Tisíce představení v Národním. Dirigent Josef Kuchinka by oslavil devadesátiny

V Opeře Národního divadla proběhla na počátku šedesátých let minulého století postupná výměna v řadách dirigentů. Na odpočinek postupně odešly významné osobnosti, jako byl někdejší velmi úspěšný šéf olomoucké a bratislavské opery Karel Nedbal, jeho kolega z působení na Slovensku Zdeněk Folprecht či tehdejší doyen dirigentského sboru František Škvor, jenž do Národního divadla přišel ještě v éře Otakara Ostrčila a působil v něm téměř čtyři desítky let.

Divadlo na konci padesátých let opustil i Jaroslav Vogel, který odešel do brněnské Filharmonie. A v roce 1962 odešla navždy jedna z nejvýznamnějších osobností české opery třicátých až padesátých let, Zdeněk Chalabala.

Jedním z prvních dirigentů nastupující generace, který překročil s taktovkou v ruce práh Národního divadla, byl v roce 1959 Josef Kuchinka.

Syn dlouholetého člena orchestru Národního divadla se narodil 21. října 1925 v Praze, kde vystudoval na Konzervatoři dirigování u Zdeňka Chalabaly a také hru na varhany. Své praktické zkušenosti sbíral v Ostravě, kam byl angažován ve funkci sbormistra opery. V první sezoně se s jeho jménem setkáváme u premiér Massenetova Werthera, Kovařovicových Psohlavců, Dvořákova Čerta a Káči i při slavnostní premiéře Smetanovy Libuše, kterou soubor uvedl v květnu 1946 pod taktovkou svého nového šéfa Zdeňka Chalabaly v režii Branka Gavelly jako slavnostní představení k prvnímu výročí osvobození.

Funkci sbormistra vykonával do roku 1949. Ale 23. prosince 1948 se s ním setkáváme jako s dirigentem premiéry Čajkovského Louskáčka, kterou jako tradiční vánoční dárek nadělil Ostravákům šéf baletu Emerich Gabzdyl. Další dva roky „sloužil vlasti“ jako dirigent Armádního uměleckého souboru, ale i v té době se objevil u dirigentského pultu v Ostravě, když dirigoval představení Dvořákovy Rusalky.

Po dvou letech v uniformě se Josef Kuchinka do Ostravy vrací, ale tentokrát už jako dirigent po Vašatově boku. Vašatova éra byla jednou z nejplodnějších a nejúspěšnějších, jakou ostravská opera zažila. Vedle potomka významného kladenského muzikantského rodu Vašatů Rudolfa, který do Ostravy přišel už s letitou zkušeností vynikajícího operního dirigenta, kterou získal v Národním divadle vedle Václava Talicha, Zdeňka Chalabaly a dalších starších kolegů, zaujal Josef Kuchinka pozici druhého dirigenta, jenž se začal výrazně prosazovat především v inscenacích českých oper. Připočteme-li k tomu dva mladé perspektivní a tvořivé režiséry, kterými byli v té době opavský a ostravský odchovanec Bohumil Hrdlička a bývalý tenorista a asistent režisérů z Velké opery 5. května Ilja Hylas, a skvělého muzikanta, sbormistra Jiřího R. Míšu, byly splněny všechny předpoklady k tomu, aby se v Ostravě provozovala vysoce kvalitní opera.

A také to tak bylo. Po svém nástupu do angažmá nastudoval Josef Kuchinka premiéru dvojice baletů, kterými byly Lowiczské tance Jana Adama Maklakiewicze a novinka Ilji Hurníka Ondráš na bezručovské téma. Na jaře 1952 pak pod jeho taktovkou zaznělo nové nastudování Janáčkovy Její pastorkyně.

Na Kuchinkově operním repertoáru přibývají další operní tituly, jako je Pozdvižení v Efesu Iši Krejčího, Zichův Malířský nápad, Prokofjevovy Zásnuby v klášteře, Dvořákův Šelma sedlák a především výborná inscenace opery Rudolfa Karla Smrt kmotřička, kterou režíroval Ilja Hylas. Spolupracuje v té době s činoherním souborem jako autor scénické hudby (Calderónova komedie Dáma skřítek) anebo jako její dirigent (hudba Jana Tausingera k inscenaci hry Gabriely Preissové Zlatorog anebo hudba Ludvíka Podéště k Jarišově historické hře Boleslav I.).

Po odchodu Rudolfa Vašaty do Národního divadla přebírá dirigování Prodané nevěsty a Libuše. Z jeho dalších premiér jmenujme Offenbachovy Hoffmannovy povídky, Foersterovu Evu, Smetanovo Tajemství, operu jihoslovanského autora Jakova Gotovace Ženich z onoho světa, československou premiéru opery Jurije Šaporina Děkabristé, Weberova Čarostřelce, nové nastudování Její pastorkyně či dvě opery, ke kterým se poté velmi často bude vracet na Národním divadle: Smetanovy Dvě vdovy a Dvořákova Jakobína. V baletu diriguje Vostřákovu Sněhurku.

Ve své poslední ostravské sezoně 1959–1960 nastudoval Josef Kuchinka premiéry Leoncavallových Komediantů, Šebalinovo Zkrocení zlé ženy a s divadlem se rozloučil 11. června 1960 premiérou Mozartovy Kouzelné flétny. Mezitím ale už několikrát pohostinsky dirigoval v Národním divadle představení Hubičky, Její pastorkyně a Dvou vdov a v létě 1960 se stává dirigentem Opery Národního divadla, kde během více než tří desítek let oddiriguje několik tisíc představení.

Myslím si, že v historii Národního divadla po roce 1945, kdy se v důsledku změněných ekonomických podmínek změnily provozovací poměry a radikálně se snížil počet premiér, je asi rekordmanem v počtu oddirigovaných představení. Kuchinka okamžitě po nástupu převzal dirigování řady repríz inscenací běžného repertoáru. Patřila k nim Voglova Její pastorkyňa, ale především řada inscenací Jaroslava Krombholce (Dvě vdovy, Hubička, Kouzelná flétna, Námluvy Pelopovy, Smír Tantalův, Smrt Hippodamie).

S Jaroslavem Krombholcem poté spolupracoval při studiu řady jeho významných premiér v tomto období a poté dirigoval jejich četné reprízy. Byla to Janáčkova Káťa Kabanová, Šostakovičova Katěrina Izmajlová, první inscenace Dona Giovanniho zpívaná v italštině, která měla premiéru v únoru 1968 a kterou pak Kuchinka o šest let později obnovil v českém překladu u příležitosti sto padesátého výročí prvního uvedení této opery v češtině.

Další byla Julietta Bohuslava Martinů. Příští uvedení této opery bylo v roce 1989 Kuchinkovou poslední premiérou, kterou v Národním divadle nastudoval. Režisérem této inscenace byl Ladislav Štros, který patřil k nejčastějším Kuchinkovým spolupracovníkům. Naopak vůbec první premiérou, kterou dirigent Kuchinka pro Národní divadlo připravil, bylo nové nastudování Dvořákova Jakobína v režii Luďka Mandause; premiéra se konala 30. června 1961.

Vedle zástupců zralé generace, Václava Bednáře, Vladimíra Jedenáctíka či Oldřicha Kováře, v ní účinkovali výborní mladí interpreti jako Libuše Domanínská, Eva Zikmundová či Dalibor Jedlička. Pak následovala v Kuchinkově nastudování Blodkova jednoaktovka V studni a Balada o lásce Jaroslava Doubravy.

Jádrem Kuchinkova repertoáru byla vždy česká opera. Prodanou nevěstu, Dvě vdovy, Hubičku, Jakobína či Rusalku dirigoval v přečetných představeních v několika inscenacích a vždy s citem a pokorou pro požadavky skladatele a snahou po co nejautentičtějším a nejperfektnějším pěveckém projevu sólistů. Kromě Braniborů v Čechách a fragmentu Violy se na Národním setkal se všemi Smetanovými operami, z Janáčkova odkazu to byly kromě již zmíněných oper Příhody lišky Bystroušky a Věc Makropulos. Nastudoval také poslední uvedení Novákova Karlštejna v roce 1986 a Mirandolinu Bohuslava Martinů.

Dirigoval rovněž Martinů Řecké pašije a Suchoňovu Krútňavu. Ze současné operní tvorby připomeňme Kuchinkovo nastudování Kašlíkovy Zbojnické balady a Silnice, opery Copernicus Jana Franka Fischera, která byla napsána ke stému výročí otevření Národního divadla v roce 1983. Dirigoval rovněž řadu repríz Pauerovy Zuzany Vojířové.

Výborně byla přijata jeho a Štrosova inscenace Mozartovy opery Così fan tutte, z italské tvorby nastudoval například Rossiniho Lazebníka sevillského, Pucciniho Madame Butterfly či Leoncavallovy Komedianty, dirigoval rovněž Čajkovského Pikovou dámu. Z moderní světové operní tvorby jmenujme Petera Grimese Benjamina Brittena, kterého nastudoval ve spolupráci s režisérem Ladislavem Štrosem.

Patrně největším úspěchem Josefa Kuchinky bylo jeho precizní nastudování Myslivečkova Tamerlána, které poté spolu s režisérem Ladislavem Štrosem realizovali v roce 1979 v milánské Scale a v Reggio Emilia.

Josef Kuchinka byl často zván k nastudování baletních premiér. Dirigování baletních představení je velmi náročné, protože vyžaduje naprosto precizní skloubení hudby a jevištního dění a pohybu. A toto umění Josef Kuchinka miloval. Připomeňme alespoň některé z dlouhé řady jeho úspěšných baletních inscenací: z klasických titulů to byla například Héroldova a Lanchberryho Marná opatrnost, Schumannův Karneval, Chopinovy Sylfidy, Lanchberryho baletní adaptace Offenbachových Hoffmannových povídek, druhá řada Slovanských tanců Antonína Dvořáka, Z pohádky do pohádky Oskara Nedbala, Čajkovského Šípková Růženka a Labutí jezero, Šeherezáda Nikolaje Rimského-Korsakova a také Borodinovy Polovecké tance.

Podílel se také na řadě inscenací baletních děl autorů dvacátého století i soudobých původních novinek. Opět jmenujme alespoň některé – Signorina Gioventù Vítězslava Nováka, Vzpoura a Špalíček Bohuslava Martinů, balety Miloše Vacka Meteor a Milá sedmi loupežníků, Labyrint Jana Hanuše, Riedlbauchův Macbeth, z děl zahraničních autorů Bartókův Podivuhodný mandarin, opět Lowiczské tance polského autora Jana Adama Maklakiewicze, balet Medusa Gottfrieda von Einema anebo Angara sovětského autora Andreje Ešpaje.

V letech 1972–1974 byl souběžně šéfem operního souboru Divadla F. X. Šaldy v Liberci, kde nastudoval například Smetanova Dalibora s Janem Malíkem v titulní roli.

Absolvoval řadu úspěšných zahraničních zájezdů s operou Národního divadla, jako dirigent se představil například v Barceloně, Athénách, Moskvě, rakouském Bregenzu, švýcarském Luzernu a dalších městech. V době svého ostravského působení vyučoval na ostravské konzervatoři, později pedagogicky působil na Hudební akademii múzických umění. Spolupracoval s rozhlasem i televizí (Kašlíkova televizní inscenace Julietty), jako poradce působil při natáčení Jirešova filmu o Leoši Janáčkovi Lev s bílou hřívou.

Na odpočinek odešel v létě 1991, ale i poté v Národním divadle ještě několik let hostoval, dirigoval například představení Jakobína, Prodané nevěsty či Libuše.

Josef Kuchinka zemřel v Praze 12. ledna 2015.