Tanzmesse 2024 (1): Svátek tance i burza v Düsseldorfu

V drtivé většině jsou to také soubory moderního a současného tance, kdo se na veletrzích typu Tanzmesse prezentují, ale skutečně by mělo jít o představení celého spektra. Prolínání je v procesu zrodu a vývoje. Každá národní taneční krajina funguje trochu jinak, záleží také na tom, jaká instituce se chopí zastupování celé taneční obce toho kterého státu. V našem případě se jedná spíš o československou delegaci, ačkoliv svůj řádně očíslovaný koutek ve výstavním areálů máme každý svůj, českou účast zajišťuje Institut umění – Divadelní ústav a slovenskou Divadelný ústav z Bratislavy.

Pro teoretika či žurnalistu, kteří jsou zde také, je největší pastvou umělecký program. Umělci a manažeři jsou tu především kvůli hledání nových kontaktů, mezi sebou a mezi pořadateli kulturních akcí, divadel a festivalů, protože všichni potřebují cestovat, všichni chtějí předvést své umění za hranicemi vlastní země, ať už je malá nebo velká. Výstavní sál „Agora“ neznamená místo, ale koncept. A stěhuje se – dříve byl přímo na düsseldorfském výstavišti, nyní je v příjemné blízkosti hlavního nádraží v jiné kongresové budově, ale princip otevřeného prostoru, který připomíná náměstí – jak napovídá řecký název odkazující se k antickému shromaždišti – tak také tržiště. Tady jde ovšem o tržiště nápadů, nikoliv zboží. Desítky umělců pak mají po uzavření Agory možnost představit ukázky ze svých hotových i teprve chystaných projektů v některém z menších tanečních studií tanečního domu Tanzhaus nrw, který jako obvykle hostí hlavní program. Malé studio a velký moderní divadelní sál jsou dějišti představení, dalším je Forum Freies Theater sousedící s knihovnou, a letos se několik představení konalo také v moderní hale připomínající tak trochu naše karlínské Forum, v Mitsubishi Electric HALLE. Pro jedno z tanečních představení diváci navštíví i operní dům.

Než bude po Tanzmesse čas na bilanci nových vztahů, spoluprací a navázaných partnerství, pojďme na výběr z večerních programů. Nejde o přehlídku, kde by bylo nutné vidět celý program a volit vítěze, ale program komponovaný tak, aby každý účastník mohl v některém divadle strávit večer či jeho část. Proto obvykle probíhá na několika místech souběžně a je možná zhlédnout jen malý výsek, který samozřejmě prošel výběrem z přihlášených inscenací napříč zeměmi. I zahajovací večer nabízel hned několik možností, jak oslavit setkání taneční komunity. V hlavní budově Tanzhausu ovládla jeviště choreografka Mamela Nyamza a inscenace Hatched Ensemble (tedy něco jako líhnoucí se či vylíhlý soubor).

Inscenace evokuje střet kultur a akcentuje pohled na lidské, ne nutně jen ženské, tělo. Je možné na ni pohlížet z různých hledisek, kdy se sice nabízí v prvním plánu otázka rasové nesnášenlivosti, nebo spíše téma dozvuků kolonialismu, ale také ji lze chápat jako feministický postoj. Všichni účinkující mají etnické kořeny na africkém kontinentu, ale v různých jeho částech, na scéně se neprolínají jejich regionální kultury, ale hlavní kontrast stojí nad nespojitelným spojením různých tanečních kultur, navíc i v kontrastu taneční kultury umělé a taneční kultury lidové. Jedinými scénickými prvky jsou drátované sošky zvířat a předmětů, jaké vytvářejí a prodávají africké děti v ulicích měst, a velká prádelní šňůra. Mísí se funkčnost kostýmů a rekvizit – tanečníci jsou oděni pouze do romantických splývavých sukní, takovým, kterých se v baletním žargonu říká chopinky, ale dekorovaných dřevěnými kolíčky, které stejně tak tanečníkům zdobí hrudníky. Tanečníci si obují špičky a z reproduktoru se ve smyčce vtíravě line Saint-Saënsova Labuť.

Interpreti se ukazují být profesionálními tanečníky ovládajícími techniku, již od počátku ji ale atakují. Nezachovávají sošný postoj, ale úmyslně rozechvívají boky, bourrée místo tichého plynutí po neviditelné hladině připomíná kanonádu, stále se prodírá vpřed pudová výbušnost přirozeného pohybu. Kladu si však otázku, proč je namířena proti klasickému tanci, který není zrovna nejtypičtějším příkladem vývozního artiklu, který by byl někde vnucován násilím, jako je to třeba s náboženskými misiemi. Pro vytvoření kontrastu je to ale funkční příklad. Pozornost nakonec strhává jediná interpretka, jež není tanečnicí, ale pěvkyní, přebírá romantickou melodii a i po zbytek představení opanovává její hlas v dalších už neidentifikovatelných kusech celý prostor.

Kromě kontrastu mezi tanečními kulturami se objevuje také motiv proměny, metamorfózy, s užitím kostýmů – neboť tanečníci oblékají také červené kostýmy a červené pláštěnky, na laně se ocitají odloženy tu špičky, tu baletní sukně, s každou vrstvou oděvu se mění pomyslná identita tanečníků, z nepadnoucí úže romantismu se uvolňuje energie, kterou tančící čerpají ze země a nakonec jako soudržná skupina křižují jeviště za burácejících rytmů již současné populární hudby. Je to cesta za svobodou, jen ji provází snad až příliš mnoho různých symbolů, které se rozprostírají od divadelní konvence evropského romantismu, po obraz chudoby ztajený ve splétaných drátěných soškách, ženská práce ukrytá v kolíčcích na prádlo, a před čím vlastně chrání dráždivě rudé pršipláště, to nikdo neví. Publikum však aplauduje úchvatnému zpěvu a energii souboru, který je nejsilnější, když je v něm každý sám sebou se svými vlastními kořeny.

Někdy je proti umělcům zaujato podnebí a počasí. Na programu bylo v malém sále Tanzhausu sólo, které je plné poezie, ne však vhodné pro chvíle, kdy se divák potácí v třicetistupňovém vedu a vzpruhu nepřináší ani vysoké dávky kofeinu. Autorskou je choreografka chilského původu Daniella Santibáñez Monasterio. Jeviště je skoro celé ponořené do tmy a hraje se tu s efemérními paprsky světla, se skrýváním a zakrýváním tančící postavy, která mizí v šeru jako přízrak či duch. Pohybuje se v temnotách scény, která se krytá tak, že budí dojem nekonečna, sama oděna také v černém kostýmu… Pozornost divákova musí být buď maximálně napjata, nebo tato hra se světly a stíny, doprovázena příjemnou ambientní hudbou, zapůsobí nezáměrně jako ukolébavka. Což ale na jednu stranu přináší jiný a také velmi příjemný zážitek. Ženská postava v kostýmu, který se na ní rozestřen jako ohromný kožich nebo vojenský padák, působí jako zhmotnění temnoty, kterou vyvrhla černá ústa prostoru. Když se pomalu oprostí od jeho tíhy, může se pohybovat lehce, s volnými paženi, spirálovými pohyby evokujícími původní modernu a avantgardu. Zbavování se kostýmu a pohyb prostorem připomíná rituální proces.

Spíše než o taneční pohyb zde jde ale o výtvarné působení hry světla, ale nepředstavujme si světlo denní, spíše hru se stíny, s paprsky, které třeba dopadají štěrbinami skrze strop jeskyně. Když její tvář odhalí ostrý paprsek světla, je to v tu chvíli jediná plocha, kterou vidíme, bílou jako masku. Hudba dostane během inscenace i větší dynamiku a rytmus, do rytmu však tančí světlo, až později si uvědomíme, že bliká v rukou performerky a to ona je jeho vodičkou. Kmitá ve vzduchu jako opilá světluška, vrhá i záblesky do očí. V jisté fázi, kdy scénu opanuje světlo široce rozptýlené, je čas i na dynamický pohyb a výrazná prudká gesta, rozmach, aby se nakonec postava v závěru opět ztratila do mlhy a stáhla sama do sebe jako zvíře do zimního spánku. I divákům chybí světlo, i když je nesnesitelně horké, přeci jen je k probuzení potřebné… Ale vcelku to i souzní s mottem sóla, pro které si autorka vybrala citát italského filosofa Emanuela Coccii: „Bez světla není života. Ve skutečnosti jsme my sami oživováni světlem. Energie, kterou hledáme při každém jídle, není nic jiného než přeměna energie pocházející ze slunečního světla.“

Návštěvníkům byla představena i tvorba pro děti. Polský kolektiv Holobiont představil hravou inscenaci My Tail and I (Můj ocas a já) určenou pro diváky od 3 let. V souladu s dnes užívanou koncepcí tvorby pro nejmenší publikum byla koncipovaná zpola jako performance, zpola jako pohybová herna či dílna, jež malé diváky bavila snad ještě víc než představení samotné. Tvar byl čistě nonverbální, s jednou sice nedějovou, bezpříběhovou, ale jasnou linkou objevování pohybových možností rekvizit. Těmi jsou předměty na první pohled měkké, ale stočené tak, že by moly dobře být i rohy nebo chapadly, je to však množství ještěřích ocásků, které nejprve objevují sami performeři. Z ticha a klidu nejprve k jednoduchým pohybům prostorem, s očním kontaktem s nejmenšími diváky a povzbudivou nonverbální zvířecí řečí. Jednoduché posuny, popolézání, jimiž jako by performeři procházeli stádii života na zemi, tu připomínajíce chaluhy nebo sasanky, tu hmyz a pak malé savce nedočkavě se rozhlížející v krajině po potravě. Objevují rytmus a postupně se na něj nalaďuje i publikum. Inscenace rozvíjí fantazii a vede děti nekomplikovaně jednou cestou, objevováním fascinující zvířecí říše. Může být reálná i pohádková, což si vyzkouší po první půlhodině soustředěného pozorování i děti. Mohou se proměnit v mořské tvory, dinosaury, uspořádat diskotéku ještěrek, performeři se proměňují v lektory, kteří skupinku hrajících si dětí vedou, organizují, směrují k drobným úkolům a ukazují, jaké různé pohybové variace si mohou vyzkoušet, i když si z měkkých rekvizit vytvoří třeba sukni. Dospělí hosté z řad návštěvníků veletrhu odolávají pokušení a nechávají hru dětem, i když kdo ví, jestli by si trochu zaskotačit nepotřebovali právě oni.

K tomu vyřádění ovšem dochází také, akorát až po uměleckém programu a po práci. Každý večer je totiž zakončen taneční zábavou, kterou připravuje některý ze zapojených států. Letos se o ni postarali Itálie, Bulharsko, Portugalsko a poslední večer bude patřit Austrálii.

(Pokračování)

Hatched Ensemble
Choreografie a režie: Mamela Nyamza
Technická režie: Wilhelm Disbergen
Kostýmy: Mamela Nyamza & Bhungane Mehlomakulu
Operní pěvkyně: Litho Nqai
Africký tradiční multiinstrumentalista: Given „Azah“ Mphago
performeři: Kirsty Ndawo (Rehearsal Manager), Kearabetswe Mogotsi, Khaya Ndlovu, Thamsanqa Ndlovu, Kemelo Sehlapelo, Leorate Dibatana, Amohelang Rooiland, Noluyanda Mqulwana, Zandile Constable, Thimna Sitokisi

Develar / Unveil
Choreografie: Daniella Santibáñez Monasterio
Tančí: Daniella Santibáñez
Umělecký ředitel, design, kostým 1: Andrés Benjamín – Project Interfaces
Hudba a její živé provedení: Yadak (Andrea Gana)
Světelný design, technická režie: Nicolás Jofré
Asistent choreografické kompozice: Bárbara Pinto Gimeno
Dramaturgie: María Betania González
Design a tvorba kostýmu 2: Nibaldo Manríquez

My Tale and I
Koncept:Hanna Bylka-Kanecka
Choreografie: Holobiont collective ve spolupráci s: Heike Kuhlmann, Adalisa Menghini, Ka Rustler
Tvorba a interpretace: Aleksandra Bożek-Muszyńska, Hanna Bylka-Kanecka, Dana Chmielewska
Scénografie: Mr.Tail
Hudba: Józef Buchnajzer
Světelný design: Łukasz Kędzierski/Ewa Garniec