The Fairy Queen v Erfurtu jako působivá syntéza barokní opery a současného divadla

The Fairy Queen (Královna víl) byla poprvé uvedena 2. května 1692, leč krátce po Purcellově smrti se partitura ztratila a nalezena byla až počátkem 20. století. Jedná se o adaptaci Snu noci svatojánské Williama Shakespeara do tvaru semi-opery, kde hlavní postavou je královna víl Titania. Tvůrce libreta není znám, ale badatelé se domnívají, že autorem či spoluautorem mohl být Thomas Betterton, ředitel divadla Dorset Garden, s nímž Purcell pravidelně spolupracoval. The Fairy Queen obsahuje velké množství mluveného textu, který se rovnoměrně střídá s hudebními čísly – se sólovými ayres, madrigalovými ansámbly, tanci a velkými výjevy na způsob masek – masques. Hudby je hodně, i když Purcell zhudebnil pouze určité pasáže, které se k původní hře vztahují spíše obrazně, než doslovně.

Erfurtské divadlo přistoupilo k tomuto dílu po svém. Purcellovu hudbu v bohatší instrumentaci kombinuje s původním Shakespearem v německém překladu Franka Günthera a děj inscenuje originálním způsobem. Za vedení režisérky Ulrike Quade tu ožívá pestrá svatební komedie v bizarní surrealistické podobě, opírá se o různé divadelní principy, odvážně a zdařile je spojuje, takže jeden obohacuje druhý. Prolíná se tu opera, činohra, balet a akrobacie s japonským loutkovým divadlem typu bunraku i ningjó džorúri. Barokní hudba vytváří s tímto ryze moderním scénickým pojetím působivou atmosféru.

V Purcellově době mluvený text přednášeli herci, zpěvní party pěvci. V Erfurtu jsou hlavní role obsazeny pěvci, kteří kombinují činoherní herectví a operní zpěv, role mladých mileneckých párů Lysandra s Hermií a Demetria s Helenou jsou ryze taneční. Hraje početnější komorní orchestr, ale občas slyšíme i originální instrumentaci. Autorem této zdařilé hudební úpravy je dirigent Samuel Bächli. Dosáhl v ní pozoruhodné plnosti zvuku, přitom ale zachoval barokní charakter hudby a její barevnost. Hudba, mluva, zpěv, tanec – to vše se v inscenaci dokonale prolíná. Dramaturgicky dal celku výsledný tvar Thomas Lamers, jenž je také autorem nových anglických zpěvních textů. Ty ne vždy respektují originální předlohu, také vyústění celého příběhu je jiné.

Philharmonisches Orchester Erfurt podal pod taktovkou Samuela Bächliho znamenitý výkon. Pěvci plynule přecházeli z mluvy do zpěvu, aniž by tím jedno či druhé trpělo. Všichni byli jistí intonačně a přesvědčiví jak po pěvecké, tak po herecké stránce. Velmi dobrá byla i celková srozumitelnost textu. Hippolytu i Titanii ztvárnila působivě Julia Neumann, přesvědčivým Theseem i Oberonem byl Ks. Máté Sólyom-Nagy. Role Puka, převtělujícího se i do ceremoniářky královského dvora, je obsazena pěvkyní; Katja Bildt, jako manipulantka ve věcech lásky oděna do podoby pověstného černého králíčka, si poradila se ztvárněním tohoto poťouchlého skřítka výborně. Daniela Gerstenmeyer zdařile vytvořila roli důvěrnice Hippolyty a Titanie a vynikla i jako vedoucí hlas výborného pěveckého kvarteta, jehož dalšími členy byli Julian Freibott, Andreas Karasiak a Juri Batukov. Tito čtyři pěvci komentovali dění z různých pozic – jako Amazonky, elfové nebo roční období – a vystoupili i v dalších sólových rolích. Díky kostýmování a režijnímu vedení toto řešení nijak nemátlo ani nerušilo diváka.

Vysokou úroveň měly sólové taneční výkony členů Tanztheater Erfurt, jimiž byli Kathrina Wilke (Hermia), Emanuele Rosa (Lysander), Daniel Medeiros (Demetrius) a Veronica Bracaccini (Helena). Jejich kolegové v tanečním ansámblu si rovněž zaslouží pochvalné hodnocení, za všechny jmenujme alespoň Manuela Schulera s excentrickými akrobatickými vložkami. Výteční byli loutkoherci z Theater Waidspeicher, z nichž největší roli měl představitel Klubka posléze proměněného v osla Thomas Mielentz. Nejen, že všichni výborně vedli loutky, ale jejich celkový jevištní projev, mluva i zpěv byly na vysoké úrovni. Je třeba je aspoň vyjmenovat: Steffi König, Karoline Vogel, Kathrin Blüchert, Martin Vogel a Paul Günther. Jako athénský lid na sebe upozornil kvalitně zpívající operní sbor Theater Erfurt, který nastudoval sbormistr Andreas Ketelhut.

Vše začíná na prázdném jevišti, na němž černě oděná skupina hrobníků zachycuje z výše padající různobarevné balíky. Z nich její členové vyndávají lidské kostry, kroutí nad nimi hlavami a odnáší z jeviště – jedná se o rekvizity, s nimiž budou hrát v rolích řemeslníků na Theseově dvoře hru o Pyramovi a Thisbě. Snění svatojánské noci okořeněné špetkou Halloweenu může začít.

Erfurtská inscenace není věrnou podobou původního Purcellova díla, a i když používá Shakespearovy texty, není ani věrným přepisem díla alžbětinského dramatika. Zachovává však základní vztahy, charaktery postav i ústřední zápletku. Neroubuje na daný děj jiné děje a nově vymyšlené, vyjma závěru. V Erfurtu se odehrává dobře známý příběh. Ale jeho jevištní podoba je jiná. A bez nadsázky můžeme říci, že v mnohém průlomová.