Teatro Verdi v Terstu: Což takhle dát si Attilu?

V našich operních luzích a hájích můžeme mít čím dál tím častěji pocit, že už nás jen máloco dokáže překvapit. Výměny ředitelů a uměleckých šéfů ze dne na den, překvapivé změny v hracích plánech, rušení představení před premiérou kvůli problémům s autorskými právy, to všechno už bohužel důvěrně známe. Většinou ale divák v důsledku podobných zvratů více ztrácí, než dostává. Jinými slovy: překvapení se konají mnohem častěji nepříjemná nežli ta druhá. Proto bychom se asi – a nejen u nás – divili, kdybychom se setkali s informací, s níž přišlo na počátku června renomované Teatro Lirico “Giuseppe Verdi” v italském Terstu. Divadlo právě odehrálo vše, co bylo v sezoně slibováno (mimo jiné novou produkci Verdiho Korzára, který zde měl kdysi svou světovou premiéru, ale také Macbetha nebo Carmen) a jeho vedení to zřejmě přišlo líto. Neočekávaně totiž rozhodlo, že se ještě jedna zcela nová inscenace přidá… Verdiho dvousté narozeniny jsou zjevně příliš významnou událostí, než aby se s ní divadlo (které je navíc po oslavenci pojmenováno) jen tak rozloučilo, a tak padla volba na skladatelova Attilu.Nasazení uvedeného titulu právě v Terstu nepostrádá logiku. Opera byla poprvé uvedena 17. března 1846 v nedalekých Benátkách a po svém triumfálním přijetí se v tehdejším terstském Teatro Grande objevila už v září téhož roku. Zde se hrála nepřetržitě téměř tři měsíce, a jen za Verdiho života tu byla na programu ještě v šesti různých sezonách. Nadšení místního publika se patrně neopíralo jen o hudební kvality – trochu paradoxní příběh o barbarském nájezdníkovi Attilovi, který roku 452 doplatí životem na svou velkodušnost k římským zajatcům Odabelle, Eziovi a Forestovi, se odehrává ve starobylé Aquileii, tedy od Terstu co by kamenem dohodil. A samozřejmě i v tomto nejdůležitějším přístavu rakousko-uherské monarchie každý správný Ital pochopil všechny vlastenecké konotace, kterými se Verdiho opus nijak netají. „Měj si celý vesmír, ale Itálii nech mě,“ zpíval ve stěžejním duetu s Attilou římský vojevůdce Ezio, přičemž posluchači šíleli a pramálo je zajímalo, že ta krásná slova vycházejí z úst poměrně odpudivého intrikána a zrádce vlastního císaře…Navzdory změnám názvů i režimů (obojímu jsem se věnoval ve svém loňském článku o terstské produkci Veselé vdovy zde) se dnešní Verdiho divadlo na Verdiho náměstí vracelo k Attilovi i nadále. Dodnes se tak vzpomíná na rok 1966, kdy se zde pod taktovkou Oliviera de Fabritiis střetli „grande Attila“ Boris Christoff a „Ezio par excellence“ Silvano Carolli. Audiozáznam inscenace z roku 2000 se dokonce objevil na živé nahrávce firmy Dynamic, a určitě byl proto dobrý důvod: v hlavních rolích zde totiž vystupují Dimitra Theodossiou, Ferruccio Furlanetto, Alberto Gazale a Carlo Ventre. Pod pečlivým hudebním nastudováním byl tehdy podepsán uznávaný maestro Donato Renzetti, jehož současné vedení divadla povolalo pro svého „last minute Attilu“ i tentokrát.A určitě udělalo dobře. Při posledním z letošních pouhých tří (!) červnových představení se sice ve výkonu orchestru Teatro Lirico “Giuseppe Verdi“ di Trieste z počátku nedaly přeslechnout četné nepřesnosti v souhře, ale ty se dirigentu Renzettimu podařilo poměrně záhy odstranit, takže po zbytek představení bylo možné si vychutnávat dynamické hudební provedení rané Verdiho partitury v podání velmi solidního tělesa. Posluchač by si zajisté dokázal představit mnohem kultivovanější a dramaticky odstíněnější hudební výkon, nicméně už vzhledem k opravdu velmi netradičním podmínkám pro nastudování díla si orchestr i Donato Renzetti zaslouží slova uznání.

Předprázdninový risk terstského divadla by každopádně nevyšel, kdyby se neopíral o výjimečné sólisty. U většiny z nich se naštěstí jednalo o sázku na jistotu. Tou první byl představitel Attily, bulharský basista Orlin Anastassov. Za mohutným sedmatřicetiletým pěvcem už stojí úctyhodná kariéra; i v jeho případě ji odstartovalo vítězství v prestižní Domingově pěvecké soutěži Operalia. V roce 1999 nechal v jejím portorickém finále za sebou i Rolanda Villazóna, Giuseppe Filianottiho či Josepha Calleju… Od té doby zpívá Anastassov stěžejní basové role na všech světových operních scénách – za pozornost stojí například sezona 2008/2009, během níž téměř nesešel z jeviště Metropolitní opery v New Yorku, kde zpíval Alvise Badoera v Giocondě, Basilia v Lazebníku sevillském a Ramfise v Aidě. Verdiho Attilu už představoval v londýnské Covent Garden nebo římském Teatro dell’Opera, takže v Terstu (kde se, jak bude řečeno později, na relevantní režijní pokyny příliš spoléhat nemohl) už mohl vycházet z předchozích zkušeností.

Anastassov vytvořil rozhodně po všech stránkách impozantní postavu. Nejenže vládne opravdu majestátním a velmi mladistvým basem, ale díky své přirozené inteligenci dokáže pěvecky velmi přesvědčivě odstínit všechny polohy Attilova rozpoložení během příběhu. V árii „Mentre gonfiarsi l’anima“ dokonale vyjádřil dobyvatelovu osamělost i obavy ze zlého snu, který jej zrazoval před vstupem do Říma, a toto napětí působivě gradoval až do finále. Navíc je Anastassov velmi zdatný i herecky a jako polonahý barbar s vyholenou hlavou vzbuzoval respekt už při svém příchodu na jeviště.

Výkon Orlina Anastassova v roli Attily připomíná mimo jiné i v loňském roce vydané DVD firmy Dynamic. V produkci Sofijské národní opery a v atraktivním prostředí historické pevnosti Caverec u Velkého Tarnova zde hlavnímu hrdinovi zdatně sekunduje i představitel Ezia, který si svou roli zopakoval i tentokrát v Terstu. A nebyl jím nikdo jiný než Orlinův o čtyři roky starší bratr, barytonista Venteslav Anastasov (pozor, nejde o překlep – Venteslav používá v mezinárodním tvaru svého příjmení opravdu jen jedno „s“). Ač trochu ve stínu slavnějšího sourozence, opírá se i tento pěvec o pozoruhodné předchozí úspěchy: zmiňme například spolupráci s Lorinem Maazelem na produkcích Carmen a Dona Carlose či se Zubinem Mehtou na Turandot, ve všech případech v proslulém Palau de las Artes ve Valencii. Nelze říci, že by Venteslav vládl hlasem výjimečné kvality či zajímavé barvy, ale zato je to přirozeně velký hlas obrovského volumenu; s bratrem jsou ve svých rolích zjevně dobře sehraní, takže jejich slavný duet z prologu patřil k vrcholům představení. Dobře obstál Anastasov i v árii Ezia z počátku druhého dějství; tím více zamrzí, že u něj v tomto případě téměř nemůže být řeč o jakémkoli vkladu hereckém.

Jako rozený herec se neprojevil ani čínský tenorista Like Xing v roli Foresta, rozhodně však potěšil pěvecky. Finalista zatím posledního ročníku Domingovy Operalie v Pekingu v roce 2012 je toho času sólistou Rumunské národní opery v Temešváru, kde už zpíval nejen Rudolfa, Alfréda či právě Foresta, ale třeba i Gounodova Fausta po boku Roberta Scandiuzziho. Technicky výborně vybavený pěvec má sice nijak objemný, ale ve všech polohách velmi příjemný hlas, a přinejmenším pro mě byl jedním z nejpříjemnějších překvapení večera.

Pěvkyně představující Odabellu už naštěstí o svých kvalitách nikoho dlouho přesvědčovat nemusí. Ruská dramatická sopranistka Anna Markarova právem patří už několik let k oblíbeným pěvkyním dirigenta Valerije Gergijeva ve svém domovském Mariinském divadle v Petrohradu. Zpívá zde role, předurčené pro její velký hlas s charakteristicky tmavým zabarvením (Aida, Leonora v Síle osudu, Abigail, Turandot…), ale také původně mezzosopránové, jakými jsou Carmen, Santuzza či Eboli. Mimochodem, i její účinkování ve Verdiho Attilovi je dostupné na DVD – vyšlo před dvěma lety na vlastním labelu Mariinského divadla a v titulní roli zde vystupuje Ildar Abdrazakov. V Terstu vytvořila zkušená Markarova kromě Orlina Anastassova druhou opravdu životnou a uvěřitelnou jevištní postavu, a za zvláštní zmínku stojí, že byť je Odabella jedinou ženskou hrdinkou opery, podařilo se pěvkyni pěvecky i představitelsky zcela ovládnout velké ansámblové finále druhého (předposledního) dějství. Mladá sopranistka má nakročeno k hostování na řadě světových operních scén, takže do budoucna o ní určitě budeme slýchat častěji.

Byla by škoda nezastavit se ještě u představitele role Attilova pobočníka Ubalda. Tenorista Antonello Ceron je pravým mistrem malých rolí – bez jeho Roderiga v Otellovi, Malcolma v Macbethovi, Ruize v Trubadúrovi či posla v Aidě se už řadu let neobejde milánská Scala, veronská Arena či prestižní operní scény v Turíně, Benátkách, Bologni a Římě. Nepřeslechnutelný a herecky precizní byl i v Attilovi v Terstu. Ne že by přesvědčil, že není malých rolí, ale rozhodně potvrdil, že i malé role se dají (a mají) provádět profesionálně a na vysoké úrovni… Standardu významného operního divadla dostáli i Gabriele Sagona jako Leone a sbor pod vedením Paola Vera.

Na konec jsem záměrně ponechal režijní a vizuální podobu inscenace. Kdo zná tradiční, ale svým způsobem opulentní a působivé produkce režiséra Michaela Taranta (který má koneckonců zkušenost přímo s Attilou z jeho sedm let starého uvedení v Olomouci), může si v podobných konturách představit i terstské pojetí režiséra Enrica Stinchelliho. Ten je sice respektovaným tvůrcem televizních hudebních pořadů, ale jako operní režisér zatím sbíral zkušenosti spíše na menších scénách. Bohužel to bylo znát; s Tarantem ho sice do značné míry spojuje záliba v ohních, kouřích, zástupech v pytlovitých oděvech a celkově temném ladění, nicméně schopnost českého tvůrce vytvářet čitelné vztahy mezi postavami a přehledně zvládat davové scény jsou jeho italskému kolegovi takřka cizí. Sólisté doslova bojovali jen každý sám za sebe, jakýkoli režijní výklad se nekonal a nápady tipu stylizovaného znásilňování aquileiských žen barbary či smyslné tance otrokyň při svatbě Attily s Odabellou téměř hraničily s amatérismem. Co mohly, zachraňovaly výrazné kostýmy hlavních hrdinů a jednotná, ale funkční scéna představující dřevěný vojenský val se sloupem s kapitolskou vlčicí na vrcholu. Obojí bylo dílem výtvarníka a scénografa Piera Paola Bisleriho. Velmi rozpačitý jsem byl ovšem z videoprojekcí Alexe Magriho: dokázaly sice úspěšně a plasticky vytvořit dojem mořského břehu či jeskyně, ale na druhou stranu svou popisnou ilustrativností Attilova snu či bezúčelnou prezentací římských vojenských symbolů pouze podporovaly režijní bezradnost a banalitu.Po hudební stránce tedy provedení Verdiho Attily v Terstu více než obstálo, z hlediska režijního bohužel nikterak nezazářilo. Na druhou stranu se můžeme ptát, jak by podobné dobrodružství s narychlo nasazenou novou inscenací na repertoár dopadlo kdekoli jinde. Snadno by se dalo odpovědět, že v civilizovaném divadelním prostředí se takto program plánovat nedá, nicméně osobně zastávám názor, který jsem naznačil už na začátku. Totiž že příjemnější je něco zčistajasna dostat, než o něco, na co se dlouho těšíme, náhle (a obvykle bez náhrady) přijít…Hodnocení autora recenze: 60 %

Giuseppe Verdi:
Attila
Dirigent: Donato Renzetti
Režie: Enrico Stinchelli
Scéna a kostýmy: Piea Paolo Bisleri
Light design: Gérald Agius Ordway
Projekce: Alex Magri
Sbormistr: Paolo Vero
Orchestra e Coro della Fondazione Teatro Lirico “Giuseppe Verdi“ di Trieste
Premiéra 21. 6. 2013 Teatro Lirico “Giuseppe Verdi“ di Trieste
(psáno z reprízy 25. 6. 2013)

Attila – Orlin Anastassov
Ezio – Venteslav Anastasov
Odabella – Anna Markarova
Foresto – Like Xing
Uldino – Antonello Ceron
Leone – Gabriele Sagona

www.teatroverdi-trieste.com

Foto Fabio Parenzan, archiv