Tanzmesse 2024 (3): A zase taneční publicistika (ale na představení také dojde)
Původní téma bylo spíše umělecké, ale debata se stočila ryze praktickým směrem. „Kdo určuje obraz tance? Jakou roli při jeho vytváření hraje žurnalistika – obrazová, textová, zvuková? Jak si udržuje svou funkci vedle (před, za?) uměleckých produktů, agentur, marketingu? Co chtějí čtenáři, umění, marketing od taneční žurnalistiky?“ Ano, taková vznešenější motta se objevují u různých diskusí, ale nakonec se přeci jen zúčastnění ze všeho nejvíc baví o tom, jak je organizovaná redakční práce a financování. Už předloni jsem s překvapením i zděšením seznala, že drtivá většina skvělého obsahu největšího německého online média Tanznetz vzniká zadarmo. I zde se nyní hovořilo o krizích, o krizi žurnalistiky, zaznívaly i hlasy o jejím vymírání jako oboru – a to přesně v den, kdy u nás v Česku vyšlo poslední číslo Lidových novin…
Reprodukovat debatu není příliš účelné, spíše ukázat, které sporné nebo společné body z ní zaznívají. Především je to křehká hranice střetu zájmů. Jistá PR manažerka z Berlína popisovala svou strategii, s níž se snaží své kulturní svěřence motivovat v tom, aby při tvorbě rozpočtu počítali s prostředky, které mají jít přímo novinářům na jejich odborné reflexe. Pokud jde o motivaci podporovat média, je všechno v pořádku, ale neměla by být ohrožena nezávislost jednotlivce, který pokud napíše recenzi, nemá být ve svém názoru omezen závazkem, byť by to byl jen pocit vděku. To se ostatně z hlediska střetu zájmů nepozdávalo více účastníkům. Novinařina jistě je práce, která by měla být zaplacena vždy. Čistší cesta zabere snad více času, ale není tolik sporná, tedy přispívat do rozpočtu přímo médiím, nikoliv najímat jednotlivce, protože ty si obvykle angažujeme spíše jako PR manažery a copywritery, je ale dobře využívat reklamní prostor, kdy médium může za stržené peníze proplácet honoráře kritiků, kteří na představení dorazí, a necítí se zavázáni přímo uměleckému subjektu. Je to ovšem proces budování sebedůvěry a dlouhodobého ověřování poctivosti obou stran – vyplatí se však.
Emotivní odezvu vyvolalo i konstatování, že novinář má právo se rozhodnout na některé představení záměrně nejít, práci určitého umělce či instituce nekomentovat a že to samo o sobě je informací, sdělením, které něco říká divákům i samotnému tvůrci. Je to však skutečně „svaté právo“ žurnalistovo, ať už je za ním konkrétní zkušenost nebo svědomí, pokud se hodnotově silně rozchází s tvůrcem. Navíc žurnalistika samotná je na výběru informací postavená. Ve zpravodajství je základním mechanismem právě výběr a selektování: tudíž je naopak novinářovou prací usoudit, která událost a informace je podstatná, důležitá, užitečná nebo pro čtenáře zásadní, aby se stala zprávou. Nejinak je to i v publicistice, proces výběru proběhne vždy. Jen je asi zvláštní jej pojmenovávat, znamená to ale také nutnost zapracovat i v tomto směru na oblasti mediální gramotnosti…
Jako obvykle se stočila debata také k proměnlivému prostoru nových médií a ke změnám návyků jejich konzumentů. Ta samozřejmě plíživě vnikla i do životů náruživých čtenářů a před očima se nám mění celé generace, které vyrůstají ve světě roztříštěné pozornosti, která po několika sekundách už těká z fotografie na fotografii, z videa na video. Je to svět, do kterého žánry, jako je kritika, zapadají stále hůře. A jako téma je to diskuzní evergreen. Objevování nových formátů, audio, video, multimedialita. Tanec vidíme, hudbu slyšíme, ale snažíme se jej zachytit slovy, je to jako chytat vítr do síťky na motýly. A přece to mnoho čtenářů oceňuje. Zánik, přerod, transformace do jiné nám zatím neznámé podoby? Jak zůstane zpráva o tanci uchována pro budoucího vědce či umělce, pokud nebude zakleta do písmen? Jsme ale v proudu něčeho silnějšího, nad čím jedinec nemá moc, i kdyby chtěl sebevíc. Je kritika stav poznání, nebo literární žánr, kterým se manifestuje?
Stejné množství otázek pak přináší i pomyšlení na diváka-čtenáře-konzumenta. Divák a čtenář jsou dvě množiny, jež se protínají, ale nejsou totožné. Ne každý čtenář je divákem, ale může se jím stát. Ne každý divák čte o tom, co viděl, ale může se čtenářem stát. Žurnalista mu buď předává informaci, nebo názor, nebo mu vysvětluje kontext a pomáhá pochopit svět tance sám. Je dobré znát pozici, ve které se nachází, byť nemusí plnit hned všechny tři funkce najednou. Debatu končíme seznáním toho, že taneční bublina diváků, umělců i čtenářů je jedna z nejuzavřenějších vůbec. Ale tak trochu bez návrhů na to, co proti tomu dělat, aby změna nastala…
Teď ale k poslední dávce reflexí tanečního programu! Některé projekty si s divákem více či méně – ale spíš více než méně – hrají. Například choreografka a tanečnice Vânia Doutel Vaz (PT), jejíž sólo The Elephant in the Room (metafora něčeho tak evidentního, že to přehlížíme a nevidíme) je ve skutečnosti z drtivé většiny postaveno na mluveném slově, a tedy divákově provokaci. Na slovních hříčkách, s nimiž performerka tráví zábavné chvíle, ale napíná tím do krajnosti trpělivost druhých, na odhalování osobní historie této umělkyně, která je zároveň baletní tanečnicí, ale zjevně též herečkou, jež velmi dobře ovládá svůj hlas a výraz, a skrze ně i diváctvo. Je to provokativní, úsměvné, vzbuzující neklid a nejistotu, ale zcela funkční. S vrstvami květovaného oblečení odhaluje svůj vztah k tanci, z jeviště odchází a vrací se, rozvíjí teorie o mnohoznačných slovech, definuje svůj vztah k baletu, celá performance je jakoby jedním straaaaaaaašně dlouhým prologem – k něčemu, co se vůbec nestane. A přitom je to podáno tak odzbrojujícím způsobem, že nezbývá než zatleskat chytrosti té, která si z obecenstva tropí žerty, protože to dělá s péčí a promyšleně.
Nebo skupina Choi x Kang Project, která si v taneční hříčce A Complementary Set_Disappearing with an Impact (Doplňková sada_Mizení s dopadem) bere na paškál publikum, ale tentokrát si spíš pohrává s jeho pozorností a důvtipem. Minsun Choi a Jinan Kang využívají vlastně docela jednoduchého triku. Na prázdné scéně s prostou oválnou podlahovou dekorací jako podložkou rozehrávají nekomplikované, až banální pohybové motivy, a zároveň je jejich obraz promítán na LCD obrazovku na stupínku opodál. Vtip je ovšem v tom, že projekce je předtočená, a tak když se na ní navzdory očekávání objevuje jen jeden z tanečního páru, působí vše jako nadpřirozený trik. Čím zkušenější je divák ve sledování těchto multimediálních kouzel, tím snáze a dříve odhalí celou kulišárnu a pak už se jen mizejícími a objevujícími postavami, které hmitají rukama a staví se do statických pozic, docela dobře baví. Dění je podřízeno neúprosnému rytmu. Celá performance má nádech avantgardy. Je to i v jednoduchosti scény, díky geometrickým prvkům, na chvíli odhalené dekoraci na pozadí, ostrým přímočarým pohybům. Tanečníci se ovšem dostávají i do interakce a třetí spoluhráčkou, neodmyslitelnou, je dívka s kamerou, která simuluje (neprobíhající) natáčení a občas odběhne přepnout projekci, aby kouzlo ještě trochu víc pošramotila, samozřejmě záměrně. Spíše než o experiment s technologií jde o experiment s divákem a jeho ochotou skočit na špek. Proto hříčka připomíná hravost dadaismu.
Reprezentační program inscenací zakončila poslední den večer choreografie Mellowing (Rozplývání) souboru Dance On Ensemble a Christose Papadopoulose, za kterou diváci putovali do budovy Deutsche Oper am Rhein. Dance On je iniciativa, která zastřešuje víc než jen soubor, který sestává z tanečníků středního věku, kteří „stále tančí“, jak stojí v názvu organizace. Má například ve svém portfoliu soubor pro starší neprofesionální tanečníky a milovníky pohybu a různé osvětové aktivity. Iniciativy, které zdůrazňují hodnotu zkušenosti a zralosti se i v taneční oblasti objevují, českého diváka asi vždy napadnou pionýrské počiny Jiřího Kyliána s „Trojkou“ NDT, ale až dnes se taneční svět a společnost blíží k citelnějšímu bodu obratu. Odráží se to i v pracích mladých choreografů, kteří si vybírají interprety napříč generacemi, je to zkrátka něco, co „visí ve vzduchu“.
Členové souboru Dance On Ensemble působí jako performeři v plné síle a s kapacitou položit se ještě do fyzicky náročného materiálu, úkol, který před ně postavil choreograf inscenace Mellowing, je trochu jiného druhu, ale neméně náročný, především po stránce koncentrace, tělesné paměti, skupinové synchronizace. Z vnějšího pohledu je totiž celá choreografická kompozice velmi minimalistická a mohlo by u ní hrozit divácké nedorozumění, protože na první pohled netvoří výzvu, tu fyzickou. Ale když se tanečníci i diváci postupně ponoří do jejího přediva, zjistí, že jde o jemně tkanou taneční přízi, která obsahuje mnoho detailů jako umně spletená krajka. Minimalistická čistota inscenace je osvěžující, po oněch čtyřech hektických dnech veletrhu, který měl a má – se všemi pozitivy toho významu – opravdu trhoveckou atmosféru. Pomalu plynoucí čas a pohyb může být pro publikum matoucí, ale umění, které budí kontroverzi, je o to zajímavější. Z výhodné polohy geometrického středu hlediště dávala choreografie naprosto smysl. Mimochodem netrvala ani hodinu, a nikdo si nestěžoval. Zde je běžné navštívit i velký divadelní dům pro krátký zážitek, nejen velké celovečerní představení.
Dovolte na závěr trochu imprese. Úvod inscenace a pomalý nástup performerů připomíná úsvit dne, základní rytmus se rozeznívá pomalu a nenápadně, aby určil základní pohybový motiv, kterým jsou vlastně jen subtilní přesuny váhy z nohy na nohu, úkroky, pohyb boků a ramen, pravidelný a synchronizovaný, minimalisticky se přelévající pohyb. Tanečníci berou publikum v potaz, většinu inscenace mají pohled upřený právě vpřed do auditoria, ale výrazy neutrální, nedostaví se vlastně žádný projev potěšení z tanečního pohybu. Navzájem komunikují bez dotyku a jen přibližováním drah v těsném míjení. Objevují se menší změny v pohybových vzorcích, občas naruší rytmus plynulejší pohyb, ale skupina se rozrůstá a vždy vrací k unisonu. Rytmická minimální hudba postupně zesiluje, takže tady už se nic překvapivého nestane, je zřejmé, že intenzita zvuku i pohybu bude postupně narůstat, otázkou jen je v jaké škále, kde je hranice snesitelnosti intenzity. Trajektorie tanečníků pohybujících se jako figurky ukotvené v drahách se mění v detailech, které provází i postupné stmívání nebo drobnější změny v hudbě, na jejímž pozadí se objevuje elektronické echo. Do zvukové složky pak pronikne dunivý zvuk jako spojený s výhružným zachrčením divokého netvora, zatímco základní linka připomíná tikot hodin a jiná linka zase odbíjení. Na povrch vystupuje téma času, ve kterém se pohyb rozpouští, volání věčnosti. Zvuky občas rozechvějí nitro trhnutím a leknutím, i když jsou očekávatelné, čas je odpočítáván každému v sále. Tanečníci se mění v temné stíny a opět vystupují na denní světlo, změny se dějí téměř nepostřehnutelně. Pohybový materiál variuje jen málo, ale dráhy a formace jsou složité, a stejně tak jako zapamatovat si je, je nutné, aby skupina prováděla materiál se stejnou intenzitou, řekněme energií, především v unisonech a tehdy, když se do pohybu dostává více dynamiky, ještě víc rytmičnosti a když s hlasitostí hudby stoupá i potřeba rozprostřít pohyb do prostoru. V hudbě se motivické a rytmické linky překrývají a tanečníci jako by na tyto změny reagovali sevřením v klín postav, formace se pohybuje a rozprostírá a divák cítí, že se blíží vrchol. V jednom z posledních okamžiků, kdy už rytmus pulzuje každým tělem v sále, se tanečníci rozprostírají jako meandr řeky mířící ústím do moře, a choreografie tak dospěje až k náhlému konci, s poslední tečkou i ve světelné změně. Práci s minimalistickou choreografií a hudbou považuji za mimořádně složitou, nemá-li upadnout do nudného stereotypu, což se tady rozhodně nestalo, inscenace spíše napíná a vyzývá k dalšímu sledování, zážitek je ovšem nepochybně tím silnější, čím blíže se divák nachází k interpretům.
Všechna místa, která diváci navštívili a nejsou přímo v akčním radiu tanzhausu, bylo možné dosáhnout buď speciálně vybavenými autobusy nebo vycházky s průvodci, což je skvělá praxe. Tanzmesse je velice dobře zorganizovaná, ať už se na její průběh člověk dívá jako novinář a kritik, jako PR manažer nebo sleduje spokojenost umělců. Vlastně stačí málo k tomu, aby měl účastník pocit, že organizátora zajímá, i když cestuje na vlastní pěst. I to ve výsledku patří k zážitku a má velký vliv na to, jaké vzpomínky zůstanou, až vyblednou detaily setkání i dojmy z představení. Aby zůstala zachovaná chuť vracet se znovu.
The Elephant in the Room
Koncept, tvorba, interpretace: Vânia Doutel Vaz
Dramaturgie: Josefa Pereira
Světelný design: Leticia Skrychy
Kostým: Nina Botkay
Scénický prostor: Leticia Skrychy ve spolupráci s Ninou Botkay
Zvuk: Tiago Cerqueira
Technická režie a světla: Lui L’Abbate
Zvuková režie: Isaac Veloso
A Complementary Set_Disappearing with an Impact
Choreografie a tanec: Minsun Choi, Jinan Kang
Film, účinkuje: Taekyung Kim
Scénografie: Rowajeong
Hudba: Yohan Ko
Kostýmy: Jungmin Son
Mellowing
Choreography: Christos Papadopoulos
Umělecký šéf Dance On Ensemble: Ty Boomershine
Tanečníci: Ty Boomershine, Javier Arozena, Alba Barral Fernández, Anna Herrmann, Emma Lewis, Gesine Moog, Tim Persent, Miki Orihara, Lia Witjes Poole, Marco Volta
Asistent choreografie: Georgios Kotsifakis
Hudba: Coti K
Světelný design: Eliza Alexandropoulou
Kostýmy: Werkstattkollektiv
Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky
[mc4wp_form id="339371"]
