Ten, který hrál fotbal s Juanem Diegem aneb Zpěv je tak trochu alchymie

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Ondřej Koplík se na jevišti olomouckého Moravského divadla objevil před čtyřmi roky. Dnes na něm již doslova zdomácněl a díky mnoha rolím, které tu vytvořil, se stal miláčkem publika, které si získal především svými komickými operními, operetními i muzikálovými postavami. Přiznám se, že je mi to tak trochu líto, neboť pro mě osobně je především vynikajícím zpěvákem, lyrickým tenorem vhodným zdaleka nejen pro role komické. Tenorem, v jehož další úspěšnou kariéru pevně doufám. A jak by také ne, když jeho indiánské jméno je „Ten, který hrál fotbal s Juanem Diegem“ (rozuměj Flórezem, samozřejmě!) …
Ondro, vím o vás,že z muziky máte vztah nejen ke zpěvu, jste totiž i skvělý varhaník! Jaká byla k varhanům a ke zpěvu vaše cesta?

Byla více méně náhodná. V mé rodině nebyl žádný muzikant, já jako malé dítě jsem ale rád zpíval a tak mě třídní učitelka vybrala do školního sboru. A od ní jsem také dostal první sólovou příležitost, když jsem při odhalování bysty TGM u nás v Brně zpíval druhou sloku písně „Ach synku, synku“ za doprovodu tahací harmoniky, na kterou hrála… Více jsem se hudbě začal věnovat až při studiu na Biskupském gymnáziu. Stal jsem se totiž členem chrámového sboru v Kostele na Starém Brně. Naším sbormistrem byl vynikající muzikant pan Petr Kolař, který byl současně i chrámovým varhaníkem. Chodíval jsem v neděli na mši i třikrát jen proto, abych mohl sledovat, jak hraje na varhany. Ty mi prostě učarovaly a začal jsem velice toužit po tom hrát taky. K mému nemalému překvapení mě z tohoto snu probudil fakt, že na varhany se můžu učit hrát poté, co absolvuji osm let klavíru, na který jsem do té doby ani nesáhl. Tak vlastně začalo mé varhanické období, kdy jsem cvičíval až osm hodin denně, abych to všechno dohnal.

A podařilo se…

Ano, nakonec jsem dokonce hrával v tom samém kostele jako hlavní varhaník, a později, když pan Kolař přešel do katedrály na Petrově, jsem v tomtéž kostele amatérsky dirigoval i svůj vlastní chrámový sbor. Petrovi Kolařovi vděčím v podstatě i za svůj začátek v opeře. Protože jsem se mu zdál nadějný, doporučil mi pana profesora Vlastimila Babáka, abych k němu začal chodit na hodiny zpěvu. Pan profesor Babák, který vyučoval přímo v budově Janáčkova divadla v Brně, mě potom pro operní zpěv, který jsem do té doby nijak zvlášť nepreferoval, doslova nadchnul. Po skončení gymnázia jsem proto nastoupil do operního sboru Národního divadla v Brně. Po čase jsem začal přemýšlet o tom, že maturita na gymnáziu je přece jen pro život málo a rozhodl jsem se pro studium sbormistrovství na JAMU. To je škola, kterou jsem měl z divadla vlastně přes ulici,kdy poměrně dost mých kolegů takto studovalo a stíhalo  pracovat ve sboru na plný úvazek. Chodil jsem na konzultace k našemu panu sbormistru Pančíkovi a už jsem se viděl také jako sbormistr. Jenže, pár týdnů před talentovkami jsem otevřel povinnou klavírní literaturu a zjistil jsem, že se to tak narychlo už nenaučím. Prostě mladická nerozvážnost udělala své… A tak jsem neváhal a zašel na studijní oddělení JAMU s úmyslem zrušit přihlášku. K mému nemilému překvapení mi paní na studijním řekla, že mi ale peníze už nevrátí, a že případně mohu maximálně přihlášku přepsat na jiný obor. Tak jsem tedy obor přepsal na zpěv…

Tak to je ale skutečně – slovníkem dneška – bomba! Lidé se připravují na talentovky dlouho dopředu, případně jdou na JAMU po absolutoriu konzervatoře a vy si jen tak přepíšete obor!

No, ono to tak vypadá, ale já jsem na sobě pěvecky pracoval a měl jsem za sebou nějaká drobná sóla v divadle a samozřejmě i další repertoár! Poprosil jsem tehdy sólistu opery pana Hladíka, zda by mi jeho manželka, která učila na AMU, nemohla poradit s přípravou. Ona se mě opravdu ujala a já byl po zdárných přijímačkách skutečně přijat! Na JAMU jsem pak strávil pět roků, zpěv jsem studoval nejprve u paní Hladíkové a později u paní Hlavsové. No a po pěti letech jsem nebyl připuštěn ke státnicím, protože jsem neměl zkoušku z metodiky… Pravda, já jsem neměl splněnou účast, ale důvodem nebylo žádné záškoláctví, nýbrž právě plný úvazek v operním sboru. Nakonec nepomohlo ani více jak dvouhodinové přezkušování všech státnicových otázek – paní profesorka se prostě rozhodla mi zápočet nedat, a tak taky nedala (smích) Na JAMU jsem proto skončil po pěti letech denního studia bez diplomu. Přiznám se, že díky panu profesoru Mátlovi, který mě přesvědčil k tomu nevzdat se, jsem přece jen získal aspoň bakalářský titul – a to na HAMU v Praze, u paní profesorky Hájossyové. Byl jsem přijat i magisterské studium, ale vzhledem k pracovnímu vytížení je mám prozatím pozastaveno. Bude-li příští sezona pro mě časově příznivá, rád bych se do studia ještě pustil…

Po onom neúspěšném konci studia JAMU jste se rozhodl- pokud vím –  předzpívat do jakéhosi operního sboru v zahraničí. Takhle jste se tedy dostal do Drážďan?

Ne, do Drážďan jsem doputoval přes Bonn! Rozeslal jsem emailem životopis do různých německých divadel. Dnes se divím, že mi vůbec někdo odpověděl, protože jsem až posléze zjistil, že se to tak nedělá… Přišla nabídka z Bonnu, kde mně nabídli po předzpívání místo za kolegu, který šel na pět měsíců na mateřskou. Opustil jsem tedy Brno a vyjel na zkušenou.

V Bonnu mi moc pomohl jeden slovenský kolega, který žil v Německu už přes dvacet let. Se mnou, který německy moc neuměl, sepsal gramaticky perfektní životopis, který jsme rozeslali po německých divadlech. První nabídka na předzpívání přišla z Drážďanské Semperoper. Předzpívání se zdařilo, a tak jsem tam zůstal, a prožil zde opravdu krásné roky. Mimo jiné jsem zde chodil na hodiny zpěvu ke kolegovi, který učil na drážďanské Music Hochschule, a myslím, že hlavně díky němu jsem se ve zpěvu hodně posunul.

Semperova opera má velice dobrý zvuk a vy jste měl příležitost zpívat na jednom jevišti s velkými operními hvězdami. Co vám tahle zkušenost přinesla?

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Související články


Komentáře “Ten, který hrál fotbal s Juanem Diegem aneb Zpěv je tak trochu alchymie

Napsat komentář