Tanečník, choreograf, režisér, libretista, pedagog. Daniel Wiesner slaví sedmdesátiny

  1. 1
  2. 2
  3. 3
17. ledna oslaví své sedmdesátiny tanečník, choreograf, režisér, libretista a dlouholetý baletní pedagog Daniel Wiesner. Jeho otec patřil k významným reprezentantům českého výtvarného umění dvacátého století a rodinné prostředí nepochybně mělo velmi pozitivní vliv na formování osobnosti mladého Daniela. Jeho zájem vzbudila především Terpsichoré. Na tehdejším tanečním oddělení Pražské konzervatoře absolvoval v roce 1967. Šedesátá léta byla dobou, kdy po nucené klauzuře předchozího období česká kultura a umění začaly dychtivě přijímat podněty ze světa, který nám byl do té doby pečlivě uzavřen. Vrozený talent spojený s důsledností, pílí a cílevědomostí, inspirovaný podnětnou atmosférou doby, formoval nadaného tanečníka, jehož zájmy výrazně překračovaly rámec zvoleného oboru.
Daniel Wiesner – foto ze zkoušky Dialogy – SD Brno 1981 (foto Rafael Sedláček / archiv ND Brno)

V baletním souboru Národního divadla, jehož se Daniel Wiesner stal v roce 1967 členem, tehdy působily tvořivé choreografické osobnosti Jiřího Němečka a Jiřího Blažka, pod jejichž vedením soubor dosahoval výborných výsledků. Wiesner začal postupně dostávat sólové příležitosti jako byly role Povaleče v Bartókově Podivuhodném mandarínovi, Myšího krále v Čajkovského Louskáčkovi anebo Wilfrida v Adamově Giselle.

S prvním opravdu velkým úkolem se setkal v roce 1971, když byl obsazen do role Merkucia ve Weiglově a Kůrově inscenaci Prokofjevova Romea a Julie. Představení se tehdy díky své koncepci a pojetí baletu jako moderního aktivního divadla stalo mimořádnou událostí nejen v baletním, ale v celodivadelním měřítku, a nepochybně také mělo vliv na pozdější vývoj Wiesnerovy umělecké kariéry.

V roli Merkucia také demonstroval, že jeho doménou jako tanečníka budou tak zvané demicharakterní role, v nichž bude moci uplatnit vedle své techniky především schopnost adekvátního dramatického výrazu ztělesňované postavy. Prokázal to v řadě úkolů, s nimiž se během své taneční kariéry zdárně vyrovnal. Jmenujme alespoň některé, jako byla titulní role v Enšpíglových šibalstvích Richarda Strausse, Bártka v Hurníkově Ondrášovi, Kocoura ve Špalíčku Bohuslava Martinů, Jirky v Nedbalově Pohádce o Honzovi, Pierota v Schumannově Karnevalu, Boha Otce v Petrovově Stvoření světa anebo komická role Brouka Pytlíka v Pauerově baletním zpracování Ferdy Mravence.

R. Strauss: Enšpíglova šibalství – Daniel Wiesner (Enšpígl) – ND Praha 1972 (foto Jaromír Svoboda / archiv ND Praha)

V letech 1975-1979 Daniel Wiesner studoval choreografii na pražské Hudební fakultě Akademie múzických umění. Účastnil se studijního pobytu u Maurice Béjarta v Belgii. Béjart jej velice ovlivnil, díky němu vstoupil do světa aktivního vnímání možností velké kontinuity nejen pohybu v prostoru, ale i hudebních a výtvarných inspirací. Těchto zkušeností posléze výrazně využíval ve své vlastní choreografické činnosti. V té době se také zúčastnil studijních stáží v Maroku a v Alžíru.

Už během studia slavil úspěchy na různých soutěžích. Se svou kompozicí Badinerie na hudbu Johanna Sebastiana Bacha zvítězil na celostátní baletní soutěži v Bratislavě v roce 1977 a svůj úspěch zopakoval o dva roky později na baletní soutěži v Brně. V roce 1976 uvedl na festivalu v Nancy balet Václava Kašlíka Dora.

Na Akademii múzických umění absolvoval představením Dialog tvarů na skladbu Františka Ignáce Antonína Tůmy Partita in D. V ní se představil jako tvůrce, pro něhož je hudba silným inspiračním zdrojem pro silné využití pohybu a tanečních prvků k vyjádření pocitu se smyslem pro jeho perfektní zasazení do prostoru. Tuto svou kompozici posléze uvedl v řadě divadel, nejdříve na počátku osmdesátých let na Národním divadle v Brně a poté v Olomouci, později také v Ostravě a v Liberci. Režisér Jaromil Jireš natočil televizní verzi inscenaci. Snímek získal v roce 1987 první cenu na festivalu v kanadském Banffu.

Podobný charakter měly další Wiesnerovy jevištní kompozice v prvním období jeho rychle se šířících choreografických aktivit. Definitivně se rozloučil s profesí tanečníka. Naposledy si zatančil v Národním divadle v roli Strýčka loutkáře v Louskáčkovi v dubnu 1983 a od té doby se věnuje plně a s velkým zaujetím choreografii.

P. I. Čajkovskij: Louskáček – Daniel Wiesner (Strýček loutkař) – ND Praha 1979 (foto Jaromír Svoboda / archiv ND Praha)

Už na sklonku roku 1977 se s jeho jménem setkáváme v roli choreografa v inscenaci Myslivečkova Tamerlana, kterou režíroval Ladislav Štros. S ním poté spolupracuje na inscenaci Brittenova Petera Grimese, s Karlem Jernekem zase na představeních Mirandoliny Bohuslava Martinů a Kašlíkovy Silnice na námět slavného Felliniho filmu. Pracoval také s režisérem Jiřím Glogarem – na premiéře opery Jana Franka Fischera Copernicus, která byla nastudovaná v rámci oslav stého výročí otevření Národního divadla.

Příležitost k choreografii vlastních projektů Wiesnerovi poskytlo tehdejší Státní divadlo v Brně. V květnu 1979 zde v rámci baletního večera, složeného ze čtyř titulů, realizoval Dvořákovo Notturno, v roce 1980 následovalo Stravinského Svěcení jara. 1. ledna 1981 ho tehdejší šéfka brněnského baletního souboru Olga Skálová angažovala jako choreografa. Představil se večerem nazvaným Dialogy, v němž vedle již zmíněného Dialogu tvarů na hudbu Františka Ignáce Antonína Tůmy nastudoval Maličkosti Antonína Dvořáka pod názvem Dialog stylů a Dvojkoncert pro dva smyčcové orchestry, klavír a tympány Bohuslava Martinů, který nesl název Dialog se svědomím minulosti.

Daniel Wiesner – foto ze zkoušky Dialogy – SD Brno 1981 (foto Rafael Sedláček / archiv ND Brno)
  1. 1
  2. 2
  3. 3

Mohlo by vás zajímat


Komentáře. Respektujte prosím pravidla diskuze.

Please Login to comment

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
Upozornit na