Hindemithův Malíř Mathis v Drážďanech

Velkolepá, ale zároveň vztahově intimní operní freska Paula Hindemitha – Mathis der Maler si získala nezastupitelné místo na světových operních jevištích. Bohužel našim zemím se jaksi vyhnula (mimo uvedení v Olomouci v sedmdesátých letech), a je to velká škoda.

Hindemithově opeře, kterou skladatel zkomponoval na vlastní text, předcházela stejnojmenná třívětá symfonická skladba, kterou bylo možné slyšet i v našich koncertních síních. Rád bych uvedl také dostupnou živou CD nahrávku s Berlínskými filharmoniky s Claudiem Abbadem z roku 1995. Skladatel složil tuto hudbu v roce 1934 a byla uvedena v Berlíně Wilhelmem Furtwänglerem. Ten se skladatele, který začal mít problémy se svým neárijským původem, velmi zastával. Goebbels se vyjádřil o Hindemithově hudbě jako atonální (část jeho projevu je během drážďanského představení reprodukována do hlediště) a v tehdejší složité  době nastupujícího nacismu to mělo dohru. Slavný dirigent odstoupil z vedení Státní opery a dalších uměleckých a správních zastoupení. Jevištní verzi díla, které skladatel během roku složil, nebylo v Německu možné realizovat. Po Hindemithově emigraci do Švýcarska pak měl Malíř Mathis svou premiéru v Curychu roku 1938. Po světové válce se pak opera objevila roku 1946 ve Stuttgartu jako první inscenace tohoto díla v poválečném Německu.

Drážďanská opera byla vždy vstřícná k uvádění nových operních děl. Tak třeba k prvnímu provedení jiné významné Hindemithovy opery Cardillac došlo v roce 1926 dirigentem Fritzem Buschem, jen rok po jejím napsání. Malíř Mathis měl být uveden na zdejším jevišti (tehdy se opera hrávala v budově Schauspielhausu) v roce 1956, ale nakonec k nastudování z nejrůznějších, ale také hlavně politických, důvodů nedošlo. Dirigovat měl sám skladatel. Jinak v bývalé Německé demokratické republice se Malíř Mathis poprvé hrál v Chemnitzu roku 1968. Cardillac se v Drážďanech objevil znovu v roce 2009 ve výborném nastudování tehdejšího hudebního šéfa Fabia Luisiho, režiséra Philippa Himmelmanna a ve scénografii renomovaného Johanese Leiackera, inscenaci se dostalo maximální péče. Samozřejmě takové nasazení muselo mít nějaký výsledek.

Přestože operní dílo by mělo být tak zvaný Gesamtkunstwerk, je zapotřebí oddělit kvalitu hudebního zpracování od pojetí režijně scénografického. Tyto složky dnes bohužel často nekorespondují. Není to žádný staromilecký názor, ale holá skutečnost. A je to evidentní v současné drážďanské inscenaci Malíře Mathise, a to hlavně při srovnání s jiným Hindemithovým dílem, zde uvedeným Cardillacem. Souhra všech uměleckých složek byla tenkrát podstatně vyrovnanější. Samozřejmě toto skladatelovo, nebojím se říci, veledílo není jen popisnou freskou části pohnutých německých dějin šestnáctého století. Velké selské bouře notně zahýbaly tehdejší společností. Rovněž střety mezi katolickým a luteránským vnímáním náboženství byly tenkrát i v evropském kontextu velmi časté. Z toho vyplývá i pojetí umění jeho tvůrců a místu ve společenském a politickém dění tehdejší doby. Právě hluboká sonda do postavení umělce a jeho postoje vůči lidem a vůbec světu v kontextu mezních životních situací byly základním skladatelovým atributem. Pochopitelně jeho ovlivnění německým vývojem období třicátých let je samozřejmě znatelné. Proto lze chápat děj v určité nadčasovosti.

Inscenační realizací více než čtyřhodinového díla o sedmi obrazech byl pověřen německý režisér Jochen Biganzoli. S divadelní prací tohoto umělce jsem se doposud nesetkal, podle životopisu uvedeného v programové brožuře převážně režíroval na scénách střední velikosti, po Lipsku jsou Drážďany největším divadlem, kde působil. Jak už je dnes zvykem, aktualizoval dílo do v podstatě současné doby. Scénografem, který mu v tom bez nějaké větší invenčnosti sekundoval, byl Andreas Wilkens. Nebudu zde podrobně popisovat výklady režiséra, které samozřejmě nebyly vždy jasně srozumitelné, ale nepopřu jeho velmi kvalitní herecké vedení  jednotlivých protagonistů i komparsu (choreografická spolupráce Silvia Zygouris). Návrhářkou kostýmů byla Heike Neugebauer.

Namátkou uvedu jen několik momentů z inscenace: První obraz se odehrává dle původní předlohy v prostorách kláštera sv. Antonína v Mohuči (německý Mainz). Malíř Mathis (historický Matthias Grünewald) zde vyzdobuje malbami zdejší prostory. V aktuální inscenaci je to jakási prostorná místnost se dvěma okny s pohledem na výškové budovy a na nebi s letícími tryskovými letadly. Mathis je v přítomnosti dívky, která si sundá župan a nahá vleze do vany plné pěny.

V dalším obraze je zajímavý výstup arcibiskupa, který se po chvíli na jevišti ze svého červeného roucha převléká do sportovního dresu, obouvá kecky a navléká boxerské rukavice, aby na chvíli přátelsky zaboxoval s Mathisem. Scéna, kdy se znesváření luteráni a katolíci přetahují pomocí dlouhého lana, je v pozadí vyzdobena komiksovým obrazem vojenských letadel, z nichž jedno dostává zásah. Ten je doplněn anglickým sloganem, volně  přeloženo „mířil jsem přesně, zatraceně přesně“.