Tenor v protichemickém obleku se sadou zkumavek. Čarostřelec v Görlitz

Divadlo Gerharda Hauptmanna ve městě Görlitz, nacházejícím se asi 30 kilometrů severně od našich hranic, bylo postaveno jako městské divadlo podle návrhů architekta Gustava Kriesslera roku 1851 ve volném prostoru prakticky ve středu města. Bylo otevřeno hrou Friedricha Schillera Don Carlos. Jeho hlediště mělo tehdy přes šest set míst ve dvou pořadích. Během let prošlo několika přestavbami, kdy bylo divadlo mimo jiné značně prodlouženo v jevištní části. Ta největší rekonstrukce byla v roce 1925. V roce 1960 byla z velké části odstraněna i výzdoba hlediště a přešlo se do jednoduchého a strohého stylu. Další, již citlivé velké úpravy včetně kompletní asanace, předělání jevištní techniky a jiných prací, proběhly také v letech 1992–2002, a tak třeba krásné hlediště můžeme konečně vidět opět ve stavu, v jakém bylo v sedmdesátých letech devatenáctého století. Za zmínku stojí například strop, na kterém je v jednotlivých segmentech namalováno deset múz jako Thálie, Terpsichoré či Melpomene. Ty jsou prostřídány barevnými medailony třeba Goetheho, Schillera a Shakespeara a z hudby je tu zastoupen třeba Weber, Beethoven, Mozart, Gluck a Meyerbeer. Samozřejmě počet sedadel byl kvůli bezpečnostním předpisům a dobré viditelnosti snížen na pět set. Akustika prostoru je vynikající. V divadle a také v další budově v nedaleké Žitavě působí operní, baletní a činoherní soubor.

Uvádět národní operu Karla Marii Webera Čarostřelec je téměř nepsanou povinností všech divadel v německy mluvících zemích. Je publikem milována a melodii sboru myslivců z posledního dějství zná obrazně řečeno snad každé dítě. A právě proto, že toto dílo je vlastně ikonou, mají snadnou úlohu inscenátoři, pokud k němu přistupují klasickým způsobem. Z řady Čarostřelců, které jsem zhlédl na německých a rakouských scénách, si jako na kontroverznější vzpomínám snad jen na provedení v Lipské opeře, kde se děj odehrával na jatkách.

Současný görlitzský Čarostřelec v pojetí hostujícího Jana-Richarda Kehla a místního divadelního výtvarníka Klause Wernera Noacka rozhodně také není realisticky popisným nastudováním, ale jakousi stylizovanou aktualizací. Režisér, žák a asistent známého experimentátora Franze Konwitschného již ve zdejším divadle letos inscenoval Korngoldovo Mrtvé město, což je tematicky úplně jiný titul a je různým experimentálním výkladům otevřenější.

Opona se zvedá zároveň s prvními dramatickými takty předehry citlivě provedené orchestrem Nové lužické filharmonie pod taktovkou hudebního šéfa divadla, italského dirigenta Andrea Sanguinetiho. Ve středu jeviště se objevuje nevelká krychle s otevřenou přední stěnou. Je to dekorace malého obytného pokoje, dle zařízení tak ze sedmdesátých let. V něm pak hrají hlavní postavy opery, Agáta, Anička, polesný Kuno a Max v krátkých kalhotách a bílých podkolenkách.

Zpočátku společně sledují se zájmem dění na obrazovce televizoru. Později se k nim přidá myslivecký mládenec Kašpar.

Jisté oživení nastává, když na stejné scéně po konci předehry začíná první dějství, střelecká soutěž. V té Max prohrává a vítěz, sedlák Kylián (výborný Jihokorejec Ji-Su Park), uprostřed skupiny rozjařených venkovanů a za přítomnosti polesného Kuna (sonorní bas domácího sólisty Stefana Bleye) zpívá svoji posměšnou písničku Schau der Herr mich an als König! Nešťastný Max v sugestivním znělém hlasovém podání Michaela Bedjaiho (v loňském roce ztvárnil stejnou roli na letní scéně v rakouském Garsu zdaleka ne tak disponován jako teď). A právě po vstupním Maxově recitativu a árii Durch die Wälder, durch die Auen… bylo jasné, že pěvec je ve výborné kondici. Ale také bylo definitivně zřejmé, že se těch lesů a luk, o nichž Max zpívá, publikum v této inscenaci asi nedočká. Dekorace nabídla jako jedinou zeleň plaňku v levé části pokoje a listím obrostlou větev prostupující otvorem ve stropě vedle vrtule velkého větráku. Seznamujeme se také pěvecky blíže s Kašparem, hlasově velmi dobrým a obzvláště přesvědčivým hostem Jörnem E. Wernerem v dramatickém Schweig, Schweig, damit dich niemand warnt! v závěru dějství.

Ještě se vrátím v ději trochu nazpět k výstupu, ve kterém podává Kašpar Maxovi pušku, která byla uložena ve vitríně nacházející se v rohu pokoje, aby vystřelil na orla letícího ve velké výši. S hůry padá symbolické pírko. Kašpar si s Maxem, který se dožaduje zázračných střel, domlouvá setkání při lití čarovných kulí.

Další jednání odehrávající se v myslivně pokračuje ve stejné dekoraci, čistým zvonivým sopránem se představuje mladá černovlasá Anička Cristiny Piccardi. Svým temperamentem a půvabem ovládá jeviště. Jak by ne, vždyť pochází z Brazílie a od této sezony je novou posilou souboru. Štíhlá, hezká Patricia Bänsch se krásným legatem uvádí v nádherné vstupní árii. Později přispěchavší Max se chlubí perem sestřeleného orla. Jednání končí a začíná snad nejefektnější scéna opery, lití kouzelných kulí ve vlčí rokli uprostřed lesů. Režisér a scénograf ale v rámci svého pojetí velmi zjednodušili eventuální náročnou přestavbu na divokou přírodní scenérii. Nechali prostě na scéně opět onen od začátku představení postavený civilní pokojík, jen s tím rozdílem, že Kašpar za pozdějšího příchodu Maxe v jakémsi protichemickém bílém obleku vybalí z kovové bedny řadu chemických zkumavek a baněk. Počíná v nich vařit něco, co jsou zřejmě drogy. Nakonec vše vybuchuje, jeviště se zaplní bílým dýmem.

Celá kulisa světničky se otáčí a posouvá dozadu, až se objeví po obou stranách obnažené zákulisí širokého jeviště, na jehož stranách stojí řada postav, asi strašidelných duchů, a vše končí. Přestávka začíná a diváci mohou ve foyeru vidět zasklenou vitrínu. V ní je obrýlená tajemná černá postava s kápí na hlavě a vedle ní dívka se závojem a vycpaným ptákem v ruce (jsou to snad zlý duch Samiel a Agáta?).

Po přestávce z orchestřiště zaznívající lesní rohy v jásavé předehře třetího dějství. Jeviště je otevřené v celé své velikosti. Rozestoupená dekorace světničky tvoří pódium k myslivecké slavnosti. Lovci kuchají statného jelena a podle nimrodských zvyklostí mu dávají do tlamy větvičku. Na sofa na levé straně jeviště sedí Kašpar a osahává violistku sedící vedle něho. Ta má na sobě nasazenu hlavu kozla.

Dekorace se nepatrně mění a sledujeme děj, který by se měl odehrávat v pokoji Agáty, jež se připravuje do svatebního. Krásnou Agátinu kavatinu doprovází přímo na jevišti právě ona mladá violistka oblečená do večerních šatů. Dění směřuje k závěrečnému obrazu, v němž má Max svou zkušební ranou všechny shromážděné přesvědčit o své způsobilosti stát se knížecím myslivcem a tím také ženichem milované Agáty. Knížete Otokara zpívá již uvedený představitel sedláka Kiliána Ji-Su Park, vše uvádí snad nejslavnější sborová scéna v německé operní literatuře, takzvaný Jägerchor – s dosti odlišným dirigentovým pojetím, po celou dobu ve forte. Max je zřejmě k důležitosti celé akce oblečen do slušivého černého obleku. Přes Agátino varování padá výstřel z Maxovy pušky, avšak kule zasahuje proradného Kašpara, který s prokletím v ústech umírá, skácivší se Agáta ožívá… Přichází poustevník (Won Jang) a prosí knížete za odpuštění Maxovy viny a vše šťastně končí happy endem.

Po stránce hudební bylo dílo přitom provedeno na velmi dobré úrovni a se vzácnou pěveckou vyrovnaností sólistů, rovněž orchestr hrál s chutí a přesně. Ne až tak početný sbor zněl díky vynikající akustice divadelního prostoru velmi zněle. Otázka režijního a scénografického pojetí je jistě diskutabilní záležitost. Představení skýtá samozřejmě řadu zajímavých momentů, zpěváci byli herecky velmi přesvědčiví, ale i pro diváka znalého tohoto díla byla řada momentů mnohdy nesrozumitelná. V recenzi uveřejněné v Sächsische Zeitung jsem četl, že po premiéře se vyskytovalo při závěrečném aplausu i silné bučení (věřím, že ne na pěvce a hudebníky) – přitom Němci jsou povětšinou publikum velmi tolerantní i k moderním nebo extravagantním výkladům divadelních děl.

Tato inscenace se odehraje celkem šestnáctkrát, mimo jiné také na pobočné scéně Hauptmanova divadla v Žitavě a také v německo-srbském lidovém divadle v nedalekém Budyšíně.

Hodnocení autora recenze:
hudební nastudování: 80 %
režijní nastudování: 50 %

Carl Maria von Weber:
Der Freischütz
Hudební nastudování a dirigent: Andrea Sanguineti
Režie: Jan-Richard Kehl
Scéna: Klaus Werner Noack
Sbormistr: Albert Seidl
Dramaturgie: Robert Olwitz
Neue Lausitzer Philharmonie
Opernchor des GHT Görlitz-Zittau
Premiéra 10. října 2015 Gerhart Hauptmann Theater Görlitz
(psáno z reprízy 25. 10. 2015)

Ottokar / Kilian – Ji-Su Park
Kuno – Stefan Bley
Agathe – Patricia Bänsch
Ännchen – Cristina Piccardi
Kasper / Samiel – Jörn E. Werner
Max – Michael Bedjai
Ein Eremit – Won Jang
Vier Brautjungfern – Mi-Seon Kim, Monika Szlahotka, Liga Jankovska, Adrienn Balász
Fürstlicher Jäger – Torsten Imber

www.g-h-t.de