O tvorbě Trajala Harrella jsem si udělala přibližný obrázek na festivalech Swiss Dance Days 2024 (právě v Curychu) a letos na stejné platformě v Bernu (vystupoval také u nás v roce 2019 na 4 dnech v pohybu). Vychází z tradice americké moderny i postmoderny, taneční vzdělání získal na Trisha Brown School a Martha Graham School of Contemporary Dance, patrný je na jeho upřímné vnitřní autenticitě vliv butó, zvnějšku zase formu ovlivňuje jeho setrvalý zájem o taneční styl vogue, zrozený v harlemských klubech. Obě celovečerní inscenace, které jsem viděla ve Švýcarsku, jedna zcela, druhá až ve finální části, vycházely právě z tohoto fenoménu, který choreograf použil jako kostru pro kritický pohled na společnost, v minulosti i v současnosti.
Jeho sólo Music Music je však součástí série Histoire(s) du Théâtre, v níž různí tvůrci reflektují svou vlastní historii a sílu umění samotného. Mohli jsme tak najednou vidět choreografa, který odhaluje na jevišti to nejpravdivější ze sebe, vztah k hudbě a lásku k jevišti. Jde o choreografii, ve které bilancuje víc jak 20 let své tvorby, ale není to kaleidoskop přímých ukázek z inscenací, nýbrž vyznání tanečním a hudebním stylům, které se vrství v jeho tělesném archivu a on z nich vybírá právě s důrazem na hudbu, která vyvolává vzpomínky. Práce s kostýmem, která je pro něj tak typická, ovšem nechybí ani v tomto díle, protože už na scénu vchází připomínaje neforemnou látkovou sochu, v několika vrstvách různorodého a jako obvykle výrazného oblečení, s brýlemi i parukou. I to jsou všechno zřejmě vrstvy navršené jako archy kroniky umělcova života, které nejprve odloží, aby je pak mohl znovu objevovat.
Umělec zachycený ve své zranitelnosti
Zní to pohříchu triviálně – šaty jako vrstvy paměti, s každými tanec na jinou skladbu nebo písničku, variace základních pohybových motivů okořeněná rytmem a charakterem několika různých stylů, i když základní pohybový princip nebo krok zůstává týž. Trajal Harrell ale ukazuje citlivost a autenticitu, která diváky přibíjí na sedadla, vládne skutečnou jevištní prezencí.
V jednom rozhovoru k inscenaci říká: „Když jsem byl do této série pozván, věděl jsem, že se chystám uzavřít jednu fázi své tvůrčí dráhy. A věděl jsem, že toto bude vůbec první dílo v nové fázi, v níž se budu soustředit na hudbu – hudba byla v mé práci vždy důležitým formálním aspektem. Dosud se však diskuse o mé práci točila především kolem historických tanečních otázek. Chápu proč, ale často to bylo velmi zjednodušující a zavádějící – například: ‚Spojuje voguing a postmoderní tanec‘ nebo ‚Spojuje japonské butó s jinými styly.‘ Ve skutečnosti nedělám fusion dance. Proto jsem chtěl upoutat pozornost na jiný aspekt své práce a tím nasměrovat diskuzi jiným směrem. Hudba je velmi důležitou součástí mého života. Miluji hudbu a tancování na ni. To pro mě patří k radosti ze života.“ O radosti totiž hned na začátku k publiku promlouvá – skrze hlasovou nahrávku v mobilním telefonu, která nás vyzývá, abychom ty svoje zapjali také a společně spustili zvukovou kulisu prologu. Je jí remix čtyř slavných písniček Eltona Johna Cold Heart, který vznikl ve spolupráci s triem Pnau a mladou zpěvačkou s uměleckým jménem Dua Lipa. A Trajal Harrel říká, že doufá, že v nás bláznivý song s trochu psychedelickým animovaným videoklipem vyvolá pocit radosti, jaký v něm vyvolává, když může tančit na jevišti…
Skladby a písně, které používá, skutečně s jeho dřívější tvorbou spojené jsou, ale to, že jeho inscenace některý divák nezná, není překážkou pro to, aby mohl sledovat, jak choreograf se svým materiálem zachází dnes. Samozřejmě tím chybí jedna linie konotací nebo referencí, ale zase se otevírá cesta k úplně přirozené percepci tady a teď. Ačkoliv tušíme, že dílo reaguje na svou vlastní historii, vidíme je jako zcela nové, nezatíženi právě onou historií, reminiscencemi a vlastními vzpomínkami. Možná nám tak dílo vypráví jiný příběh, a zcela jistě čteme jiný, než který choreograf vytvořit chtěl, ale pokud funguje, není to čtení chybné. Navíc, ačkoliv po představení zazněl z jakéhosi reproduktoru rychle vyjmenovaný playlist, nebylo možné jej zachytit, a pokud ho choreograf nezveřejňuje, má k tomu zřejmě také svůj důvod. Předpokládám, že divák se má soustředit na provázanost hudební dramaturgie, ale nezkoumat pragmatická rozhodnutí tvůrce.
Pravdou je, že ten sice staví do popředí téma radosti, ale v sóle je obsaženo i mnoho melancholie. Co v něm na rozdíl od jiných inscenací chybí, je explicitní politické gesto. Ale vždy můžeme číst podtext každé jednotlivé situace a někdejšího choreografického a režijního rozhodnutí. Co znamená obléci ženské šaty? Co znamená přivést na jeviště haute cuture kulturu, je to uznání, nebo kritika? Co znamená použít baladu o domácím násilí? Co znamená ukázat na divadelním jevišti vogue? To všechno ve své době bylo jednání naplněné významem, proklamativní, silné a posilující.
Paměť těla hledá nové cesty
Po útržku jakési modernistické fráze na klavír zazní Music for a While Henryho Purcella, a její motiv se průběhu představení znovu vrací. Performerova pohybová linka je minimalistická, v podstatě složená z drobných poskoků, jako chassé. Je hbitý, ale energii zatím uzavírá uvnitř sebe. Do následující pomalé popové balady se fyzicky noří a prožívá její tragičnost. Cítí se zpěvákem jakési vnitřní zoufalství, které se vlévá do exprese a do napětí a křečovitých sevření trupu a paží, ačkoliv má stále změkčená kolena. Prsty namířené jako hlaveň revolver. S moderní minimalistickou klavírní skladbou, s níž se na konci znovu prolíná i barokní árie, se choreografie přesouvá k pohybům boků, a jak je minimální hudba, tak i rozsah pohybu samého, než přejde ke gestům, bezmála jako dirigent. Na podstatnou časovou plochu ovládnou hudbu perkuse. Harrel používá stále stejná gesta, ale zcela jiná je jeho energie a rychlost. Plynule se přelévá do vogue, ovívá se rukama, jako v klubu, kde je příliš horko, nebo ho těší, že kromě čerstvého vzduchu k němu proudí i sláva. Yes, říká, yes, yes, yes. A hlas z reproduktoru šeptá slovo pantsula, což je jihoafrický pouliční taneční styl. Performer jako by lákal a sváděl, nakonec předpažuje, jako kdyby vysílal či přijímal energii.
Rozpačité publikum neví, jak reagovat na vyhlášenou pětiminutovku volna, v níž tanečník mizí za horizontem – na něm je fotografie či realistická malba světlého skaliska zalitého sluncem a rámovaného modrou oblohou. Po návratu na scénu za zvuku pop music se autor vrací ke svému emblematickému přehlídkovému catwalku, obléká modrou košili a šňůrami perel – a zase zmizí. Přinesl si na kostýmy tašku a bílý ručník jako do ringu, aby si po každém dalším výstupu osušil tvář. Opět v chůzi měkce podklesává v kolenou s váhou na patách, posléze bere do náruče pestré šaty a tančí znovu na Purcella. Tváří se naivně usměvavě, skoro jako loutka s malovaným obličejem. Pak zazní píseň drsného ženského hlasu, v doprovodu akustické kytary, angličtina s jakoby silným jižanským přízvukem. Performer se s šaty otáčí, jako když si je prohlíží dívka před zrcadlem. S kostkovanou košilí uvázanou vepředu kolem pasu tančí se zavřenýma očima na mužskou píseň ve stylu R’n’B. S lokty u těla, ale ruce se mění v křídla. Na jeviště se stmívá, performer si přikládá ženské šaty s džínovou bundičkou, opět obdobná kroková variace a zase s jiným důrazem na pohyb a jinou energií. Ženskému zpěvu není rozumět, performer se kýve jako loutka. Pokládá se do nálady melancholie. Rytmus se poznenáhlu zrychluje, i jeho nohy se míhají směrem ven a podupává. Bude přídavek. V sukni a bílé košili, za zvuku písničky Solange Knowles Don’t You Wait, hlasu ženy, která našla svou hodnotu. Silná zpráva na závěr jako vzkaz, jako odkaz?
Trajal Harrell při děkovačce říká, jak jsou pro něj tyhle chvíle vzácné a drahé, protože ví, že už má většinu času vyměřeného pro performování na jevišti za sebou. Zní to fatálně, ale musí pro to mít své důvody. A i to v zásadě přispívá k percepci jeho sóla jako neopakovatelné příležitosti a intimní výpovědi. Jeho tělem procházejí střípky historie vlastních choreografií, přitom ale na hudbu reaguje přeci vždy znovu. Je to proces odezvy, která je fyzikální a fyzická, bere na sebe podobu trajektorie, intenzity, napětí a uvolnění, vyvolává možná současně vzpomínky i nové pocity zároveň, a o to vše se tanečník dělí s publikem. A to sleduje ne choreografii a její společenský podtext, ale člověka, který oplývá takovou vášní pro tanec, že se o ni musí za všech okolností podělit. Ačkoliv je v centru jeviště a reflektorů, demonstruje přirozenost tanečního pohybu v jeho sociální rovině. Netančíme s ním fyzicky, maximálně tak zrcadlovými neurony, ale můžeme cítit stmelující hodnotu tance.
„Mnohé z těchto písní si spojuji se souborovými choreografiemi. Ne všechny, ale mnohé. Tyto písně v sobě nesou vzpomínky – na choreografie, na inscenace, ve kterých jsem tančil –, ale když jsem sám, nemohu k nim přistupovat stejným způsobem. Když poslouchám určité skladby, cítím kinestetickou reakci a vynoří se ve mně vzpomínka na to, jak jsem stál na jevišti s jinými lidmi, na prostorové vztahy a opakování. Z toho vzniká dynamika, která nutí mé tělo tančit určitým způsobem. Ale najednou se tato reakce stane prostě nemožnou – a já se musím vyrovnat s tím, že nemohu dělat to, co si pamatuji. Tím vzniká něco zcela zvláštního, protože jsem v něčem uvězněn – přesně to mám na mysli, když mluvím o ‚duchu‘. Jsem uvězněn v prostoru, který není ani tady, ani tam. Je to jako svět mezi světy. Můžu se pokusit znovu se do těch tanců zapojit, ale vždy mě to táhne jiným směrem, do jiné reality. Toto vnímání všemi smysly je zároveň děsivé i krásné. Snažím se v tomto prostoru zůstat a pochopit, že má svůj vlastní význam. Doufám, že tím vznikne něco, v čem se diváci znovu najdou. Všichni známe ten pocit vzpomínky, víme, co to znamená vzpomínat a jak se to projevuje v těle.“
„Všichni máme vzpomínky. Všichni jsme už někdy zažili, jaké to je, vejít do místnosti, kde jsme něco prožili – a najednou jsme opět uvězněni v té vzpomínce, i když jen na dvě vteřiny. Nemůžeme prožít nic nového, protože jsme jaksi stále uvězněni ve starém zážitku, a zároveň se nemůžeme úplně vrátit k tomu starému zážitku, protože uplynul čas a my jsme prostě tím, kým teď jsme. Tato mezipoloha je něčím hluboce lidským, tedy skutečností, že se nemůžeme úplně vrátit ani úplně jít dál. To je jeden z našich úkolů jako umělců – uchopit tyto malé, ale velmi lidské zážitky, zviditelnit je a otevřít pro ně prostor.“
— Zdroj: Svět mezi světy. Rozhovor Carmen Hornbostel s Trajalem Harrellem pro Wiener Festwochen | Freie Republik Wien v dubnu 2026.
Tanz im August 2026 – Trajal Harrell: Music Music – Histoire(s) du Théâtre VII
23. srpna 2026, 20:00 hodin
HAU 1, Berlín
Realizační tým
Choreografie, performance, kostýmy, scéna, světelný design: Trajal Harrell
Scéna: Nadja Sofie Eller
Světelný design: Sylvain Rausa
Zvuk: Santiago Latorre
Dramaturgie: Katinka Deecke
Kostýmní management: Sally Heard
Asistentka scénografie: Eva Lilian Wagner
Technická režie: Roman Streuselberger
Technická koordinace: Max Rux
Zvuková technika: Philipp Bevanda
Management turné: Mascha Euchner-Martinez
Produkční management: Björn Pätz / Zürich Dance Ensemble
