Temperament a živelnost na programu Filharmonie Brno

Oproti předem avizovanému pořadí skladeb program zahájila Carmen, a sice její baletní transkripce pro smyčce a bicí nástroje od ruského skladatele s litevským a španělským občanstvím Rodiona Ščedrina. Ten slavnou operu francouzského romantika Georgese Bizeta v roce 1967 přepsal a instrumentoval jako jednoaktový balet na objednávku své manželky Maji Plisecké, tedy legendární primabaleríny. Pro potřeby tohoto večera bylo vybráno osm částí suity, které dohromady trvaly bezmála půl hodiny. Petr Altrichter svou místy úspornou, leč ráznou a soustředěnou gestikulací ve skladbě dokázal vhodně akcentovat klíčové momenty a umožnil tak orchestru srozumitelně provést notoricky známé melodie, jimiž je suita protkaná. Především motivy z částí Příchod Carmen a Habanera či Torero proslavila nejen samotná opera a suita, ale i jejich užití ve filmových snímcích či komerčních televizních reklamách. I přes odlišnou instrumentaci s barvitě využívanou baterií bicích nástrojů, jež obstarávali Lukáš Krejčí, Radek Tomášek, Petr Hladík, Tomoe Sonoda a Maximilian Jopp, si suita Carmen v provedení Filharmonie Brno udržela svou jiskrnou, španělsky svéráznou povahu a příjemně naladila posluchače na další průběh večera. 

Nástup dechové sekce předznamenal další skladbu večera, a sice Rumunskou rapsodii č. 1 A dur George Enescua. Tento „rumunský Smetana“ ony rapsodie zkomponoval dvě, přičemž obě se pyšní vitálním a sveřepým charakterem rumunské lidové písně z oblasti Olténie. Na koncertu uvedená Rapsodie z roku 1901 trvá lehce přes deset minut, nelze však říct, že během této poměrně krátké duraty by se posluchač nudil. Enescuova kompozice klade na všechny hráče v orchestru vysoké interpretační nároky, především z hlediska nekompromisního acceleranda a detaché běhů ve smyčcích. Lyrické dialogy klarinetů a fléten jsou tak záhy nahrazovány gradací, kterou Altrichter vyeskaloval do abnormálně rychlého tempa – skladba tedy s notnou mírou představivosti mohla částečně vyznít jako grandiózní finále dříve uvedené Carmen. I v těchto vypjatých pasážích celý orchestr zůstal rytmicky i intonačně pevný a jednotný a zaslouží si slova obdivu. Právě proto lze Rumunskou rapsodii, jež uzavřela první polovinu programu, považovat za vrchol večera.

Posledním kusem tohoto koncertu byla pravděpodobně nejkonzervativnější skladba celého abonmá, tedy Symfonie č. 4 f moll Pjotra Iljiče Čajkovského. Toto dílo, zkomponované roku 1877, ruský romantický skladatel věnoval své mecenášce Naděždě von Meck. Ačkoliv se dá v souvislosti se zařazením Čajkovského skladby k dramaturgickému směřování Filharmonie podotknout, že „kam nemůže Brahms, tam nastrčí Čajkovského“, při náhledu do seznamu realizovaných koncertů a nahrávek Petra Altrichtera nelze o této volbě dlouze pochybovat – a to i přesto, že symfonické dílo tohoto ruského velikána je v současných tuzemských filharmonických kruzích devízou a jakýmsi vývozním artiklem České filharmonie. Samotná čtyřvětá Čtvrtá symfonie pak představuje učebnicový příklad práce s motivy. Hojné variování, dur-mollové oscilování a předávání melodií mezi nástrojovými skupinami však místy vyznívá poněkud sterilně, čemuž nezabránila ani Altrichterova dirigentská erudice. Navzdory pečlivému nastudování, veskrze zdařilé interpretaci a evidentní snaze o dosažení koncertního klimaxu se Čajkovského dílo nemohlo rovnat rozvernému a tanečnímu naturelu předchozích dvou skladeb.

Třebaže vrchol koncertu přišel již v polovině jeho konání, závěrečné vygradování se neslo v duchu pomyslné výhry nad hudební produkcí sousedního klubu. Koncert tedy jistě potěšil především příznivce romantismu, kterým se dostalo znamenité interpretace těchto děl, dramaturgicky propojených ideou vášnivosti. Poslední listopadový koncert Filharmonie Brno tudíž navnadil na prosincový program, který v prostorách Besedního domu vedle vánočně laděných koncertů nabídne všechny klavírní koncerty Ludwiga van Beethovena.