Tereza Podařilová: Balet je o talentu, píli, štěstí. Být připraven a včas na pravém místě

  1. 1
  2. 2
  3. 3
Pokud půjdete na představení Valmont do Stavovského divadla, s překvapením zjistíte, že tento balet má jedno specifikum – vystupuje v něm několik generací tanečníků. Hlavní hrdinku, vypočítavou manipulátorku Markýzu de Merteuil, tančí primabalerína Tereza Podařilová, která je zároveň i baletní mistryní Národního divadla. O dlouhé kariéře přední sólistky Baletu Národního divadla, o práci baletního mistra a o změnách, které přicházejí s novým uměleckým šéfem, jsme si na Anenském náměstí povídaly po ranním tréninku.
Tereza Podařilová (zdroj Balet ND / foto Daria Klimentová)

 

Jak jste se dostala k baletu?

Když mi bylo šest let, našla jsem malinkaté špičky po mojí mamince a s kamarádkou jsme začaly navštěvovat baletní kroužek Dopravních podniků u profesorky Dagmar Špryslové. Ta mi doporučila Baletní přípravku Národního divadla, kde také učila – a tím se vše nastartovalo. Poprvé jsem se dostala na jeviště mezi velké umělce, do baletního světa, což mě absolutně nadchlo a okouzlilo.

Nebylo to z pohledu dnešní doby pozdě – začít s baletem „až v šesti letech“?

Ano, dnes je ta doba urychlená a děti začínají s baletem dřív. Pro čtyřleté děti je velkou motivací zatančit si v hezkém kostýmku, naučit se vnímat hudbu, rytmus – to vše je dobré nejen pro baletní průpravu, ale také pro celkový vývoj dítěte. Pakliže má talent, má smysl začít s tancem brzy a postupně nadání rozvíjet. Od šesti let je už dítě schopné si  uvědomit a vnímat pohyby, které provádí, a  vědomě pracovat na svalové koordinaci.

Inklinují vaši dva synové k baletu? Chodí se někdy na vás dívat?

Moji synové nechtějí tančit, ale když jdeme například v době vánoční na Louskáčka, užívají si ten sváteční moment, krásné oblečení a zlatou korunu Národního divadla. To s nimi chodím coby doprovod a divák specialista. (smích) Moc si také užívám, když přijdou do divadla a dívají se, jak tančím. Naposledy mě viděli v Malé mořské víle. Po představení se na mě vrhli a prohlíželi si mě a vroucně se ke mně tiskli. V těchto chvílích jsem opravdu šťastná.

Jan Kodet / Martin Kukučka a Lukáš Trpišovský: Malá mořská víla – Tereza Podařilová (Babička), Magdaléna Matějková (Malá mořská víla – ND 2016 (zdroj Balet ND / foto Martin Divíšek)

Máte velmi dlouhou aktivní kariéru – jste jediná nebo jedna z mála, koho uvedla Olga Ambruzová ve své knize “Balet a jeho osobnosti” z roku 1999, a přitom stále aktivně tančíte. Nejste tak trošku jako přírodní úkaz?

Ne, přírodní úkaz opravdu nejsem. (smích) Pochopitelně už netančím role, které jsem dělala „za mlada“ – všechna ta Labutí jezera, Popelky, Julie či Louskáčky…  Dnes vystupuji pouze v rolích Markýzy de Merteuil ve Valmontovi a Babičky v Malé mořské víle. Obě tyto role byly postavené přímo na mě, za což tvůrcům děkuji. Na konec mojí kariéry je to takový bonbónek pro radost. I když jednu chvíli to už vypadalo, že skončím s aktivním tancem, protože mám po operaci kolene. Jinak je ale nevyvratitelnou pravdou, že balet je ve své podstatě uměním pro mladá, krásná a pružná těla.

Jak už bylo výše řečeno, jedním z představení, která vám umožňují být stále na scéně v hlavní roli, je Valmont Libora Vaculíka, tam patříte dokonce k mladším vystupujícím.

Valmont je i hodně o herectví, které jsem se snažila najít vždy a v každé roli. Odpoutáte se od neskutečné fyzické námahy a technické preciznosti, přenesete se do úplně jiného rozměru a začnete žít svou postavou. Z toho čerpám nezměrnou energii jít zase dál a dál, do všech těch piruet… Co se týče věku, vystupují v tomto představení tanečníci ještě o jednu i dvě generace starší než jsem já – v roli Hraběnky de Rosemonde Jana Andersová, Hraběte de Gercourt tančí Luboš Hajn. Libor Vaculík postavil tento balet hlavně na tanečních dutech, kterou jsou jakýmisi dialogy mezi postavami a detailním vykreslením jejich charakterů.

Libor Vaculík: Valmont – Tereza Podařilová (Markýza de Merteuil) – ND 2014 (zdroj Balet ND / foto Martin Divíšek)

Jak se vám tančí nejzápornější postava Markýzy de Merteuil? Je to jako v herectví, když herci tvrdí, že padouchové se hrají lépe než klaďasové?

Myslím si, že dobro je těžší zahrát, než zlo. Představu o dobru a křehkosti každý vnímá jinak, je to otázka typu. Zlo má daleko více poloh. V roli Markýzy de Merteuil si mohu pohrávat s detaily i v pasážích, kdy jen sedím a píšu dopisy. Sevřu rty, výrazem těla a napětím vyjádřím emoci.

Zpočátku jsem ale měla problém akceptovat tuto roli a vůbec se s ní ztotožnit. Měla jsem za sebou docela těžké životní období. Zkrátka, když je něčeho hodně, tak život ještě přidá… Na jevišti jsem si v Louskáčkovi nešťastně zpřetrhala vazy v koleně, absolvovala jsem dvě operace a myslela jsem si, že je to absolutní konec mojí kariéry. Ale nebyl… Člověk míní a život mění…

Chtěla jsem se dostat do kondice hlavně kvůli mým dětem a nenapadlo mě, že budu stát ještě na jevišti. Když mě choreograf Libor Vaculík oslovil a nabídl mi tuto roli, stála jsem ještě o berlích. Řekl: Rozvičuj se, rozvičuj se… Mám s tebou plány…

Jak jste se ztotožnila s rolí?

Po přečtení scénáře jsem vůbec neměla představu, jak se po tom všem s touto rolí ztotožním a jak zvládnu zahrát manipulativní mrchu. Přečetla jsem si knížku, podívala se na film. Vlastně až při zkouškách, kdy jsem byla obklopena svými skvělými kolegy, jsem si plně uvědomila, že je to jen hra – divadelní představení – a konečně jsem si to začala užívat. V roli použiju řeč těla, mimiku, práci s dechem. Není nad to, když potom máme i zpětnou vazbu od diváků, to představení se líbí, opona jde několikrát nahoru a dolů, lidi píšou, že se těší do divadla – to je hodně povzbuzující, krásná odměna.

V představení Valmont jsou krásné kostýmy Romana Šolce. Kolikrát se musíte stihnout převléknout?

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Mohlo by vás zajímat


1
Komentujte

Please Login to comment
1 Comment threads
0 Thread replies
0 Followers
 
Most reacted comment
Hottest comment thread
1 Comment authors

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
nejnovější nejstarší nejlépe hodnocené
Upozornit na
Milan V.

Valmonta ve Stavovském jsem viděl čtyřikrát a pokaždé to byl zážitek po všech stránkách. Navíc mám rád románovou předlohu a filmy. Zejména výkon paní Podařilové mě fascinoval. Bravo a ať se Vám daří!