Tomáš Hanzlík: Když naleznete poklad, jste teprve na začátku nejisté cesty

Tomáš Hanzlík je osobnost, která v Olomouci hýbe hudebním životem. Oživuje již léta kulturní život akcemi, jejichž je nejen dramaturgem, ale i skladatelem, interpretem, dirigentem a scénografem a je také uměleckým vedoucím Ensemble Damian. Současně je pedagogem na Katedře hudební výchovy Univerzity Palackého v Olomouci. Stál u zrodu festivalů Baroko, Opera Schrattenbach a Olomoucké barokní slavnosti.

Všechno, co děláte a co se odehrává zde, v jezuitském konviktu, souvisí nějak s církví?
To ne, tyto budovy vlastní a využívá Univerzita Palackého pro všechny studijní obory, které jsou spjaty s uměním, proto se dnes konviktu říká Umělecké centrum UP. Sídlí tu Katedra hudební výchovy a výtvarné výchovy Pedagogické fakulty UP a současně i uměnovědné katedry Filozofické fakulty UP, tedy hudební věda, teatrologie a dějiny umění. Vše pod jednou střechou spojené přímou kilometr dlouhou barokní chodbou.

Jsou to tedy ideální podmínky pro tvůrčí spolupráci…
To ano, ale někdy mám pocit, že ke stýkání a spolupráci nám chybí bicykly, nebo alespoň koloběžky, abychom tu obrovskou vzdálenost překlenuli. Nedá se to automaticky shora naprogramovat, ani nařídit v učebních osnovách. Musí se sejít parta lidí, kteří si rozumí a mají společná témata a myšlení. Tohle v současné době funguje mezi katedrou hudební výchovy, muzikologie a teatrologie, kde vzniklo nově Centrum hudebního divadla. Tři festivaly dávají výsledkům badatelské práce možnost veřejné prezentace.

A všechny se konají v Olomouci?
Jistě! Ten největší a nejvíc viditelný jsou Olomoucké barokní slavnosti, ty probíhají v červenci a diváci mohou každoročně vidět a slyšet celkem šest různých inscenací. Vedle neprávem opomíjených autorů (Dittersdorf, Ziani, Míča, Schmelzer) jsme letos například uvedli i premiéru mé opery na barokní libreto první olomoucké nedochované zpěvohry Piramo e Tisbe z roku 1712.

A ty další? Kdo je realizuje?
Já sám jako fyzická osoba pořádám festival Baroko a pak tu ještě máme festival Opera Schrattenbach. Ten pořádá Ensemble Damian a jeho dramaturgem je momentálně kolega Vít Zouhar, skladatel, muzikolog, pedagog a současně prorektor UP, se kterým úzce spolupracuji od studentských let.

Proč vy sám děláte právě baroko?
Festival pořádám přes dvacet let. Přemýšlel jsem tehdy, co tady v Olomouci udělat, aby to s městem souznělo. Mám rád soudobou hudbu a také starou hudbu hranou na staré nástroje v historicky poučené interpretaci. Přiklonil jsem se k baroku, protože jsem byl přesvědčen, že o to bude větší zájem než o hudbu soudobou, které lidé pořád příliš nevěří. Na baroku mne fascinuje, že vezmete staré noty z archivu a pomocí starých nástrojů dáte vzniknout naprosto soudobému zvukovému tvaru, který je ale velmi komfortní. Pomocí klasických romantických nástrojů to můžete zahrát taky, ale nemá to většinou skladebnou logiku a nevykouzlíte překvapení. Moderní nástroje fungují trochu jako dokonalý, ale zároveň nudný sampler. Nedělají ty pazvuky – bzučení gamb, šustění fléten, kňourání hobojů, které jsou ale výrazově strašně důležité.

Jak jste se ke staré hudbě dostal? A kde berete spoluhráče?
Já na UP studoval hudební výchovu a hudební vědu. Tenkrát jsme si se spolužáky pořídili repliky starých nástrojů a začali jsme amatérsky hrát. Postupně to přerostlo do profesionální formy, a protože jsme jako hudební teoretici na vše nestačili technicky, začali jsme angažovat profesionální hráče. Dnes angažujeme na produkci kolegy nejen z celé republiky, ale také ze zahraničí.

Jste v kontaktu s dalšími institucemi, které připravují studenty v oblasti staré hudby?
Samozřejmě, v Brně vznikla katedra Akademie staré hudby, je to dobře, že tu tato instituce existuje a že je tak blízko. Někteří naši kmenoví hudebníci jsou jejími absolventy. Dalším spoluhráčem je v Olomouci Evangelická konzervatoř, která také dělá kurzy staré hudby.

Jistě hrají roli i krásné barokní prostory?
To samozřejmě, ty jsou hlavním tahákem pro diváky i turisty. Koncerty, které děláme v Uměleckém centru, kde je Kaple Božího těla, nebo v komorním sále, mají skvělou atmosféru, stejně jako zastřešené atrium, kde se hraje v unikátní rozkládací jevištní replice barokního divadlo. Nabízí se ale i další prostory, jako jsou palácové sály, které jsou ideální pro komorní hudbu. Je tu Mozarteum Arcidiecézního muzea, je tu slavnostní sál na arcibiskupství. A nesmím zapomenout na nově restaurovaný freskový sál v základní škole Komenium, který má podobnou akustiku jako kostel. Zde by se dala provozovat i duchovní hudba, když v kostelech mrzne. Tohle bohatství, které Olomouc má, by bylo hříchem nevyužít.

Jak se taková iniciativa může uživit? Kde berete finanční prostředky?
To je složité. Samozřejmě, že je to drahý koníček, na který získáváme granty z kraje i ministerstva kultury, podporuje nás statutární město Olomouc, úzce spolupracujeme s Univerzitou Palackého a Muzeem umění. Snažíme se získat i nějaké sponzory, ale soukromý sektor je v souvislosti s podporou nekomerčních kulturních aktivit problematický. Zatímco provozovací náklady rostou, grantové možnosti se každoročně snižují. Barokní i soudobá hudba jsou v tomto směru dobrým repertoárem, protože se dají dělat velmi zajímavé programy i v malém obsazení, ale má to samozřejmě své hranice. Přes tyhle nudné problémy to má smysl, protože tyto dvě oblasti přinášejí na poli klasické hudby jako jediné dramaturgicky objevné a inovativní projekty.

Jak je náročné připravit barokní operu, kterou objevíte v archivu? Nese to náklady?
Velké náklady, ale hlavně čas. Samotná fáze vyhledávání pramenů je dlouhodobá. A když už se pro nějaký poklad rozhodnete, jste teprve na začátku nejisté cesty. Nejprve se musí dílo přepsat do moderní partitury, někdy je třeba zrekonstruovat fragmentárně dochované party a následně vytvořit moderní provozovací materiál. Je to úmorná práce, ale zároveň jedno z největších dobrodružství mého života. Vždy tam najdu něco překvapivého, nestandardního, vzrušujícího a také inspirativního. Taky mě dojímá, s jakým nasazením, energií a poctivostí k tomu přistupovali. Jak to pro ně bylo životně důležité, až nepostradatelné – být v kontaktu s krásnou hudbou. Přesto žiju i v současnosti a najdu si jednou do roka čas napsat vlastní operu, která je samo sebou barokem značně kontaminovaná. Žijeme naštěstí v postmoderní době a odráží se v nás všechno, co bylo v minulosti, a zároveň žijeme také futuristickou budoucností. Žijeme v době, která mixuje minulost a budoucnost, a to vše hudba reflektuje a přetavuje do současnosti, která je zvláštní polystylovou koláží. Je esteticky nebezpečné s tímto materiálem pracovat, ale zároveň je to nesmírně zábavné. I můj osobní experiment má ale hranici. Nesmí dojít ke ztrátě srozumitelnosti se současným publikem. Naštěstí baroko vygenerovalo harmonický systém, který používáme dodnes, takže je na čem stavět.

A jakou to má odezvu u publika? Máte návštěvnost?
Olomoucké barokní slavnosti za sebou mají sedm let a dramatický vývoj. Festival původně iniciovalo město jako turistickou letní akci a zpočátku zajišťovalo monumentální celostátní a bezvadně fungující propagaci. Po několika letech se bohužel město i univerzita z pozice těchto velkorysých partnerů stáhly a osiřelý produkční tým festivalu vzniklý deficit vyřešil nasazením nepřiměřeně vysokého vstupného. To mělo za následek citelný odliv publika. Takže po letech hraní před beznadějně vyprodaným sálem jsme si jeden rok odtrpěli hraním před hrstkou „bohatých“ lidí. Paradoxně to byl jeden z dramaturgicky i interpretačně nejlepších ročníků. Dnes má vstupné relativně přijatelnou výši, ale publikum se jen pomalu vrací. Důležitá je účinná propagace, ale za tu dobu, co dělám v oboru, se toto několikrát úplně proměnilo. Zdá se mi obludné, když polovina nákladů na kulturní akci musí jít do reklamy. Na tuto položku hledám schopného partnera. Já tomu prostě nerozumím.

Hrajete i někde jinde než v Olomouci?
Už řadu let jezdíme i s divadlem na Letní barokní scénu do Chrudimi, kde mají kapucínský kostel a v něm úžasné muzeum barokních soch. Je to krásné a inspirující prostředí. Chrudimská beseda se o akci velmi dobře stará a na všech představeních je vždy plno. Je to velice příjemný malý letní festival. Hrajeme samozřejmě i všude, kam nás pozvou, zájem o barokní operu celosvětově stále roste, ale stavět na jedno představení barokní divadlo si může dovolit málokdo. Takže si nenechte ujít příští léto v Olomouci.

Přeji hodně úspěchů a děkuji za rozhovor!