Tenorista Steven Ebel, naděje Covent Garden

,

Mladý americký tenorista Steven Ebel je jedním z mála vyvolených začínajících operních zpěváků, kteří dostali šanci pravidelně vystupovat v proslulé londýnské Královské opeře, byť prozatím v drobnějších rolích. Takzvaný Young Artist Programme se tak i pro Stevena stal ohromnou výzvou. Zjednodušeně řečeno: I jeho si Covent Garden “vychovává”. Steven Ebel je navíc vůbec prvním zpěvákem v historii tohoto světoznámého operního domu, který tady získal možnost interpretovat vlastní skladby, svůj písňový cyklus The Truth About Love. Jaké jsou vůbec plány a cíle Stevena Ebela? Jak program Královské opery pro mladé talentované zpěváky funguje? Co obnáší? Nejen o tom teď přímo s mladým americkým tenoristou.

Co vás vůbec ke zpěvu přivedlo? A kde a jak se odehrál váš debut?

Odjakživa jsem zpíval. Už jako velmi malý chlapec a říkával jsem si, jak jsem dobrý. Nevím, čím to bylo. Ve svém prvním muzikálu Oliver, ve kterém jsem vystupoval, jsem si zkusil také hrát divadlo. A z mnoha důvodů jsem usoudil, že právě divadlo mi nakonec bude „sedět“ nejlépe.

Jak dlouhé bylo vaše studium před vaším prvním profesionálním vystoupením?

Opravdu vážným studiem zpěvu jsem se začal zabývat krátce předtím, než jsem nastoupil na University of Wisconsin v Madisonu, v roce 1996. V té době jsem „na vedlejší úvazek“ vystupoval při studiu také koncertně. Bylo to pro mě velké plus, protože jsem byl jedním z mála tenorů ve městě, a tudíž jsem byl vyhledávaný. Ale až v roce 2003 jsem se skutečně alespoň částečně začal zpěvem také živit. A teprve v roce 2008 se mi podařilo zpěvem vydělat tolik, abych nemusel mít v záloze žádné další povolání. Do roku 2008 jsem měl při zpívání ještě další zaměstnání a tak letos jsem šťastný, že zpívám první rok na plný úvazek.

Co bylo vůbec tím důvodem, že jste si “klasický” zpěv vybral jako svoji profesi?

Moje první učitelka mi po první písni, kterou jsem pro ni zpíval, řekla: “Když budeš chtít, dokážeš to, co si přeješ”. Před tím pro mě byla hudba koníčkem, zábavou a něčím, co mám rád. Trvalo pak jenom krátkou chvíli a já sám jsem si řekl: Proč bych měl dělat něco jiného, než zpívat?


Kde a jak se odehrál váš debut?

Zpíval jsem Prince v čtyřicetiminutové zkrácené verzi Rusalky s dialogy a hudbou, přepsanou pro dětský sbor, kde se děti připravují na profesní kariéru už odmala. To byl můj “profesionální” start. Myslím ale, že můj opravdový debut byl Pošťák v Děvčeti ze Západu v New York City Opera. Další byl Frederic v Pirátech z Penzance se souborem Opera Delaware.

Docela záhy jste se dostal do londýnské Covent Garden, v rámci projektu, zaměřeného na mladé umělce. Jak vůbec tento projekt v praxi vypadá?

“Opera pro mladé” si mě do svého programu sama vybrala. Je to výborná organizace, která ve Wisconsinu a okolních státech hledá nadějné absolventy. Podporují talenty. Řekli mi, že ve mně něco je, a že s mým talentem chtějí dále pracovat a rozvíjet ho. Program je úžasný pro mladé zpěváky, dá vám šanci pracovat s nejlepšími v oboru, cvičit s nimi a učit se pozorováním a také živě, protože jim děláte covera. Byl jsem u zkoušek s takovými lidmi, jako je Gerald Finley, Sir Thomas Allen nebo Sophie Koch, z nichž každý má svůj vlastní způsob, jak věci dělat, každý je špička ve svém oboru, profesionál. Máte spoustu příležitostí se při zkouškách od nich mnoho naučit. Když to vezmete kolem a kolem, je to daleko lepší, získáte mnohdy víc, než když zpíváte v představeních.

Thomas Augustine Arne: Artaxerxes (Rimenes – Londýn Royal Opera House)
Kolik mladých zpěváků je v projektu zapojeno?

V programu je nás najednou zapojeno 12-14. Jeden nebo dva korepetitoři, jeden dirigent a jeden režisér, plus 9-10 zpěváků různých hlasových typů. Program trvá dva roky a každý rok se přijímá dalších pět nebo šest nových mladých zpěváků.

Co jim účast v projektu obnáší?
 
Každý zpěvák, zařazený v programu, musí na jevišti v rámci stávající dramaturgie divadla zpívat malé role a působí také jako cover v několika větších. Každý zařazený zpěvák se také podílí na představení v rámci programu, včetně slavnostního galakoncertu v červenci, který se koná na jevišti Covent Garden s orchestrem Královské opery. To je velká čest. Existuje také několik koncertů mimo Covent Garden, a také události, zajištěné divadlem v rámci vzdělávacích koncertů, na kterých se můžeme jako mladí umělci podílet. K tomu patří ještě teoretická výuka a trénink s našimi kouči, významnými a činnými umělci. Učíme se mluvit a zpívat operními jazyky, pohyb na scéně, máme kurzy scénického chování a vzděláváme se v dalších oblastech, včetně mediálních kurzů. Samozřejmě, že se při tom všem učíme nový repertoár, abychom se zlepšili a lépe se vyhranili jako samostatní umělci.
Louis Karchin: Romulus (Wolf – New York)

A co vám osobně účast v tomto projektu dává?

Čas a možnosti. Program dává zpěvákům čas pracovat na jejich talentu v kontrolovaném prostředí. Líbí se mi, že se můžu rozvíjet, jak nejlépe je to možné. A kromě toho sledovat nejlepší světové operní zpěváky při zkouškách, to je neocenitelná škola. Program mě zbavil tlaku a stresu, mohu se koncentrovat jen na svůj osobní a profesní růst.
Steven Ebel: Diary of a Young Poet (Londýn Royal Opera House)
Myslíte, že to v dnešní době mají mladí začínající zpěváci těžší nebo lehčí, než dřívější generace?
Nastartování kariéry je díky moderním audiovizuálním médiím víc spravedlivé a je v něm méně politikaření, ale jednoduché není. Nestačí mít stále na paměti, aby váš hlas dobře zněl, musíte i dobře vypadat. Upřímně řečeno, nevím moc o tom, jaké měly předchozí generace zkušenosti s nastartováním kariéry. Nemyslím si, že je tak těžké nastartovat kariéru. Udržení si špičkové úrovně je ale věc docela jiná. Pro mnoho lidí je v současnosti obtížné obětovat osobní život a tvrdě na sobě stále pracovat. Poznal jsem mnoho lidí, kteří po dosažení určité úrovně si svůj úspěch z různých důvodů nedokázali udržet. Vlastně o tom nedokážu zodpovědně mluvit, protože jsem s nikým o jeho kariéře před dvaceti lety neměl možnost hovořit. Existuje mnoho organizací na pomoc mladým zpěvákům, ale to také mezi nimi vytváří větší tlak a konkurenci. Věřím, že důraz na kvalitu byl vždy. Připomíná mi to příběh Rosy Ponselliové, která obešla půlku Manhattanu v naději, že ji srazí auto, jen aby nemusela vlézt na jeviště a ten večer vystupovat!
Arthur Sullivan: The Pirates of Penzance (Frederic – Opera Delaware)

V Covent Garden teď tedy zpíváte docela často, ale menší role. Není vám to přece jen trochu líto?
 
Ani v nejmenším. Většina zpěváků takhle začíná, je důležité získat zkušenosti. Anthony Dean Griffey debutoval jako Námořník v Tristanovi a teď je všude, kam přijede, obrovskou hvězdou. Myslím, že to samé je možné dosáhnout tady. Pokud bych tady zpíval hned samé velké role, asi bych ten psychický nápor nevydržel a pod tlakem odešel. A tak když zpívám a pracuji v tomto velkém operním domě, nezabývám se takovýmito myšlenkami. Historie a prestiž tohoto operního domu jako místa, kam „chodím do práce“, mě zcela naplňuje.
Young Artist Programme jsem v Covent Garden ukončil historicky jako jeho první absolvent. V instituci s takovou tradicí a takového významu je to pro mě docela čest. Zazpíval jsem vlastní skladby, cyklus, který si David Gowland, umělecký ředitel programu, u mě objednal. Jde o Deník mladého básníka a já jsem zpíval tři představení tohoto kusu. Jsem tak prvním zpěvákem, který si na prknech Covent Garden mohl zazpívat své vlastní skladby. Deník mladého básníka je 35ti minutový cyklus pro klavír, tenor a vypravěče. Složil jsem hudbu k básním a k próze z Rilkeho deníku, který si psal, když mu bylo dvacet pět. Mohl bych o tom samozřejmě obšírně hovořit, ale rozhovor není o mně jako o hudebním skladateli. Pokud se budete chít dozvědět více, dejte mi vědět. Napsal jsem operu, více než šedesát skladeb pro sólové housle a klavír, a také tři díla pro sólo a sbor.
Arthur Sullivan: The Pirates of Penzance (Frederic – Opera Delaware)

Jaké jsou vaše perspektivy v tomto slavném operním divadle?
Mnoho mladých zpěváků, absolventů programu v minulých letech, bylo pozváno k účinkování v hlavních rolích. Covent Garden je štědrá v podoře těm, ve které věří.
Arthur Sullivan: The Pirates of Penzance (Frederic – Opera Delaware)

Které z vašich rolí považujete zatím za váš největší úspěch?
 
Peter Quint – trochu výstřední vokální role, ale po mém počátečním odporu k jeho příšerné povaze jsem se naučil mu rozumět a hrát ho, jako plášť, co tě nakrátko skryje, jako hada, co šmíruje po okolí. S Lorinem Maazelem na festivalu v Castletonu, kde byl velmi dobře přijat. Také Jimmy Mahoney ve Vzestupu a pádu města Mahagonny, do něhož mě James Levine obsadil roce 2008 na festivalu v Tanglewood. S komorním orchestrem tuhle verzi zpívám dobře, ale až za pár let to teprve bude na provedení s velkým orchestrem, se kterým se obvykle tahle opera hraje ve velkých domech. Také jsem zpíval Jimmyho v Itálii (v němčině), a to byl úplně jiný zážitek. Hodně legrace, mnoho poznávání a někdy až neuvěřitelná hudební kouzlení. Také jsem si užil Tamina. To byl velký úspěch. Doufám, že si k tomu přidám ještě několik dalších rolí, jak se moje kariéra bude rozvíjet.

A kterou z vašich rolí máte nejraději?

Mám rád ty psychologické. Ty skýtají nejlepší herecké příležitosti. Rád se učím nové role. Nevím proč, ale také rád hraji padouchy.

Jakou “strategii” jste si stanovil pro budování svojí kariéry?
 
Snažit se udržet si formu. Lyrické role anglického a německého repertoáru, Mozart, Britten a repertoár 20. století jako Tom Rackewell. A také chci směřovat k těžšímu repertoáru, ale to až tak za sedm let.
K.Weill: Aufstieg und Fall der Stadt Mahagonny (Jimmy Mahoney – Italian Tour)

Jaké jsou vaše další plány? Jakým přesně směrem tedy chcete rozšiřovat svůj repertoár?
 
Doufám, že to bude pestrý repertoár, chci jít do těžších a těžších rolí. Také chci pokračovat ve studiu hudební kompozice. To je něco, co bych rád dělal, a myslím, že je v tom pro mě také budoucnost. V současné době se přikláním k názoru, že moje vysněná role, ještě nebyla napsána Můžu být aktivní a napsat ji sám nebo ji pro mě může napsat někdo jiný. Já jsem ale spíš pro tu aktivnější cestu. A vím, že můj manažer je se mnou v tomhle zajedno!

Děkujeme za rozhovor a držíme palce!

Já děkuji vám za možnost si s vámi popovídat. Royal Opera House a její Young Artist Programme je opravdu úžasná věc a já mu vděčím za to, že jsem tam kde jsem.

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

[mc4wp_form id="339371"]