Poslední ze spících krasavic

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4
  5. 5
  6. 6

Iolanthe a dobrý král René
Necelý měsíc před premiérou Jolanty na scéně Mariinského divadla v Petrohradu, v listopadu 1892, poskytl Čajkovskij kulturnímu týdeníku Petrohradský život (Petěrburgskaja žizň) obsáhlý rozhovor, v němž dostal mimo jiné i otázku, proč si zvolil za námět své nové opery právě příběh o Jolantě. Jeho odpověď zněla: „Před osmi lety se mi dostal do ruky svazek Ruského věstníku, v němž byla otištěná jednoaktová hra dánského spisovatele Henrika Hertze v překladu F. Millera s názvem Dcera krále René. Tento námět mě okouzlil svou poetičností, originalitou a množstvím lyrických momentů. Tehdy jsem si dal slovo, že ho jednou zhudebním.“

Čajkovskij tedy četl předlohu své pozdější opery již někdy v období 1883–1884, kdy sláva Hertzovy dnes zapomenuté hry z roku 1845 stále šla Evropou a kromě Čajkovského zhudebnění měla před sebou ještě dvě další zajímavé adaptace, a to dokonce na půdě Spojených států: jednak operu King René’s Daughter (Dcera krále René) Juliana Edwardse, uvedenou v roce 1893 na Broadwayi, a jednak stejnojmenný němý film společnosti Thanhouser Company z roku 1913 v režii Eugena Moora a s krásnou Maude Fealy v hlavní roli. Co to bylo za hru a kdo byl její autor, Henrik Hertz?

Henrik Hertz (1797–1870) je považován vedle Adama Oehlenschlägera, Hanse Christiana Andersena a dalších za jednoho z významných představitelů romantické literatury takzvaného dánského zlatého věku první poloviny devatenáctého století.

Henrik Hertz
Henrik Hertz

Prosadil se především jako lyrický básník a dramatický autor – psal komedie, například Hr. Burchard og hans Familie (Pan Burchard a jeho rodina), Amors Genistreger (Amorovy geniální kousky), En Dag på Øen Als (Den na ostrově Alsu), ale také romantické tragédie (například Svend Dyrings Huus) a svým anonymně vydaným satirickým spisem Gjengangerbreve (Listy psané duchem) se zúčastnil dobových sporů o charakter dánské romantické literatury. Největšího ohlasu se však dostalo jeho hře Kong Renes Datter (Dcera krále René), lyrickému veršovanému dramatu s historizujícími, filosofickými a nadpřirozenými prvky. Ještě v roce svého prvního dánského vydání (1845) byla přeložena do angličtiny a posléze do mnoha dalších evropských jazyků. O prestiži, které se ve své době těšila dánská literatura a samotný Hertz, svědčí i slova překladatelky Jane Frances Chapman v předmluvě prvního anglického vydání: „Doufaje, že přitáhne ještě více pozornosti k literatuře země, která se chlubí jmény Holberga, Oehlenschlägera, Ingemanna a Andersena, pojal překladatel úmysl představit anglickému čtenáři další ukázku dánské literatury.“

Hertzův fiktivní příběh o šestnáctileté nevidomé princezně Jolantě (Iolanthe), žijící v naprosté izolaci od okolního světa uprostřed nádherné zahrady a nic netušící o své slepotě, má historické souvislosti, které autorovi slouží především k přímému dotvoření středověkého a raně renesančního lokálního koloritu a zčásti také k motivaci jednání některých postav. Nachází v nich ovšem i nepřímé, subtilnější inspirace. Předlohou postavy princezny Jolanty je historická Yolande z Anjou (1428–1483), vévodkyně lotrinská a barská, švagrová anglického krále Jindřicha VI. a dcera krále René z Anjou (1409–1480), který je rovněž jednou z hlavních postav Hertzovy hry.

Yolande z Anjou, volná historická předloha Jolanty
Yolande z Anjou, volná historická předloha Jolanty

Třetí postavou převzatou z historie je Jolantin nápadník hrabě Tristan z Vaudémontu, jehož skutečné, historické jméno však znělo Frederick II., hrabě z Vaudémontu (1428–1470). Pro Hertzův námět jsou podstatné dvě historické okolnosti. René, lotrinský vévoda, vévoda z Anjou, král neapolský, titulární král jeruzalémský a provensálský hrabě, vedl s Frederickovým otcem, Antoinem z Vaudémontu dlouholetý spor o lotrinské dědictví, který byl ukončen po čtrnácti letech v roce 1445 politicky motivovaným sňatkem jejich dětí – Yolande a Fredericka. Právě tak je Hertzův Tristan zasnouben s Jolantou, kterou ovšem – dle Hertzovy literární licence – nikdy neviděl a kterou poté, co náhodně objeví skrytou zahradu a zamiluje se v ní do krásné slepé princezny, aniž tuší, že právě to je Jolanta, odmítne v dopisu králi René pojmout za manželku. Sňatek je v Hertzově hře nakonec přece jen potvrzen, nikoli ale jako důsledek dynastické politiky otců, nýbrž – jak tomu v romantických hrách bývá – jako dobrovolný akt vzájemné lásky milenců, Jolanty a Tristana.

Onou druhou historickou okolností je široce známá, oblíbená a v mnoha uměleckých dílech až do dvacátého století reflektovaná pověst „dobrého krále René“ jako mírumilovného panovníka, renesančního intelektuála, malíře, literáta, mecenáše a podporovatele umění. Přímo pro děj Hertzovy hry není tolik podstatná, o králových uměleckých zálibách se zde pouze okrajově hovoří, nepochybně však měla vliv na vytváření jemného, citlivého, až úzkostlivého charakteru Jolantina otce a ovšem také na celkovou atmosféru hry a její reálie. Slepá Jolanta není umístěna do kláštera, jak se domnívá na začátku hry královský posel Almerik, nýbrž do světského prostředí, do krásné zahrady na jednom z královských hradů (zahradnictví bylo jednou ze zálib René z Anjou). Jolanta je vzdělaná v poezii a hudbě, a když se setká s neznámým Tristanem a jeho pobočníkem Gaufredem, věnuje Hertz celou jednu sekvenci hry truvérským písním, které za doprovodu kytary přednášejí nejen Tristan s Gaufredem, ale také sama Jolanta. Ve hře vystupuje postava maurského lékaře Eben Jahii nikoli jako reprezentanta cizí, ba nepřátelské, pohanské kultury, nýbrž jako mudrce přinášejícího Jolantě možnost „alternativního“ uzdravení skrze sílu vlastního ducha.

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4
  5. 5
  6. 6

Mohlo by vás zajímat