The Midnight Bell – přehlídka patologie romantických vztahů

  1. 1
  2. 2
Třicátá léta minulého století jsou v našich končinách nostalgickým, sépiově zbarveným obdobím filmů pro pamětníky, k němuž se rádi zasněně vztahujeme, jakkoli racionálně víte, že hospodářská krize a narůstající napětí v Evropě by bývaly náš každodenní život, pakliže bychom se časoprostorem do dané doby přesunuli, ovlivňovaly mnohem víc než napudrované romantické filmy a elegantní móda prvorepublikových hvězd. Do stejného meziválečného času se ve svém nejnovějším počinu vrátil i britský choreograf a režisér Matthew Bourne, jemuž dobové kulisy posloužily coby rámec kaleidoskopického vyprávění na téma mezilidských partnerských vztahů odehrávajících se v nočním klubu The Midnight Bell.

The Midnight Bell (foto Johan Persson)

Matthew Bourne je znám jako velice dobrý taneční vypravěč, ať už se jedná o svérázné režijní verze příběhů baletních ikon jako Louskáček (1992; odehrávající se v dětském domově) Labutí jezero (1995; s mužskými labutěmi), Spící krasavice (2012; jako gotická romance plná upírů), Popelka (1997; na pozadí 2. světové války s pilotem RAF coby princem) a Romeo a Julie (2019; krvavé drama z pasťáku s prvky Přeletu nad kukaččím hnízdem) nebo baletní varianty známých filmů Červené střevíčky (2016) či Střihoruký Edward (2005).

Tentokrát se choreograf inspiroval v literárním díle Patricka Hamiltona (1904 1962), především pak hrami (Rope a Gas Light) a novelami (trilogie Twenty Thousand Streets Under The Sky, Hangover Square, The Slaves of Solitude), jež se odehrávají v Anglii 30. let. Na rozdíl od svých mnoha předchozích baletů se tentokrát nepokouší vyprávět jeden velký dramatický příběh, ale spojuje dohromady fragmenty z několika děl dohromady, nechává je volně mísit, doplňovat se a objevuje nové možnosti, kdy se v jeho světě mohou setkávat literární postavy z různých původních námětů. A je to paradoxně tato umně poskládaná roztříštěnost, která výsledku dodává na autentičnosti a svěžesti, kterou chcete pozorovat a rozkrývat (v minulosti Bournovi urputná snaha držet se předlohy filmových Červených střevíčků svazovala ruce i nohy a byla nekonečným způsobem ubíjející).

Spolu s nesourodými hrdiny se přesouváme do nočního baru The Midnight Bell uprostřed Londýna, kde se postupně rozkrývají propletence vzájemných vztahů stálých hostů, zaměstnanců a nově příchozích. Sledujeme víceméně panoptikum téměř karikovaných figurek – naivního mladičkého číšníka, sňatkového podvodníka, světáckou, věčně podnapilou herečku bez práce, upjatou starou pannu, prostitutku, postaršího, nemotorného účetního, nejistou, tiše zamilovanou servírku, extravagantního broadwayského zpěváka…

Daisy May Kemp, Richard Winsor, Liam Mower, The Midnight Bell (foto Johan Persson)

Navazované vztahy se nabízejí, leč Bourne se všemi klišé balancuje tak dovedně, že nikdy neobtěžují, byť mohou spadat do kategorie stokrát viděného. Mladý barman Bob (Paris Fitzpatrick vypadající dokonale na patnáct, opatřený zřejmě pro navození dospělosti pod nosem něčím, co by mladý muž ve slušné společnosti běžně skryl za kapesník), se se zaslepeností poohlíží po místní prostitutce, přičemž jeho až otravným způsobem bezelstná, čirá oddanost připomíná v lecčems Armanda Duvala a jeho nekritický cit, leč Jenny Maple (Bryony Wood) má k Marguerite Gautier zatraceně daleko, byť je v náznacích patrno, že si svou kariéru pouliční sociální pracovnice nevybrala z horoucího nadšení pro věc. Ernest Ralph Gorse (Glenn Graham) se během několika vteřin vlichotí poněkud upjaté, vnitřně však nesmírně osamělé a v jádru proto bezbranné slečně Roachové (fantastická Michela Meazza), která i přes určitou svázanost vnějšího vzezření podléhá, jakkoli je okolnímu pozorovateli bezskrupulóznost mužova jednání okamžitě jasná. Frustrace stoupá momentem, kdy žena po společné noci v hotelu odhaluje podvodníkovy postranní úmysly, a přesto s ním z nějakých (alespoň mně) blíže nevysvětlitelných pohnutek zůstává. Barová servírka Ella (Bryony Harrison) toužebně a poněkud nešťastně hledí po svém kolegovi, jenž je však k jejím nenápadným pohledům slepý, patrně příliš oslněn platinou vlasu své padlé vyvolené, a současně bezradně a stydlivě bojuje s náklonností prošedivělého pana Ecclese (Reece Causton), který očividně ve zralém věku zahořel novým citem.

Podivnou dvojicí je světácká, na povrchu povznesená herečka Netta Longdon (Daisy May Kemp) a její ošuntělý přítel George Harvey Bone (Richard Winsor) stižený nejen láskou, ale rovněž schizofrenií a epileptickými záchvaty. Jejich vzájemný vztah vlastně není možno snad i kvůli diagnóze zcela rozklíčovat, je plný závislosti (jeho na ní a její na alkoholu), přehlížení i výsměchu, jenž dává tušit budoucí fatální tragédii. Když k ní však v závěru dochází, v následující minutě si nejsme jisti, zda se doopravdy odehrála…

Liam Mower, Andy Monaghan, The Midnight Bell (foto Johan Persson)

Ústředním a nejnosnějším vztahem celého kaleidoskopu je, jak u Bourna ostatně nepřekvapí, ten mezi excentrickým, veškerou manýru ovládajícím zpěvákem Albertem (Liam Mower) a vnitřně rozpolceným, navenek netečným Frankem (absolutně dokonalý Andy Monaghan). Je to současně jejich kontrastní romance, která se dočkává jakéhos happy endu, byť k němu vede cokoli, jen ne bezproblémová cesta, zejména když se do už tak turbulentního mixu nejistoty, provokace, popírání a jednoho z největší satisfakci přinášejícího jevištního polibku přidá ve druhé půli Frankovo povolání policisty.

Druhé dějství načrtnuté vztahy nejen komplikuje, ale zejména ztemňuje. Nebo z nich zkrátka jen snímá onen zabarvený filtr a představuje jejich realističtější kontury.  Ty jsou nejčitelnější u servírky Elly, která proti svému vlastnímu přesvědčení z vnucené pragmatičnosti přijímá prsten od pana Ecclese (protože co by si dívka jejího postavení a finančních příjmů mohla sama počít), z něhož se postupně klube majetnický despota, ne snad nutně proto, že by jím vnitřně skutečně byl, ale protože takovému vzorci chování ho naučila společnost. Bob se stále snaží o spasení své Jenny Maple, která však nezná nic jiného než vztahy směřující výhradně skrze postel. Když snahy obou kolosálně selhávají a jeden jako druhý zjišťují, že jejich pohledy na svět nejsou schopné jakékoli kompatibility, vše se hroutí. A je příznačné, že mnohem tíživěji vše nakonec dopadá na odmítnutou prostitutku než na číšníka, který se ze své první, štěněcí zahleděnosti povážlivě rychle oklepe a vydá se vstříc dalšímu životu mimo The Midnight Bell…

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2

Mohlo by vás zajímat


0 0 vote
Ohodnoťte článek
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments