Tanzmesse 2024 (2): Prolínání žánrů a stylů, energie velkých souborů

Navazování nových kontaktů je snad takovou samozřejmostí, že ani nestojí za zmínku, to je zásadní pro všechny. A kdo už je trochu etablován na taneční scéně a chodí třebas i jen na tuzemské festivaly, potkává i známé tváře. Kromě prezentací tanečních komunit a jednotlivých projektů se pořádají i tematická setkání, při kterých někdy až s překvapením návštěvníci zjišťují, jak podobné řeší ve své profesi problémy, i když žijí na opačných koncích světa. Letos rezonovalo téma krize, jak politické, tak finanční. Škrty v kultuře, které probíhají napříč zeměmi, se samozřejmě dotýkají všech oborů a nejen tance, každý ale vidí především tu svou perspektivu.

Zaznívají úvahy, jestli je lepší tlakům čelit a bojovat s nimi, nebo hledat nové alternativní cesty a snad i nechat věci, aby se někdy samy „děly“. Na to, abychom se dostali ke konkrétním plánům bychom potřebovali celé sympozium, jedno je však jisté – stále více lidí si uvědomuje, že i výborně fungující systémy dotací a podpory se mohou zhroutit během pár měsíců, a umělecké komunity nemají žádný plán B. Slýchám nejčastěji – obecně, nikoliv na Tanzmesse – argument, že kultura je druh veřejné služby, tedy jí veřejná podpora patří a je to jakási samozřejmost. Jenže společenská zřízení se mění, kulturní politika také, a nemělo by se uvažovat jen v intencích co je správné, nebo by mělo být, ale spíš v kontextu toho, co se děje a co hrozí a jaké jsou alternativy. Umělci málokdy umí přemýšlet jako obchodníci, a to se v budoucnu může ukázat jako jeden z těch hlavních problémů. Například binární vidění světa, které odděluje „tu správnou“ kulturu od zábavního průmyslu je fajn v teoretické rovině, ale v reálném životě jde o postupnou škálu a ne o nutnost vybrat si tábor. Přímo na Tanzmesse zdůraznilo několik účastníků těchto debat nutnost komunikovat a spolupracovat zcela mimo kulturní sektor, do jiných odvětví, do světa technologií, medicíny, tam, kde se to zdá nelogické, ale kde právě prostor může být. A kdo o tom začne přemýšlet dřív, bude mít náskok a výhodu.

Zpět ale také k programu inscenací. I když nejde o přehlídku, přeci ukazuje program na veletrhu určitou tvář současného tance dnes. Je proměnlivá, snaží se překvapovat, ale není jen a pouze radikální. Žánry, styly a jejich představitelé k sobě hledají cestu, často i v rámci jedné inscenace nebo vytvářením kompozitního choreografického stylu. Důraz je kladen na individualitu. Není zatracována virtuozita a výkon, není pasé skutečně něco umět. Zároveň se ale objevuje i hravost a důraz na nejprostší potěšení z tance. Co se děje „tam“ a ještě ne u nás je trochu větší prorůstání vlivů urban scény do současného tance. Nikoliv naroubování stylu na styl, ale využití prostředků, a především principů pohybových technik, které mohou vždy být obohacením. Pojďme se podívat na některé další inscenace, které šlo stihnout v rámci doprovodného programu.

V Mitsubishi Halle přivítal diváky choreograf Moritz Ostruschnjak a tanzmainz, tedy taneční sekce Státního divadla v Mohuči, s inscenací Trailer Park, která slibuje inspiraci ze světa sociálních sítí. Už když se objeví na scéně první tanečník, je zřejmé, že tady večer půjde o bezmála sportovní výkony. Jaké však překvapení, když jeho pohybový slovník je zdá se založený ne na silově akrobatických výkonech, nýbrž na izolacích. Dokonce pokračuje pantomimickými etudami, střídáním „masek“, tedy výrazu obličeje, zeď, lano… a teď jsme asi v akváriu s rybičkami? Ale vlastně proč by ne, vždyť taneční a pohybové divadlo je jedna velká rodina směrů a disciplín, které lze jakkoliv kombinovat, hlavně dnes, kdy se hranice žánrů setřely. A tak není důvod zakomponovat do jednoho kusu nejrůznější techniky i podle svých dispozic, pokud to není schválnost a režisérismus, pokud všichni toužíme především po společném zážitku. A tahle inscenace je velmi barvitá, pokud jde o kombinování technik a objevování možností pohybů a možností těla. Je inspirativní, protože ukazuje překvapivá spojení. Desetičlenný tým především kombinuje současný tanec s principy urban dances. Každý má prostor pro svůj individuální výstup, pro položení se do energie pohybu a vlastního těla. Scénu obklopují plechovky s energetickými nápoji, jako kdyby šlo o reklamní akci, ale je fingovaná, protože značek je přehršel a žádná nemá přednost. Dvojice tanečníků s na nich ustele jako na lůžku, aby si zazpívala písničku ze stařičkého amerického muzikálu…

Je to ale především divoká party, u níž tuším přesah spíše pro obeznámenou bublinu, ať už taneční nebo společenskou. Dětskou písní a kreacemi připomínajícími hodinu aerobiku se část auditoria nesmírně baví. Formálně má celý kus blízko k varieté, ačkoliv se tanečně drží kompaktního stylu. Ale mění se dynamika a charakter, zaznívají písničky z různých žánrů a období, střídají se sólové výstupy, v nichž tanečníci udivují buď postřehem nebo plasticitou a pružností, mění se ve sportovce i v ostřílené kovboje, přičemž se nad děním zároveň nese dojem parodie na reklamní akci. Střípkovitost a roztříštěnost celého dění vychází z prvotního tématu sociálních sítí, které na nás takto působí jen krátkými výstupy, úryvky choreografií, písní, pózami a excentrickými výstupy tvůrců, kteří chtějí prorazit a získat sledovanost v džungli internetu. Vlastně jde o dosti přesný obraz a lze předpokládat, že jednotlivé výjevy, úryvky tanců i hromadného pózování s drinky mají svůj věrný předobraz na Instagramu nebo Tik Toku. Inscenace však nezanechává dojem kritiky nebo závažného zamyšlení nad tím, kam takhle zkratkovitá kultura videoklipů a hesel povede, spíš diváky naladí na svůj rytmus a tep.

Divácky a posluchačsky náročný duet připravily německé tvůrkyně Katharina Senzenberger & Miriam Rieck. Nekomplikovaný název a dance routine skrývá v jistém smyslu komplikovaný zážitek. Náhoda tomu chtěla, že úroveň nechuti k okolnímu světu dosáhla u mne toho dne takové míry, že jsem si i do front na představení a na cesty metrem prozíravě přibalila plastifony, proto mne smršť noise a decibelů, doprovázející tento pozoruhodný duet“ neodstřelila a nedonutila do pěti minut k ústupu, což by jistě nastalo. Ostatně i někteří další diváci opouštěli nenápadně sál tanzhausu během produkce, která je fyzickým prožitkem, i když divák sedí. Musí bojovat s hranicí zvuku a hluku, která je určitě už dávno na hranici zdraví. Umělci pohybující se na této hranici, ať už pracují s hlukem nebo s prudkým světlem, mají obtížnou pozici a musí čelit i nekompromisnímu odsudku, jakkoliv je jejich taneční projev vytříbený. A to v tomto případě je.

Diváci sledují duet tanečnic po obvodu jako souboj v aréně. Ženy jsou oblečeny ve vyzývavě prostřižených džínách s aplikacemi, do zorného pole se noří z mlhy, která vytváří iluzi většího prostoru už tak velkého divadla. Podle anotace je to další případ, kdy tvůrci pracují s digitálním předobrazem choreografie a vybírající si do ní motivy z internetových videí ze sociálních sítí. Jsou však transformovány do jednolitého proudu choreografického materiálu a nonverbální komunikace žen – mezi sebou i s diváky. Více než hodinu trvá tato hra na svádění tancem, pohybem, gestem i pohledem.

V inscenaci beaty chvílemi slábnou a přecházejí do ploch smyčců, a znovu pak sílí až do naprosté krajnosti, je to rytmus, který fyzicky prochází všemi těly v sále, tanečnic i diváků. Pozvolna a bez velkých přechodů s mění i světla, jejich barva a intenzita, především na spektru chladných odstínů. Choreografie sestává s mnoha dílčích krátkých pohybových motivů a gest, jež často dívky opakují, zrcadlí, používají jako jazyk – a za celou dobu trvání choreografie se žádná kombinace nebo variace neopakuje. Nejprve se zdají být povýšenými svůdnicemi, pak se jejich pozornost obrací k sobě navzájem. Vzniká dráždivá atmosféra, v níž se divák může snažit rozklíčovat vztah obou žen. Při kontaktní části duetu se zdá už už blížit i milostné spojení, ale vše zůstává stále na jakési nepřekročitelné hranici. Hrají se vzájemnou závislostí a oporou, v poslední části inscenace se pak pohybují s uvolněnějšími a hravějšími výrazy, mění se charakter chůze, místo provokace se vyjevuje radost z pohybu, proskočení vzduchem.

Inscenace dokonce obsahuje „falešný“ konec, právě po dlouhé pasáží floor worku a kontaktní improvizace, doprovázený nejistým potleskem, po němž se dívky vrací znovu do ringu a dál rozehrávají svůdné pózy, tentokrát komunikující především s diváky. Gestům snad rozumí jen ony samy, možná dokonce některá pocházejí ze znakového jazyka. Mění se v nejlepší kamarádky, jež se vzájemně škádlí a nakonec přecházejí do dlouhé extrémně zpomalené pasáže, která právě po hodině výrazně dynamického rytmického pohybu musí být fyzicky mimořádně náročná. Maně mě napadá, jak takový propracovaný a pohybově bohatý duet může být reflexní deskou, od níž se pak bude odrážet dojem z jiných duetů, jež se také chtějí stát výraznou zprávou o ženské komunikaci a dialogu, ale nedosáhnou ani zdaleka této kvality. Katharina Senzenberger & Miriam Rieck mají laťku nasazenou opravdu hodně vysoko.

Soubor Cia Converge+ MZ připravil divákům intenzivní podívanou plnou divokého tance a neustávajícího zpěvu. Mozambický choreograf Idio Chichava v inscenaci Vagabundus tematizuje migraci a postavu migranta, který je pro něj nejen nomádem a objevitelem, ale i tulákem, povalečem, zbojníkem. Inspiroval se tanečním rituálem národa Makonde žijícího v Mosambiku a sousedních zemích a konceptem spojení tance a zpěvu lidského těla v jedno globální tělo. Je přesvědčený o energetickém propojení mezi lidmi a inspirovaný svými kulturními kořeny, a právě tak divákům nabízí tanec ztvárněný touto skupinou, která publikum už samotným zpěvem vítá. Než se zaplní celá hala, ohlušující popěvky vytvoří atmosféru pulzování a napětí, třináct performerů se pohybuje mezi lidmi, jedna z tanečnic se na jevišti krčí v nákupním vozíku, další tanečník se na jevišti křečovitě izolovanými pohyby dostává téměř do transu. Balíky, tašky, lana, jedna pneumatika, to je celé bohatství lidí dávajících se na pochod.

Jádrem choreografie je pohyb skupiny a stálý rytmus, pohybu i zpěvu, z nějž nikdo nesmí vypadnout. Občas se od skupiny vyděluje jednotlivec, ale jednota jej znovu pohltí. Není pochyby, že choreografie se opírá o folklorní prvky, tance s nízkým těžištěm a vydupávaným rytmem, skrze nějž se lidé snaží získat tolik potřebnou energie země a snad je to i druh komunikace s nadpřirozenými silami. Donekonečna prozpěvované sloky, jejichž variace narušují přerývané trylky, nemelodická hlasová vzplanutí a výkřiky, působí bezmála jako evropské náboženské litanie, jako zpívaný růženec, ale pohanského druhu. Vidíme scénu vyloučení a osamělosti. V jednom okamžiku jako by se energie napřela směrem k divákům, ale výhružně a agresivně. Jindy je skupina naopak cele zahleděna do sebe sama. V pohybu je kromě hlubokých pozic všudy přítomný třes, který evokuje proces vstupování do transu. Vytvářejí až přízračný dojem. Migrují, ale zdá se, že za pevným cílem. Jejich tanec se v závěru rozvolňuje do volného prožívání rytmu a energie, jako kdyby se byli nebyli pohybovali celou dobu bez jediného zastavení a spočinutí, vybaveni skrytým rezervoárem nekonečné síly. Té neodolá ani publikum a stačí pár pokývnutí a do několika minut je scéna plná i tančících návštěvníků Tanzmesse. Otázkou je, zda společnou taneční zábavou nezaniká zcela myšlenka inscenace. Choreografie si tak nějak vystačí docela sama…

(Dokončení příště)

Trailer Park
Choreografie: Moritz Ostruschnjak
Choreografická spolupráce a kostýmy: Daniele Bendini
Hudba (mixing, Editing): Jonas Friedlich
Světla: Tanja Rühl
Vedení zkoušek a večerní produkce: Simone Deriu
Tanečníci: Shani Licht, Cassandra Martin, Réka Rácz, Meritxell Van Roggen; Paul Elie, Finn Lakeberg, Christian Leveque, Wendel Lima de Alcantara, Jaume Luque Parellada, Jaime Neves
Ředitel tanzmeinz: Honne Dohrmann
Umělecká produkce: Lisa Besser
Člen uměleckého vedení a koordinátor: Hannah Meyer-Scharenberg
Asistentka ředitele: Julia Kraus
Scéna, hostující umělec: Luka Curk
Světla, hostující hráč: Dominik Hager
Inspirace, hostující hráč: Matthew Tusa

a dance routine
Koncept, choregrafie, tanec: Katharina Senzenberger, Miriam Rieck
Hudba, skladba, zvuk: Isabella Forster
Dramaturgie: Valerie Wehrens
Světla a scéna: Renate Mihatsch
Kostýmy, oko zvenčí: Judit Förster

Vagabundus
Koncept a choreografie: Idio Chichava
Asistence a režie zkoušek: Osvaldo Passirivo
Vystupující: Açucena Chemane, Arminda Zunguza, Calton Muholove, Cristina Matola, Fernando Machaieie, Judite Novela, Mauro Sigauque, Martins Tuvanji, Nilégio Cossa, Osvaldo Passirivo, Patrick Manuel Sitoe, Stela Matsombe, Vasco Sitoe
Světla: Phayra Baloi