Ensemble intercontemporain na Pražském jaru

Jeden z nejvýznamnějších světových ansámblů specializovaných převážně na soudobou hudbu, pařížský Ensemble intercontemporain není v Praze častým hostem. Těleso, které roku 1976 založil Pierre Boulez (1925 - 2016), navštívilo Prahu od roku 1990 již popáté. Pondělní koncert se uskutečnil v novém sále DOX+ pro zhruba čtyři stovky diváků.
Ensemble intercontemporain, Julien Leroy – 27.5.2019 (foto © Pražské jaro – Ivan Malý)

Ensemble intercontemporain řízený sedmatřicetiletým dirigentem Julienem Leroyem si pro pražské publikum připravil čtyři kompozice. Úvodem zazněla vloni premiérovaná Cadenza n° 1 francouzského skladatele a dirigenta Bruna Mantovaniho (nar. 1974) pro bicí nástroje a instrumentální ansámbl. Velmi náročného sólového partu se ujal Gillels Durot.

Sólistova baterie je rozdělena na tři oblasti. První je určena kovům, kde jsou kromě vibrafonu k dispozici tři zavěšené činely, javánské gongy, velký tamtam a zvony. Tato baterie je umístěna na levé straně pódia. Na protější pravé straně jsou pak membranofony: čtyři bonga, basové congo, čtyři tomtomy a velký buben.

Ensemble intercontemporain – 27.5.2019 (foto © Pražské jaro – Ivan Malý)

Nejmenší baterií je pak sólová marimba uprostřed ansámblu. Sólista průběžně přechází mezi bateriemi. Tyto přechody pak fungují též jako formální předěly. Umístění jednotlivých baterií v prostoru zároveň odkazuje na volnou inspiraci vícekanálovými elektroakustickými kompozicemi. Ostatně i doprovodný ansámbl je rozdělen na dvě téměř identické poloviny, lišící se nejvýznamněji jen v zapojením klavíru a harfy v levé části a druhé marimby v pravém ansámblu. V obou částech se nacházejí bicí nástroje, fungující často jako zjednodušené echo (reverb) sólisty. Ačkoliv je celá kompozice attacca a jedná se o vysoce avantgardní dílo, stále je možné v partituře vysledovat inspiraci klasickým koncertem včetně „klasické“ cadenzy před samotným závěrem.

Ve skladbě lze rozpoznat zhruba šest významných formálních oddílů odlišných svou texturou a hustotou pohybu.  Sólista zahajuje kompozici několika údery na jávanské gongy a tamtam jako možnou inspiraci „couleur locale“ chrámů východních náboženství. Ostatně i druhý vstup sólisty na pravé straně připomíná ostinátním rytmem rituální tance. Sestava bicích nástrojů slouží zapojením čtyř bong, conga, čtyř tomtomů a velkého bubnu postupnou proměnou intonace rytmického proudu. Ve třetím sólovém vstupu se nejvíce prosazuje sólový vibrafon a zvony doprovozené dlouhými tóny orchestru ve funkci pedálu.

Ensemble intercontemporain – 27.5.2019 (foto © Pražské jaro – Ivan Malý)

Čtvrtý díl je ve znamení náročných secco struktur celého tělesa s přibývající hustotou tohoto jevu (zvuková difúze). Zde se zejména projevila preciznost nastudování Ensemblu intercontemporain, jakou si v českém klasickém orchestrálním koncertním prostředí nedokáži představit. Sólistův přechod k marimbafonu tuto plochu ještě více sjednotí. Pátý díl je velmi zvukově odlišný. Zapojuje drobné chromaticky rotující figury všech skupin ansámblu včetně marimby. Závěrečný díl pak završuje rozsáhlá cadenza pro sólový vibrafon, vycházející převážně z předchozího materiálu. Několik málo akordů celého ansámblu v pianissimu kompozici uzavírá.

Druhou kompozicí večera byl Corrente (1992) Magnuse Lindberga (nar. 1958). Skladba pro šestnáctičlenný instrumentální ansámbl, která byla z celého večera nejstarší, v sobě nezapře inspiraci barokním tancem courante včetně fragmentárních citací Smuteční hudby pro královnu Marii, Z 860  (Music for the Funeral of Queen Mary, 1695) Henryho Purcella (1659 – 1695).  Partitura obsahuje každý orchestrální nástroj jen jednou, připojuje klavír, harfu a akordeon.  Kompozice nezapře spektrální skladatelské techniky. Dílo je vystavěno z  kaleidoskopicky strukturovaných krátkých úseků materiálu. Jen bych u takovéhoto názvu očekával větší zapojení základní courantové rytmické struktury.

Ensemble intercontemporain – 27.5.2019 (foto © Pražské jaro – Ivan Malý)

Po pauze zazněly Freie Stücke (2002) Jörga Widmanna (nar. 1973). Kompozice byla sledem deseti krátkých orchestrálních studií, každá řešící na malé ploše jiný orchestrální a orchestrační problém. Jednalo se například o nestandardní techniky dřevěných nástrojů (whisper tone, sordino ve fagotu a alikvotní přírodní zvuky z trombonu), studia pomalých glissand, hra na hoboj a klarinet přes membránu tympánu, water gong, hra na melodické nástroje smyčcem a další. Navíc používá zřídkakdy užívaný kontrabasový klarinet. Náročného partu se ujal jediný středoevropský interpret, Slovák Martin Adámek, absolvent JAMU. Samotný závěr díla uvádí mikrointervalové výchylky dlouhých tónů. Kompozice byla pro mne nejméně zajímavá z celého večera.

Ensemble intercontemporain – 27.5.2019 (foto © Pražské jaro – Ivan Malý)

Závěr koncertu patřil kompozici Miroslava Srnky (nar. 1975) nazvané Overheating (Přehřívání, 2018), která vznikla v loňském roce na zakázku Los Angeles Philharmonic (LA Phil). Srnka upozorňuje na dvojí stoleté výročí – LA Phil a naší republiky. Skladba připomíná chvějící se zvukový objekt, který se k posluchači přiblíží, posléze ho obestoupí a na závěr opustí jako metafora blížícího se, probíhajícího a proběhlého výročí. V průběhu kompozice dochází k zhušťování materiálu až po glissanda klavíru a bicích nástrojů (symbolika vypálených ohňostrojů?).

Ensemble intercontemporain – 27.5.2019 (foto © Pražské jaro – Ivan Malý)

Je opravdu škoda, že takováto událost, kdy Prahu navštíví některý z předních světových ansámblů soudobé hudby, je dodnes takovou vzácností. Ačkoliv i u nás se najdou špičkoví interpreti specializovaní na současnou hudbu, nikdo z nich nemá dosud šanci projevit své schopnosti v takové míře, jako členové Ensemble intercontemporain. Dokud nedojde k zásadní transformaci kulturní scény a zvláště jejího financování, těžko se něčeho podobného dočkáme.

Komentáře. Respektujte prosím pravidla diskuze.

Please Login to comment

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
Upozornit na