na významných činoherních inscenacích, jako byly Jedno jaro v Paříži aneb Krvavá Henrietta Oldřicha Daňka, Sofoklův Oidipus i Vedralova dramatizace Bulgakovova románu Mistr a Markétka či Kohoutův Ubohý vrah a další inscenace v Divadle na Vinohradech. Činoherní choreografii se věnoval i v dalších českých a moravských divadlech.

Počátkem devadesátých let končí jeho angažmá v Národním divadle a Daniel Wiesner se plně věnuje působení v řadě souborů domácích i zahraničních. V Národním divadle se nicméně podílí jako choreograf na dalších úspěšných inscenacích (Mozartova Figarova svatba, Janáčkova Její pastorkyňa, Ariadna Bohuslava Martinů, Dvořákova Rusalka, Fibichův a Vrchlického melodram Smrt Hippodamie a řada dalších).

V roce 2005 se s Wiesnerem setkáváme jako s autorem libreta a spolurežisérem Zuskovy inscenace baletu Ibbur na motivy prózy Golem pražského německého autora Gustava Meyrinka.

V roce 1990 realizoval v Moravském divadle v Olomouci svou první režii. Byla jí první inscenace divadelní verze populárního filmového muzikálu Starci na chmelu. O dva roky později se v Olomouci poprvé představil jako režisér činohry v inscenaci Shakespearova Macbetha. V Olomouci vytvořil i další inscenace, připomeňme alespoň baletní večer Světlo a stín, složený z děl Antonia Vivaldiho a Bohuslava Martinů, z období, kdy olomouckému divadlu řediteloval. S Pražským komorním baletem nastudoval krátký balet Žárlivost, což bylo jevištní zpracování původně zamýšlené Janáčkovy předehry k Její pastorkyni.

S muzikálem se Daniel Wiesner setkal také v představení pro dětského diváka Strašidelný dům autorky Daniely Fischerové, které inscenoval v roce 1991 v tehdejším Divadle na Starém Městě. K muzikálu se vrátil v Ostravě v inscenaci Zpívání v dešti v roce 1994. V roce 1990 inscenoval v Ostravě Délibesovu Coppélii, na tamější scéně se také vrátil k Pololáníkovu Pierotovi a k některým svým starším baletním inscenacím. Úspěšně se zde prezentoval rovněž jako režisér Bizetovy Carmen, Verdiho Traviaty či Smetanovy Hubičky.

V Liberci byl v roce 1990 autorem inscenace Balet Stories, složené z děl Leoše Janáčka a Bohuslava Martinů, a baletu Mimikry brněnského skladatele Michala Košuta na námět prózy Stefana Zweiga Joseph Rouché. V Liberci poté inscenoval Héroldovu a Lanchberyho Marnou opatrnost a svou jevištní montáž z Chopinových děl Milostný život Fréderica Chopina na hudbu Chopinovu a Rossiniho. K dílu se vrátil v roce 2010 pod názvem Chopin ve velmi úspěšné inscenaci v Ústí nad Labem. Zajímavostí tohoto představení bylo, že interpret titulní role Vladimír Gončarov sám hrál na klavír úryvky z Chopinových děl. Ve Slezském divadle v Opavě režíroval v roce 2004 světovou premiéru opery švýcarského skladatele Andrease Pflügera Historie jednoho snu a v roce 2007 balet Zbyňka Matějů Čaroděj ze země Oz.

Daniel Wiesner se představil rovněž na zahraničních scénách. V hlavním městě Malty La Valetta uvedl Chopinovy Sylfidy, v bulharské Sofii inscenaci 45 stupňů Fahrenheita. V roce 2001 se jako choreograf podílel na prvním uvedení Janáčkovy Lišky Bystroušky v Lisabonu. Jednalo se v podstatě o přenesenou inscenaci režiséra Václava Věžníka a dirigenta Jana Zbavitele z Janáčkova divadla v Brně, v níž kolektivně účinkovala domácí tělesa baletu, který tvořili frekventanti místní baletní školy.

Velmi bohatá je spolupráce Daniela Wiesnera s televizí. Vedle již jmenovaných se zmiňme alespoň o dvou inscenacích režiséra Jaromila Jireše. Jedná se o vítězné představení salcburského televizního festivalu v roce 1985, baletu Věčný Faust skladatele Luboše Fišera, a o dva roky na témže festivalu o televizní operu Juraje Filase a Jaromila Jireše Memento mori. Daniel Wiesner je rovněž tvůrcem choreografie k filmu Jaromila Jireše Lev s bílou hřívou, věnovaného osudům Leoše Janáčka.

Daniel Wiesner je dlouholetým pedagogem na katedře tance pražské Hudební fakulty Akademie múzických umění. V roce 2016 byl jmenován profesorem.

Popřejme jubilantovi do dalších mnoha let hodně pevného zdraví, energie, elánu do dalších aktivit a štěstí a dobrou pohodu v osobním životě.