Terapie rozpomínáním

Ve chvíli, co se rozzářilo jeviště, se divák ocitne v jakési bublině, dejme tomu, že se vrátil rovnou do svého prenatálního období. Dobře fungující sterilní minimalistická scénografie společně s autorskou hudbou, jemným sound designem a světelným designem, vykouzlily společnými silami stav beztíže.

Jakoby mimochodem, v polosedu opřené o sebe na velkém bílém objektu, říkejme tomu pro tuto chvíli gauč, rozjímají se spokojeným výrazem tři tanečnice. Oči mají zavřené, což byl od tvůrkyň velmi promyšlený plán. Diváka to nechává v nejistotě. Skutečně na sebe nevidí? Kdy ty oči otevřou? Ví, že představení začalo? Tento detail vytvořil tak nabourávající prvek, až dosáhl účinku přímo meditativního. Člověk na sebe nechává působit okolní vlivy a jeho senzitivita se stává jediným komunikačním prostředkem s okolím.

Zatímco si lidé v hledišti lámali hlavu nad tím, jak je možné, že slepé a spící jedna druhou a třetí nepokope, jejich těla se pohybovala plynule, jemně a úsporně. Bylo naprosto zřejmé, co se nám snaží říct, artikulace těl byla bezchybná. Ačkoli by se mohlo na první pohled zdát, že celá scéna bude mít uspávací účinky, opak je pravdou. Pohyby se kontinuálně rozvíjí, čímž se postupně dostáváme k asociaci samotného vývoje a zániku, jak to tak v životě bývá.

Příjemný klid se line publikem. I přesto, že se dynamika představení mění, nemá znepokojující účinek. Zlom však přichází s Johanou Pockovou, která dostane slovo.

Šepotem nás nejdříve provází krajinou. Začíná velmi zvolna, seznamuje nás s krásou okolní přírody a jakoby nás nutí opět cítit, vnímat, vidět náhle nepotřebujeme. Společně vzpomínáme, jak krásné bylo cítit čerstvý vítr na kůži, když v tom se nálada nečekaně proměňuje a my jsme svědky postupné devastace naší osobní vizualizace. Vzpomínáme tak na zelenou krajinu, která je pro nás přítomné v hledišti už minulostí. Společnými silami se nám, lidskému druhu, podařilo přes veškerý technický pokrok docílit toho, že organický život skončil.

My jsme ničitelé a zároveň i nečinně přihlížející diváci. Jednejme tak, ať nemusíme podstupovat terapii rozpomínání, ale Treatement of Remembering podstupte určitě.

Treatment of Remembering
Koncept: Johana Pocková
Režie: Sabina Bočková, Johana Pocková
Tvorba, interpretace: Sabina Bočková, Johana Pocková, Inga Zotova-Mikshina
Hudba: Lukáš Palán
Sound design: Jakub Štourač
Scénografie: Denisa Švachová
Světelný design: Michal Horáček
Dramaturgická konzultace: Petra Hauerová
Premiéra 5. října 2020, divadlo Ponec