Tenkrát v devadesátkách aneb Andrea Chénier v Národním divadle

Čtenáři Opery Plus blogují

Je příjemné, že bylo „odtajněno“, že verismus nerovná se jen Puccini. Vzhledem k tomu, že na přelomu devatenáctého a dvacátého století opera dosáhla jakéhosi vnitřního vrcholu (ve smyslu totálního souznění partitury s libretem, orchestřiště s jevištěm), ke kterému jako by veškerá dosavadní hudebně-divadelní tvorba směřovala (a který se ještě později marně snažila i překonat), dá se zjednodušeně hovořit o nejpůsobivějších a posluchačsky nejvděčnějších dílech vůbec. Je tedy rozhodně škoda, když naše operní soubory okouzlují diváky verismem pouze prostřednictvím Bohémy, Tosky a dalších hitů Giacoma Pucciniho. Dokázalo Národní divadlo, že dílo Uberta Giordana je u nás opomíjeno neprávem?

Úvod představení může způsobit skoro až šok – po otevření opony se totiž divákovi naskytne pohled na zcela klasickou, tradičně pojatou scénu – něco v operních novinkách Národního divadla za posledních mnoho a mnoho let nevídaného! V tradičním duchu se i pokračuje – historické kostýmy, téměř koncertně uchopená úvodní árie Gérarda, zkrátka klasika… Jenže překvapeni jsme pouhých pár minut – poté se dostaví pocit, že jsme se vrátili někam do devadesátých let minulého století. Většina pěvců jen tak přešlapuje na místě (nejvíc do očí bijící je to později ve „vášnivých“ milostných duetech Chéniera a Maddaleny), sbor přichází, stojí, odchází, svícení je spíchnuté horkou jehlou, nechybí ani nekonečné přestavby kulis za zavřenou oponou. To všechno je vzhledem k bohatým činoherním zkušenostem režiséra Michala Dočekala zarážející, nicméně pořád zůstává příjemný pocit z pohledu na něco, co se nesnaží za každou cenu šokovat nebo být co nejoriginálnější. Pak ovšem přichází na řadu lustry à la Star Wars, rozzáří se nezbytné neony a „vše je ztraceno“. Nechybí ani další vymoženosti – pánové v tílkách, šajnící baterky… Proč, proč, proč? Ani jednotlivé obrazy nejsou na pohled nikterak působivé ani oku lahodící a o nějaké atmosféře rovněž nemůže být ani řeč. Tajemno, veselo, smutno – všechno je slito do jedné univerzální a nic neříkající nálady a dramatičnost opery zůstává pouze v partituře. Samozřejmě jsou tu i výjimky, pěkně vyšel například závěr druhého obrazu nebo některé momenty ve třetím, ale to prostě nestačí.

Skutečnou ozdobou první premiéry byl Roman Janál, jehož Gérard byl pěvecky i výrazově dotažený do těch nejjemnějších detailů, ale zároveň mu nechyběla celistvost a na rozdíl od jiných byla i dobře patrna proměna, kterou postava „věčného sluhy“ v průběhu děje prochází. Svým výrazným, příjemně zbarveným tenorem vynikl i hostující Hector Sandoval, který Chéniera pojal jako typicky rozervaného umělce, bohužel ale trochu přepálil start, což se negativně projevilo už ve třetím obraze, výrazněji pak v závěru opery. Petra Šimková-Alvarez se role Maddaleny zhostila v rámci svých možností, její hlasová výbava není bohužel taková, aby umožnila roli takového objemu dokonale naplnit. Z ostatních postav zaujal především Josef Moravec jako Neuvěřitelný a Michaela Kapustová coby Bersi.

Druhá premiéra co do obsazení dopadla podstatně hůře. Chénier Rafaela Alvareze sice nepostrádal temperament (bohužel zůstal režijně nevyužit – naopak, jako by byl Alvarezovi na obtíž), ale pěvecky zůstal ve stínu svého alternanta. Zpěvu chyběla lehkost a přirozenost, ale také jakékoli rezervy – nezvládnuté vysoké tóny v závěru opery pak udělaly za jeho celým výkonem pomníček. Obsazení Anda-Louisy Bogzy do role Maddaleny se rovněž nedá považovat za šťastné – střední polohy Bogze vycházejí docela slušně, ale jakmile se vyskytne vyšší tón, dostává se za hranici svého přirozeně využitelného rozsahu. Bogza navíc svým zjevem neodpovídá postavě, již ztvárňuje, a v blonďaté paruce působí spíše jako karikatura. Lahůdkou byly opět výstupy Gérarda. Svatopluk Sem vdechl postavě více prchlivosti, jeho Gérard byl tak trochu cholerik, jehož srdce je zasaženo až v druhé půli opery. Pěvecky se mu nedá nic vytknout, jeho árie ve třetím obraze byla vrcholem druhé premiéry.

Hudební nastudování je na velice slušné úrovni, dirigent Petr Kofroň dokázal dobře využít všeho, co pestrá partitura nabízí, a zároveň se vyvarovat jejích nástrah. Orchestr hraje čistě, s citem a ocenit je třeba především ukázkovou spolupráci s jevištěm – navzdory četným fortissimům se nestane, že by byli sólisté překryti.

Nová inscenace opery Andrea Chénier by mohla pomoci zodpovědět otázku, proč se u nás tento kus již více než sto let nehrál. Pokud však během představení zavřete oči a necháte se unést Giordaniho hudbou, zjistíte, že tato odpověď není úplně spravedlivá. Když narazíte na dobré obsazení, alespoň po hudební stránce si novinku na repertoáru Národního divadla můžete docela užít.

I váš text rádi v této rubrice uveřejníme. Naše adresa: [email protected]