Tigran Mansurjan: Rád bych duchovní hudbě věnoval více času

Maestro, je mi velkou ctí a potěšením, že jste si vyhradil čas na naše krátké povídání. Do Brna jste dorazil včera odpoledne, na úvod proto trochu nehudebně – jak se Vám zde prozatím líbí? Zjišťoval jste si před příjezdem něco o městě? Navštívil jste vlastně Českou republiku již někdy dříve?
Děkuji za tuto příležitost. V šedesátých letech minulého století jsem byl jednou v Praze, v Brně jsem poprvé v životě. Byl jsem neočekávaně potěšen, když jsem se dozvěděl o hudební historii tohoto města. Po celý svůj život ohromně a neustále obdivuji osobnost Leoše Janáčka a teď se nacházíme v místech, kudy dennodenně procházel. Jak se odsud vrátím do Jerevanu, zcela jistě započnu svou novou janáčkovskou epochu a znovu si s chutí prostuduji partitury jeho oper, komorních děl a sborových skladeb.

Byl jsem také překvapen, když jsem zjistil, že Brno je rodištěm Ericha Wolfganga Korngolda. Na jeho hudbu jsem narazil teprve nedávno, nicméně jeho dílo považuji za velice atraktivní. Poslouchám převážně jeho vokální a sborovou tvorbu. Korngold byl jistě skvělým skladatelem a neměl by být opomíjen. Jsem tedy velmi rád, že se nacházím i v jeho městě, i když je pravda, že brzy emigroval do Ameriky. V této souvislosti si poslední dobou uvědomuji, že jakási lidská touha po nezávislosti a jedinečnosti je z podstaty věci velmi silná. Snažím se tohle nacházet na těch nejprostších místech a chvílemi se mi zdá, že Brno v sobě tyto vlastnosti skrývá.

Pokud se nepletu, máte téměř bezprostředně po generálce Requiem s orchestrem. Jaké jsou Vaše dojmy před provedením a co říkáte prostoru konání – sálu Besedního domu?
Jak jistě víte, Requiem je zkomponováno pro komorní sbor a komorní orchestr. A sál Besedního domu perfektně koresponduje s nároky těchto uskupení. Tím mám na mysli, že skvěle vyhovuje jejich zvukovým a akustickým nárokům. Existují koncertní síně, které uchovávají svou historii, zkrátka mají „paměť“. Pro mě je tento sál přesně jedním z takových míst. Nicméně musím říct, že je opravdu okouzlující, jak dokážou ty nejmodernější sály, vybavené tou nejnovější technologií, nahradit zmíněné aspekty starších koncertních síní.

Co se týče samotné generální zkoušky, jsem velmi spokojen. Jsou zde sólisté Anja Petersen a Andrew Redmond, se kterými jsme s Alexandrem Liebreichem spolupracovali již dříve a Requiem dokonce společně nahrávali. Zároveň je tu skvělý sbor a výborný, přizpůsobivý orchestr. Ale popravdě řečeno o tom nechci moc mluvit, abychom to nezakřikli. Jsem totiž trochu pověrčivý. Tak hlavně, aby se všechno povedlo večer na koncertě.

Přestože se lze o Requiem mnohé dočíst na internetu a přímo před koncertem budou mít zájemci možnost přijít na diskusní setkání s Vámi a s dirigentem Alexandrem Liebreichem, můžete čtenářům nastínit a přiblížit, kudy se tehdy ubíraly Vaše úvahy, ať už ohledně samotného kompozičního přístupu nebo dedikace skladby památce obětem masakru konaného na Arménech v roce 1915?
Byli jsme čtyři sourozenci s rodiči, to byla celá naše rodina. Neznali jsme starší generace, protože oba rodiče vyrostli v sirotčincích – matka v americkém sirotčinci v Bejrútu a otec v arménském sirotčinci. O všech těch tragédiích, ukrutnostech a utrpeních, kterými si matka s otcem prošli, se doma nemluvilo… Matka někdy zavzpomínala na své dětství v sirotčinci a mluvila o lidech, na které si pamatovala – proto ve mně jméno Misdavis dodnes velmi rezonuje. To byla matčina učitelka v sirotčinci. Vzpomínala také na to, jak později v Jerevanu žila poblíž pomníku obětem genocidy a jak k němu často chodila do kopce, aby zde položila květiny. Bylo to pro ni něco jako návštěva hrobu jejich rodičů.

Takže to téma pro mě bylo vždy relevantní. Už v mládí jsem tak nějak vnitřně tušil, že musím zkomponovat dílo věnované obětem genocidy. O zkomponování rekviem jsem se vlastně snažil několikrát. Před tímto dílem jsem měl rozpracované tři takové pokusy, ale všechny jsem je dal stranou. Prostudovával jsem celou řadu rekviem, zaměřoval jsem se ale především na ty pozdější. Zbožňuji Stravinského Requiem Canticles a musím říct, že je mi líto, že se tolik neprovádí. V určitém období jsem se velmi zaměřil na War Requiem Benjamina Brittena, ale nejvíce mě zaujalo Ligetiho Requiem. To je opravdu výjimečné dílo, velmi podmanivé.

Věnoval jsem se ale i rekviem z jiných období. Do každého, které mi přišlo pod ruce, jsem se hluboce vnořil a jen málo z nich mě intenzivně nezaujalo. Někdy jsem žasnul nad poněkud vlasteneckým charakterem těchto skladeb, sloužících jako jakási vzpomínka. Velmi mě lákalo propojit křesťanskou zpěvní tradici v Arménii, která je od 5. století dodnes velice ustálená, s kompozičním uměním. O něco takového se na počátku 20. století poprvé pokusil Soghomon Soghomonjan, známý spíše jako Komitas. Jakožto duchovní byl opravdu vzdělaný a vyznal se tudíž jak v duchovní hudbě, tak v hudební teorii jako takové. Studoval kompozici v Berlíně, takže měl jedinečnou příležitost vytvořit syntézu tradiční arménské hudby a západní kompoziční tradice. Snažil jsem se tedy na tuto problematiku nahlížet prismatem Komitase a neustále jsem si kladl otázku, jestli by to, co dělám já, udělal také on.

Po všech těchto zkušenostech jsem vycítil, že můžu udělat ten důležitý krok vpřed a konečně Requiem zkomponovat. Začal jsem skládat okamžitě po zadání objednávky, kdy jsem měl už vcelku vyzrálý přístup. Jen bych rád dodal, že bych duchovní hudbě rád věnoval více ze svého času.