Tohle povolání je láska na celý život

Mezzosopranistka Dagmar Pecková bude jednou z hvězd, které vystoupí v neděli 24. listopadu na Benefičním koncertě pro Operu Plus v pražském Rudolfinu. I když už řadu let nežije v Česku, často se sem vrací. Ještě před Benefičním koncertem zazpívá 14. října v rámci Mezinárodního hudebního festivalu F. L. Věka v Dobrušce, na klavír ji doprovodí Jaroslav Šaroun. Přitom oblibu u tuzemského publika si udržuje třeba i svou občasnou účastí v zábavných televizních pořadech, v poslední době to bylo například v ostře sledovaném pořadu moderátora Karla Šípa Všechnopárty nebo v Show Jana Krause. Operní hvězda se netají tím, jak moc svou práci miluje, ale také i tím, kolik je jí let, co se jí líbí a co ne. S radostí povídá o svých dětech, o svém muži, o vesnici, kde žije, stejně jako o některých dirigentech či režisérech, kteří jí lezou na nervy. Je přímá, vtipná a bezprostřední, ale taková vlastně byla i ve svých začátcích. Svá.
Můžete popsat váš osudový životní krok, rozhodnutí, případně náhodu, která se ukázala jako fatální?

Ano. Byl to odchod do tehdy ještě Německé demokratické republiky v roce 1985. Tento krok ovlivnil jak kariéru, tak i osobní život…

Co se vám na vaší práci nejvíc líbí a co vůbec ne…?

Dáváme sebe všanc, odhalujeme duši, nitro. Jsme „médiem“, které zprostředkovává cestu mezi notovým zápisem a publikem. Objevujeme pro lidi nové cesty k hudbě, někdy ty staré jen pomáháme oprášit. V každém případě je to přínosné poslání a privilegium, kterým obdarováváme i sami sebe. To samé se ale může obrátit proti vám. Těžko můžete působit na jiné, dávat se všanc, když duše bloudí. To je, bohužel, téměř vždycky poznat. Ale to vás opět donutí být duševně „fit“. Takže je to vlastně všecko úplně v pořádku. (smích)

Které umělecké dílo vás v poslední době strhlo?

Nedávno jsem viděla americký film Flight režiséra Roberta Zemeckise. Denzel Washington je prostě super.

Dokáže vás hudba, film, divadlo nebo výtvarné dílo třeba i rozplakat?

Nejen rozplakat. Dokážu se rozložit na několik dní. Ve dne v noci.

Pohybujete v branži řadu let. Co vám vzalo iluze?

No, právě ta branže. (smích)

Působíte jako velmi vyrovnaná žena, dokáže vás vůbec něco rozházet, vytočit?

V tomhle směru na sobě velmi tvrdě pracuji. Co se mi zdálo před třeba rokem jako nepřekonatelná překážka, tomu se dneska ze srdce směji. Ale když mám důvod se opravdu rozčilit, tak to udělám s velkou chutí. Je to zdravé.

Dotýkají se vás kuloární intriky více, než byste si přála?

Ani ne. Když si uvědomím, že nejhůře jsou na tom právě ti intrikáni. To musí stát strašné úsilí to všechno vymýšlet a šířit. Já se raději věnuji sobě a svému posunu. Jsem svobodnější.

Jací lidé okolo vám imponují?

Lidé, kteří opravdu rozumí věci. A těch je jako šafránu!

Zkuste pár větami zhodnotit minulou sezonu, co se vám hlavně povedlo?

Máme rok Wagnera, tak jsem nezahálela. Měla jsem možnost pracovat s novým šéfem opery v Mnichově Kyrillem Petrenkem v Římě a Torinu (Zlato Rýna, Soumrak bohů). V Monacu jsem zpívala Brangenu, v Braunschweigu a Berlíně Schönbergovy Písně z Gurre… A co byl pro mě opravdu zážitek? Nejspíš osmdesáté narozeniny Libora Peška. Znám ho odmalička. Jako sedmiletá či osmiletá jsem mu na pódium v Chrudimi, kde byl často jako host se svým orchestrem z Pardubic, nosila květiny. Libor je fenomén…

Co zajímavého vás čeká po prázdninách v nové sezoně, něco, na co se vyloženě těšíte?

Na Beethovenově festivalu v Bonnu zpívám úžasnou Sibeliovu píseň Podzimní večer ve švédštině. Zpívala ji také Birgit Nilson. Pamatuji si, že jsem některé písně od Sibelia zpívala již na konzervatoři. Höstkväll – jak se píseň jmenuje v originálu – mě chytil za srdce. Dále na koncertě zazní scéna Kundry z Wagnerova Parsifala. Ta je pojítkem k dalšímu koncertu na tomto festivalu, kdy německá jazzová skladatelka Angelika Niescier zpracovala scény z této opery z „úhlu pohledu ženy“. Hraje ženská jazzová kapela, zpívám já a jsem na to sama dost zvědavá.

Jak řešíte a zvládáte vzdálenosti a vůbec cestování, kdy musíte z domu, a přece jenom jste manželkou a matkou…?

Člověk si zvykne na všechno. A jak se říká – všechno jde, když se chce. Teď už jsou děti poměrně velké – šestnáct a dvanáct let, takže i ve velké míře samostatné. Někdy, bohužel i v názorech. Ale největší „záhul“, jak se hezky česky říká, byl čas od mých šestatřiceti do osmačtyřiceti let. To jsem jezdila opravdu po celém světě a dítě, později děti, byly buď se mnou, a tím pádem jsem byla ve střehu čtyřiadvacet hodin denně, nebo s chůvou doma, a to jsem se zase svíjela výčitkami svědomí, že nejsem doma. Snažila jsem se potom každou volnou chvilku mezi zkouškami nebo představeními jezdit domů a ve finále jsem strávila v letadlech víc času než konečně potom doma. Přibližně před pěti lety mi to moje tělo vrátilo i s úroky… Ale teď už je všechno v nejlepším pořádku. Konečně si mohu užívat nejen nové projekty mé kariéry, ale i klid rodinného zázemí.Manžel je hudebník, takže z branže, jestlipak vás podporuje?

No samozřejmě. Bez jeho podpory a pomoci by tenhle cirkus byl naprosto nemyslitelný. Naštěstí ví, že minulé století a staré struktury rodinného života jsou v nenávratnu…

Kdo je vaším největším fanouškem?

Věra Drápelová.

Kdo z vašich blízkých obvykle nechybí na premiéře?

Premiéry si ráda „užívám“ sama. Většinou kolem sebe nikoho nesnesu, chci mít svůj klid, abych se mohla soustředit.

Kromě toho zpíváte i recitály, jaký repertoár na nich uvádíte?

Písně. Většinou německý pozdně romantický repertoár. Wagner, Mahler, Richard Strauss. Ráda zaběhnu i do začátku dvacátého století k Schönbergovi nebo Bergovi. Z českých skladatelů mám v písňovém repertoáru ne zrovna lehce se zpívajícího Dvořáka, potom Janáčka, Suka, Nováka, Křičku a Petra Ebena. Čím dál tím víc přicházím na chuť francouzským skladatelům, jako je Ravel.

Ke kterým hudebním skladatelům a jejich dílům ještě cítíte obdiv a touhu „v tom“ zpívat?

Tak v operním repertoáru je to rozhodně Janáček (Káťa Kabanová, Její pastorkyňa, Liška Bystrouška, Věc Makropulos) a Richard Strauss (Salome a Elektra).

Máte pocit, že děláte to, co jste vždycky chtěla?

Ano, to rozhodně. Já si nevzpomínám, že bych jako dítě měla tenkrát v hlavě nějakou alternativu, i když jsem tenkrát ani netušila, co toto povolání obnáší. Všechno byla intuice a pudovkin.

Byly chvíle, kdy jste s tím třeba chtěla seknout?

Tohle povolání je láska na celý život. Je pravda, že jsem zažila výšiny výrazných úspěchů, ale i druhou stranu mince, kdy hlava i tělo už nechtěly stoupat dál. Ale to je vše za mnou. Díky tomu si o to víc vážím privilegia, jakým toto poslání je.

V jakém vzpomínáte na nedávno zesnulého Jozefa Bednárika, který vás režíroval jako Carmen? Rozuměli jste si?

Vzpomínám na Béďu jako na nekomplikovaného člověka po tom všem, co jsem zažila jinde a s jinými. Nechal nás spolupracovat a věděl, čeho chce docílit. Vycházel z daného charakteru, který se mu ve mně nabízel.

Kolik repríz jste jako Carmen odzpívala?

Od premiéry v roce 1999 přibližně do roku 2012? To by mohl být rok, kdy jsem ji zpívala naposled, ale čárky na futra si nedělám.

Můžete vyjmenovat tři vaše srdeční operní tituly, v nichž jste zpívala?

Od Janáčka Káťa Kabanová – a to jak Varvara – téměř po celém světě, tak i v poslední době Kabanicha. Od Strausse Salome – Herodias, Ariadna na Naxu – Komponista, samozřejmě velkým celosvětovým úspěchem byl i Cherubin ve Figarově svatbě…

Všiml jsem si, že nemáte problém vystoupit i „sama za sebe“ v televizních zábavných pořadech. Vy rozhodně asi trémou netrpíte. Ráda bavíte publikum i tímto způsobem?

Tady nejde o trému. Tou zde opravdu netrpím. A vystoupení ve Všechnopárty nebo v Show Jana Krause pojímám jako jednu z cest upozornit a přiblížit žánr opery, písně a svět s tím spojený. Přitom se vyhýbám stadionům a podobným taškařicím, kde se několik „tenorů“ za pomoci světelných kýčů a mikrofonů snaží napodobovat Dominga a Pavarotiho a vcucnout pod pláštíkem „přiblížení opery obecnosti“ do svých kapes alespoň nějaké desetitisíce eur. (smích)

Znamená to tedy, že je to i spojené s výletem do Prahy a návštěvou přátel?

Já nutně nepotřebuji mít v Praze „nějakou“ práci, abych mohla navštěvovat své známé. Mám tu svoje zázemí v podobě rodinného domku. Moje rodina se tu také cítí dobře, tak sem rádi jezdíme. A lépe pro mě potom je nepracovat a spíše se věnovat rodině.

Máte v Praze, respektive v Česku, přátele, s nimiž se ráda potkáváte a nemusí to být zrovna na jevišti nebo v divadle?

No samozřejmě. V Praze jsem studovala na konzervatoři a spousty hudebníků v různých orchestrech jsou mými spolužáky. Mám zde také dlouholetou přítelkyni a manažerku paní Janu Mazurovou, se kterou jsem od malička vyrůstala v jedné vesnici. Jsme něco jako jednovaječná dvojčata… Ale musím podotknout, že nejsem typ, který by musel být obletován přáteli. Mám ráda svůj vnitřní svět, ve kterém neustále něco tvořím. Mám ráda ticho a soustředění. Je mi se mnou dobře. (smích)

Děkuji za rozhovor.

Vizitka:
Operní a koncertní pěvkyně Dagmar Pecková se narodila 4. dubna 1961 v Medlešicích u Chrudimi. Je absolventkou Pražské konzervatoře. Na počátku své hvězdné kariéry se stala vítězkou Pěvecké soutěže Antonína Dvořáka v Karlových Varech.

Již během studií byla sólistkou operety v Plzni a v Hudebním divadle Karlín v Praze. Po dvou letech v operním studiu v Drážďanech byla v roce 1987 angažována jako sólistka drážďanské Semperovy opery. O rok později odchází a stává se sólistkou Státní opery v Berlíně. Od počátku své pěvecké kariéry úzce spolupracuje s prof. Antonií Denygrovou, dlouholetou sólistkou Národního divadla a Státní opery. Během let se stala Dagmar Pecková – vedle Prahy, kde zpívá na scéně Národního divadla  Carmen – hostem předních evropských operních scén – Stuttgart, Berlín, Drážďany, Basilej, Paříž, Hamburk, Londýn, Lausanne. Na všech jevištích se představuje ve významných rolích světové operní literatury.

Ve své koncertní činnosti se Dagmar Pecková reprezentuje bohatým repertoárem od klasiky až po díla předních současných skladatelů. Stejně jako v případě operního repertoáru se objevuje na koncertních pódiích ve světových metropolích, jakými jsou Londýn, Vídeň, Oslo, Madrid, Frankfurt, Tel Aviv, Mnichov, Liverpool, Curych a řada dalších. Je častým hostem České filharmonie, se kterou se zúčastnila turné po Japonsku, Jižní Koreji a Hongkongu pod vedením Jiřího Bělohlávka a turné po Anglii pod vedením Libora Peška. Vystupuje na významných mezinárodních festivalech – Salcburk, Brenz, Pražské jaro.

Pro firmu Supraphon natočila mimo jiné CD s áriemi Wolfganga Amadea Mozarta a CD s písněmi Gustava Mahlera. Obě nahrávky vznikly ve spolupráci s dirigentem Jiřím Bělohlávkem a Pražskou komorní filharmonií. Z dalších alb to jsou tituly jako Best Arias, výběr z písňové tvorby Richarda Strausse, Othmara Schoecka a Albana Berga, Dvořák/Songs (písňový recitál z tvorby Antonína Dvořáka), Zápisník zmizelého (nahrávka Janáčkova komorního vokálně-instrumentálního intimního duododramatu), Árie z Mozartových oper nebo Songs (písně Petra Ebena).

Mezzosopranistka spolupracuje s Českou filharmonií i dirigenty (Jiří Bělohlávek, Sir Charles Mackerras, Richard Hickox, Libor Pešek a další.).

V roce 1999 obdržela Pecková cenu Thálie v oboru opera za roli Carmen ve stejnojmenné inscenaci režiséra Jozefa Bednárika na scéně pražského Národního divadla.

V současnosti je provdána za německého hudebníka Klause Schiessera. Má dvě děti, syna Theodora, jehož otcem je violoncellista Aleš Kaspřík, a ze současného manželství dceru Dorotheu. Jejím předešlým manželem byl novinář Jiří Vejvoda.

(Zdroj Wikipedie, Supraphon)

Foto archiv Dagmar Peckové