Teatro Verdi v Terstu: Což takhle dát si Attilu?

  1. 1
  2. 2

V našich operních luzích a hájích můžeme mít čím dál tím častěji pocit, že už nás jen máloco dokáže překvapit. Výměny ředitelů a uměleckých šéfů ze dne na den, překvapivé změny v hracích plánech, rušení představení před premiérou kvůli problémům s autorskými právy, to všechno už bohužel důvěrně známe. Většinou ale divák v důsledku podobných zvratů více ztrácí, než dostává. Jinými slovy: překvapení se konají mnohem častěji nepříjemná nežli ta druhá. Proto bychom se asi – a nejen u nás – divili, kdybychom se setkali s informací, s níž přišlo na počátku června renomované Teatro Lirico “Giuseppe Verdi” v italském Terstu. Divadlo právě odehrálo vše, co bylo v sezoně slibováno (mimo jiné novou produkci Verdiho Korzára, který zde měl kdysi svou světovou premiéru, ale také Macbetha nebo Carmen) a jeho vedení to zřejmě přišlo líto. Neočekávaně totiž rozhodlo, že se ještě jedna zcela nová inscenace přidá… Verdiho dvousté narozeniny jsou zjevně příliš významnou událostí, než aby se s ní divadlo (které je navíc po oslavenci pojmenováno) jen tak rozloučilo, a tak padla volba na skladatelova Attilu.Nasazení uvedeného titulu právě v Terstu nepostrádá logiku. Opera byla poprvé uvedena 17. března 1846 v nedalekých Benátkách a po svém triumfálním přijetí se v tehdejším terstském Teatro Grande objevila už v září téhož roku. Zde se hrála nepřetržitě téměř tři měsíce, a jen za Verdiho života tu byla na programu ještě v šesti různých sezonách. Nadšení místního publika se patrně neopíralo jen o hudební kvality – trochu paradoxní příběh o barbarském nájezdníkovi Attilovi, který roku 452 doplatí životem na svou velkodušnost k římským zajatcům Odabelle, Eziovi a Forestovi, se odehrává ve starobylé Aquileii, tedy od Terstu co by kamenem dohodil. A samozřejmě i v tomto nejdůležitějším přístavu rakousko-uherské monarchie každý správný Ital pochopil všechny vlastenecké konotace, kterými se Verdiho opus nijak netají. „Měj si celý vesmír, ale Itálii nech mě,“ zpíval ve stěžejním duetu s Attilou římský vojevůdce Ezio, přičemž posluchači šíleli a pramálo je zajímalo, že ta krásná slova vycházejí z úst poměrně odpudivého intrikána a zrádce vlastního císaře…Navzdory změnám názvů i režimů (obojímu jsem se věnoval ve svém loňském článku o terstské produkci Veselé vdovy zde) se dnešní Verdiho divadlo na Verdiho náměstí vracelo k Attilovi i nadále. Dodnes se tak vzpomíná na rok 1966, kdy se zde pod taktovkou Oliviera de Fabritiis střetli „grande Attila“ Boris Christoff a „Ezio par excellence“ Silvano Carolli. Audiozáznam inscenace z roku 2000 se dokonce objevil na živé nahrávce firmy Dynamic, a určitě byl proto dobrý důvod: v hlavních rolích zde totiž vystupují Dimitra Theodossiou, Ferruccio Furlanetto, Alberto Gazale a Carlo Ventre. Pod pečlivým hudebním nastudováním byl tehdy podepsán uznávaný maestro Donato Renzetti, jehož současné vedení divadla povolalo pro svého „last minute Attilu“ i tentokrát.A určitě udělalo dobře. Při posledním z letošních pouhých tří (!) červnových představení se sice ve výkonu orchestru Teatro Lirico “Giuseppe Verdi“ di Trieste z počátku nedaly přeslechnout četné nepřesnosti v souhře, ale ty se dirigentu Renzettimu podařilo poměrně záhy odstranit, takže po zbytek představení bylo možné si vychutnávat dynamické hudební provedení rané Verdiho partitury v podání velmi solidního tělesa. Posluchač by si zajisté dokázal představit mnohem kultivovanější a dramaticky odstíněnější hudební výkon, nicméně už vzhledem k opravdu velmi netradičním podmínkám pro nastudování díla si orchestr i Donato Renzetti zaslouží slova uznání.

Předprázdninový risk terstského divadla by každopádně nevyšel, kdyby se neopíral o výjimečné sólisty. U většiny z nich se naštěstí jednalo o sázku na jistotu. Tou první byl představitel Attily, bulharský basista Orlin Anastassov. Za mohutným sedmatřicetiletým pěvcem už stojí úctyhodná kariéra; i v jeho případě ji odstartovalo vítězství v prestižní Domingově pěvecké soutěži Operalia. V roce 1999 nechal v jejím portorickém finále za sebou i Rolanda Villazóna, Giuseppe Filianottiho či Josepha Calleju… Od té doby zpívá Anastassov stěžejní basové role na všech světových operních scénách – za pozornost stojí například sezona 2008/2009, během níž téměř nesešel z jeviště Metropolitní opery v New Yorku, kde zpíval Alvise Badoera v Giocondě, Basilia v Lazebníku sevillském a Ramfise v Aidě. Verdiho Attilu už představoval v londýnské Covent Garden nebo římském Teatro dell’Opera, takže v Terstu (kde se, jak bude řečeno později, na relevantní režijní pokyny příliš spoléhat nemohl) už mohl vycházet z předchozích zkušeností.

Anastassov vytvořil rozhodně po všech stránkách impozantní postavu. Nejenže vládne opravdu majestátním a velmi mladistvým basem, ale díky své přirozené inteligenci dokáže pěvecky velmi přesvědčivě odstínit všechny polohy Attilova rozpoložení během příběhu. V árii „Mentre gonfiarsi l’anima“ dokonale vyjádřil dobyvatelovu osamělost i obavy ze zlého snu, který jej zrazoval před vstupem do Říma, a toto napětí působivě gradoval až do finále. Navíc je Anastassov velmi zdatný i herecky a jako polonahý barbar s vyholenou hlavou vzbuzoval respekt už při svém příchodu na jeviště.

  1. 1
  2. 2

Mohlo by vás zajímat


Komentáře. Respektujte prosím pravidla diskuze.

Please Login to comment

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
Upozornit na