Těla, zastavení, komunita, péče, queerness: Za tancem do Berlína se Studiem ALTA

ČTVRTEK

Bílá se převaluje na hranicích, tělo se přesouvá v prostoru a mysl se loudá pomalu za ním, ještě je trošku v Praze. Tmavě žlutá mi doznívá v uších. Po příjezdu jdeme na lekci Biomechanics of Movement v Tanzfabrik.

Přistání ve vlastním těle, které právě urazilo přes 300 kilometrů. Zvědomení si kostry – průzkum ramenní krajiny a jejího reliéfu skrze dotyk ve dvojici. Snažím se uvědomit si povázku, která je spojující strukturou lidské hmoty. Najít přirozenou lehkost, není to jednoduché. Palec zajede pod lopatku a já se urputně snažím uvolnit.

Lopatka je sama o sobě zavěšená a spojená s kostrou jen přes klíční kost; může vlát, pokud jí to dovolíme. Vždyť z principu můžeme k uvolnění pouze vytvářet prostor, nikoliv ho aktivně dělat.

Sbohem urputnosti, teď tě odkládám a jdeme na večerní představení Spin off a Myrth. Sóla s objekty, spíše duety. Industriální prostory DOCK11, obnažené zdi z cihel.

Sólo jedné tanečnice nebo jednoho performera, neonově oranžová konstrukce z pletiva, bývalá součást klimatizace, možná něco úplně jiného, možná něco živého. Oválný předmět, jemně se otáčející a znovu a znovu se nadnášející. Možná to je duo, duo dvou částí jednoho těla, oranžový dres, zářivé bílé světlo, cykličnost pohybů, sportovní tělo, repetice a konzistentní kroužení. Váha se přelévá, objekt mění tíhu, vytrvalost jako hnací motor, konečnost v kruzích. Útočiště v této nekonečnosti je kontemplací v neustálém pohybu. Tanec, který nás přenese zase jinam.

V uších hučí pastelově-sametová fialová. Druhá část večera; performer*ka se navrací k tělu, krajině, volání z hloubky země, z úplného počátku, kde existovala pouze voda a kameny.

Nejprve krajina z kamenů, zrcadlo, polštář plný jejího nitra. Tanec na zemi, k zemi, pod zemí. A pak světle fialová, jemný dotyk vlasů, pohled k divákům, dunící hudba v mých uších, v mém těle. Drobné kamínky rozsypané po zemi, tma. Ženské tělo, pozorované, tvarované diváctvem; ženské tělo, svádící, oči nezavřete. Co si myslí při pohledu na nás? Na co se vlastně dívá? Skrz polštáře našeho nitra.

Po představení se setkáváme na komunitní večeři s umělectvem z berlínské scény; rozdílný kontext, různé příběhy a cesty, Lublaň, New York, USA, Itálie, Brazílie, a my.

Hledáme společné místo v rozmluvě. Kdo působí na scéně a za jakých podmínek a ke komu je otevřená. Možná představuje velkou skupinovou a dynamickou improvizaci, popcorn, který nepředvídatelně vyskakuje a neustále překvapuje svou pestrostí a vstřícností. Vnímáme jejich otevřenost a uvažování. Jak se potýkají s existenčními i profesními obtížemi na přeplněné berlínské scéně, které v diskusi mohou sloužit jako tmelící prvek.

Gute Nacht.

PÁTEK

Bílá je teď i v tepnách Berlína. Už známá Tanzfabrik a Profi class Movement Research se Sigal Zouk.

Nejbližší kinesféra, blízká kinesféra, a pak i ta trochu vzdálená. Vlastní osa, lidská asymetrie v symetrii, sdílená osa dvou těl a jedné osy. Přesně a pečlivě opakuji pohyby druhého těla, postupně se stáváme jedním tělem. Ve studiu vznikají kompoziční organismy, komunikujeme tělem a ve dvojicích se skrze zrcadlení objevují hravé momenty, aktivní naslouchání a vzájemná péče. Nikdo nevede, nikdo nenásleduje, společně jsme. Poslouchat, zafoukat, prohnětat, poťukat, pohladit, ale každou stranu v jinou chvíli.

Bílá zase zmizela, v Berlíně se stmívá a my stojíme před ikonickou budovou divadla Volksbühne z počátku 20. století. Jdeme na představení Ophelia’s Got Talent od Florentiny Holzinger.

anything could happen

anything could happen

anything could happen

Jak se zpívá v písničce od Ellie Goulding hned v úvodu celého večera. Ano, může se stát cokoliv. Dvou a půlhodinová koupel, která nás omyla od nánosů toho, co znamená tanec až na dřeň. Elektrizující ponor do tělesných tekutin, šťáv a mytologických podmořských bytostí byl o to větší díky grandiózní scénografii, zahrnující plavecký bazén, akvária, sněžné dělo a helikoptéru.

Nejdřív show, pak plovárna, krvavá stopa na hladině. Brutalita a humor ruku v ruce, žlutá helikoptéra uprostřed, natřásající se jako samotná Florentina zavěšená v božském chaosu plném bolesti a rozkoše. Akční umění – síla, která dýchá; těla, která se vzpírají, probodávají, létají a uzdravují. Radikalita v každém kroku, sexuální moc, normy, které se rozpouštějí, estetika, která experimentuje, prostor, kde tělo není jen objektem, ale i otázkou. Tělo, ženské i dívčí. Tělo, které tvoří svou vlastní realitu. Jedna osoba z diváctva odešla s tetováním na levé paži. Dohromady už šedesátý člověk chodí po světě s totožnou námořní kotvou. Možná nemusíme vždycky věci škatulkovat, a to že právě přes 600 těl prožívá dnes společný prožitek stačí. Teď to společně strávit.

SOBOTA

Navštěvujeme Kiezkapelle, komunitní místo, kde si můžeme připomenout a uctít naše zesnulé. Grief Space. Po velkolepém pátečním zážitku zpátky k sobě, uzemnit se.

Sněžně bílá kaple, venku čeká truhlík na sázení jarní cibulky. Oltář s papírovými květinami. Místo pro sdílení smutku, bytí a odpočívání. Čaj, kafe a horká polévka. Emoce visí ve vzduchu, lidé odcházejí a přicházejí. Sedáme si kolem oltáře, do měkkých polštářů, do objetí někoho dalšího. Z rohu hraje hudba na přání. U stolu lidé vyrábí papírové květiny, píšou přání, útlý zin. Vhazuji sušené okvětní lístky do vody. Mít čas se rozloučit, uvnitř sebe, najít si čas a prožít to. Spolu s ostatními v dnešním světě. Taková místa a setkání jsou výjimečná.

Večer se nese ve znamení místa, které brzy zanikne – Fortuna Social Pleasure Center, kde proběhne drag show s názvem Get Fucked in Fortuna.

Umění, co se převléká, nebo spíš svléká. Svléká nánosy a odhaluje vrstvy pravdy. Olympia Bukkakis na telefonu a její filozofie v humoru spojující dav. Pop songy, které formovaly moje mládí jsou teď jiné, osvobozené. Energie z nich se vtiskává i do mého těla, inspiruje a já hledám můj drag. Síla z hlubin humoru je až příliš nakažlivá, Olympií bezpečně držená. Pak, když všichni tančíme společně bosí, stále cítím váhu jejího proslovu k situaci v Gaze. Berlínští queers se nebojí, společně silně stojí, a já chci být jejich součástí.

Všechno doznívá a bílá na hranicích zmizela. Barvy ještě šumí v našich uších. Uplynuly tři dny v Berlíně. Protančily jsme je až do konce. Děkujeme Studiu Alta a Alici Minar <3

Autorky textu jsou Eva Urbanová, Adina Voldrábová a Lucie Vrbíková

Odehrálo se: 21.–23. 11. 2024, Berlín, Německo