Tomáš Kačo: Zrušil bych předsudky!

Je o vás známo, že jste na klavír začínal v dětství jako samouk. Z čeho jste se nejvíc naučil? Jak jste získával podněty ke zdokonalování své hry?
V dětství mě nejvíc ovlivnila rodina. Do hudebky jsem nechodil od pěti, šesti, jak je to obvyklé, neměli jsme na to peníze. Můj táta se mě snažil motivovat, abych si sedl ke klavíru a naučil se písničky, které měl rád. Táta je milovníkem romské hudby a tenkrát měl spoustu kazet romských kapel, které hrají v podstatě populární hudbu, která je určená k tanci na romských zábavách. Byly to kapely ze Slovenska nebo například ze Šumperku nebo z Nymburku, často se jmenovaly podle toho místa, například Gypsy Nymburk. Majoritní společnost o takových kapelách většinou neví a mnohé už i zanikly. Táta tohle sbíral a měl spoustu kamarádů, kteří poslouchali podobnou hudbu, kazety se tehdy přetáčely a vyměňovaly. Pro tátu to byly srdcovky a já jsem nic jiného neznal, takže jsem svým způsobem neměl volbu, co budu poslouchat, o klasice jsem tehdy moc nevěděl.

Co vás tedy přivedlo na konzervatoř?
Jak jsem se učil všechny ty romské písničky, dospěl jsem do stadia, kdy jsem byl schopen se naučit novou písničku jen z jednoho poslechu. Ze začátku mi to trvalo třeba měsíce. Čím víc člověk poslouchá, tím rychleji se zlepšuje, a pak ho přestává uspokojovat, když stále hraje jen v malých obměnách to samé. Zhruba od dvanácti let jsem už chodil do hudebky, kde jsem se seznámil s nějakou základní klavírní literaturou, ale nepamatuji si, že bychom tam měli poslech, takže jsem ještě neznal Chopina nebo skladby, které se mnou později zamávaly. Ale potřeboval jsem nové hudební výzvy. Na konzervatoř mě dovedla touha se naučit něco dalšího, něco náročného, pro mě nového a hlubokého.

Jak jste na tom byl jako student v porovnání s těmi, kteří prošli standardním hudebním vzdělávacím systémem? V čem jste byl napřed a co jste musel dohánět?
Nejsem absolutní sluchař, ale už tehdy jsem měl sluch dobrý natolik, že s intonací jsem opravdu problém neměl (smích). Musel jsem dohnat jiné věci. Nutno říct, že napoprvé jsem se na konzervatoř nedostal. Neměl jsem nacvičený program, který vyžadovali – stupnice, etudy a podobně, sázel jsem na svoji improvizaci, což samozřejmě nestačilo. Tak jsem se přihlásil znovu za rok a během toho volného roku jsem chodil na konzultace k panu profesoru Pavlu Motlochovi.

Kdy jste se rozhodl, že klavír je tím, čemu se chcete v životě věnovat?
Před konzervatoří jsem se ještě významně věnoval sportu a stál jsem před rozhodnutím, kterou z těch činností mám dělat na sto procent. Chtěl jsem veškerou energii a čas věnovat jenom jednomu. A právě při první konzultaci k přijímacímu řízení na konzervatoř mě pan profesor Motloch očaroval tím, že mi představil Chopina. To mě tak nadchlo, že jsem se do jeho hudby bezmezně zamiloval. Tam jsem našel odpověď na to, jak jít hlouběji, jak jít dál. Věděl jsem, že cesta poznávání hudby je nekonečná. Po konzervatoři už byla cesta jasná.

Jste známý tím, že rád improvizujete, tvoříte vlastní díla nebo úpravy děl jiných skladatelů. Píše se o vás, že hrajete hudbu, která není ani romská, ani česká, ani klasická, ani jazzová. Jak byste ten „svůj žánr“ charakterizoval?
Myslím si, že největší síla každého člověka je v tom, najít sám sebe. Každý z nás je jedinečný a každý máme svoji energii, barvu energie. Když člověk sám sebe najde – v jakékoli oblasti činností – tak zvítězí. Vztaženo na hudbu: nezáleží na tom, jaký žánr hrajete. Osobnost jedince je to, co přebije žánr. Já pro svůj styl nemám žádné pojmenování, je to zkrátka můj hlas.

Je známo, že jste v roce 2018 s velkým úspěchem debutoval v Carnegie Hall s projektem Gypsy Soul. Co nebo kdo za tím úspěchem stojí?
Všechno, co se děje v hudební kariéře každého umělce, je kombinace štěstí, koho potkáte a v jaký čas. Rutinou cvičení musí projít každý sám za sebe, ovládat nástroj je základ. Ale samozřejmě to není jen o tom, jak skvěle hrajete nebo kolik hodin denně cvičíte. Když budete cvičit 22 hodin denně, tak vás to do Carnegie Hall zaručeně nedostane. Je to v lidech. Já jsem potkal několik lidí, kteří se zasloužili o další krok. Jednou z těch, kteří mi cestu do Carnegie Hall umožnili, byla kolegyně Šárka Vamberová. Pracovala na ambasádě ve Washingtonu D. C., kam mě pozvali na dva recitály. Lidsky jsme si velmi sedli a pak se mě tam všichni ptali, jaké mám cíle, kam bych chtěl směřovat dál. Otevřeli mi dveře tím, že mě pomohli propojit s agenturou, která si prošla můj životopis, nahrávky a veškeré podklady… A ono to vyšlo!

Žijete v Americe, jak často se v poslední době ocitáte v České republice?
Snažím se co nejčastěji, ale vychází mi to nyní jen asi dvakrát za rok.

Letos v prosinci vás čeká recitál v Rudolfinu v rámci cyklu FOK Světová klavírní tvorba. Bude to pro vás první vystoupení v Rudolfinu, nemýlím-li se?
Ano, bude to vlastně můj debut v Rudolfinu! Moc se na to těším. K tomu sálu mám velký respekt.

Řekl byste, že pro vás bylo jednodušší dobýt svět než získat publikum u nás v České republice? Většina českých umělců debutuje v Rudolfinu dřív než v Carnegie Hall…
Když jsem studoval tady v Praze, tak jsem se ještě necítil na to, že bych mohl hrát v tak prestižním sále, jako je Rudolfinum. Vzpomínám si, že jsem si tehdy říkal, že kdybych dostal nabídku na koncert v Rudolfinu, s velkou slušností bych ji odmítl a doporučil bych zkušenějšího kamaráda. To místo pro mě bylo vždycky velmi významné a nechtěl jsem mu uškodit tím, jak špatně hraji. Cítil jsem, že na to ještě nejsem připraven. Mám vždy k takovým místům úctu. Měl jsem samozřejmě obrovskou úctu i ke Carnegie Hall. Mívám před koncerty zdravou trému, ale v Carnegie Hall byla moje tréma větší než obvykle. Chtěl jsem svým výkonem uctít všechny lidi na světě, jejichž snem je se do toho sálu dostat. Uvědomoval jsem si, že jsem ten šťastlivec, který je všechny může reprezentovat. Chtěl jsem ze sebe vydat maximum, abych všem těm lidem neuškodil. Během hraní ze mě tato tréma spadla. Po koncertě v Carnegie Hall si říkám, že by mě nemělo nic rozhodit, nicméně Rudolfinum má pro mě zase jiný subjektivní význam než Carnegie Hall a vlastně mám opět podobný pocit jako před Carnegie Hall. Je to domov. Je to trošku jiná zodpovědnost. Chybí mi pro to správná slova, ale vím, že pro spoustu lidí je Rudolfinum stále Mekkou a já tady doma opravdu nechci zklamat.

V Rudolfinu vystoupíte 5. prosince s autorskými skladbami z projektu My Home (svého debutového alba) a s autorskými variacemi na koledy. Už víte, s jakými?
Mám plán a už rozmýšlím i koledy. Všechny úpravy skladeb částečně improvizuji, nikdy si je nepíšu do poslední noty, ale připravím si k nim takovou kostru, kterou víceméně dodržím. Předem vím, v jaké náladě to pojmu, v jaké tónině, ale není třeba jasné, jak bude ta skladba dlouhá. Inspiruje mě také obecenstvo a atmosféra na místě – to se nedá nacvičit, právě to mě na tom tolik baví.

Album My Home jste vydal symbolicky v den 100. výročí vzniku Československa, zároveň je v něm patrná romská inspirace. Projekt uvádíte slovy „Album je o žánrové rozmanitosti, repertoárové otevřenosti, která je také metaforou k tomu, co pro mě ‚My Home‘ znamená.“ Kde je pro vás vlastně domov?
To ‚Home‘ je pro mě velmi široký pojem. Není to vztaženo na určité místo ani osobu. Je to místo, které nemusí být fyzické, ale je v lidské duši. Kdybych to měl popsat, tak je to směs toho, co se mi pod slovem domov vybaví v mysli; české jídlo, české zákusky, Praha jako místo, česká krajina a historie a samozřejmě rodina, zážitky z dětství, vzpomínky… Je to koláž, vyjadřující můj vnitřní obraz. V mém stylu hudby se všechno tohle odráží.

Dokázal byste to, co v albu popisujete hudebním jazykem, popsat slovy lidem, kteří tu hudbu ještě neslyšeli?
Na CD jsou skladby, které mě provázejí po celý život. Je tam například česká lidová píseň Široký, hluboký. Tu jsem se naučil snad v první třídě a zpívali jsme ji po celou školní docházku, zaryla se mi do duše. Podobně píseň Ach, synku, synku, kterou si shodou okolností oblíbil pan prezident Masaryk. Romské písničky, které jsem vybral, pro mě také mají speciální význam. Pak tam je písnička Podvod od pana Nedvěda, kterou jsem se naučil až tak v patnácti letech, v období, které bylo pro můj život určující. Nechybí tam Chopin, který, jak už jsem říkal, zásadně přispěl k mé cestě do světa profesionálního umělce… Zkrátka každá skladba, která v My Home je, byla pro mě jako razítko, které vám někdo vtiskne do duše. Jsme zpátky u toho, co pro mě znamená název ‚My Home‘.

V úvodu alba My Home je věta: „Dost bylo předsudků – žánrových i rasových…“  Jak předsudky ovlivnily vaši hudební dráhu?
Co se žánrových předsudků týče, když jsem studoval na konzervatoři nebo na HAMU, všichni byli zaměření na klasiku. Všechno, co žánrově vybočovalo – jazz, pop a další žánry – bylo považováno za méněcenné. Na školách panovalo obecné přesvědčení nebo mindset, že klasika je nejvíc. Když jsem se pak v Praze dostal do světa jazzmanů a života klubů, zjistil jsem, že jejich pohled na svět je úplně stejný: jazz je nejvíc a cokoli jiného nemůže být tak dobré. Hodně jsem nad tím přemýšlel a nemohl jsem rozklíčovat, v čem je rozdíl. Rozluštil jsem to, až když jsem přišel do Ameriky na Berklee College of Music. To, co mě naučila Berklee je, že vůbec nezáleží na tom, jaký hrajete žánr. Utkvělo mi v hlavě z dějin hudby, že tohle říkal už jeden z Bachových synů: „Studenta chci v první řadě naučit být dobrým člověkem, potom dobrým muzikantem a pak až dobrým klavíristou (nebo hráčem na jakýkoli jiný nástroj).“ Můžete být sebelepší instrumentalista, ale jestli nemáte otevřenou mysl pro vnímání jiných stylů, tak se ochuzujete o bohatství hudby, které je neskutečné.

Co se týká rasových předsudků – jak ty se projevily ve vašem hudebním životě?
Je to podobné. Stejně jako hudba je pro mě jeden celek a nerozlišuji žánry na lepší a horší podle toho, kolik mají akordů, not nebo kolikrát se v nich opakují témata. Když je jednoduchá písnička zahraná s upřímným srdcem, tak pro mě má stejnou váhu jako upřímně zahraný koncert od Rachmaninova. Jsem přesvědčen, že by nikdo neměl posuzovat druhého člověka podle barvy pleti nebo rasových stereotypů, ale měl by vnímat jedinečnou lidskou bytost, osobnost každého. Je rozdíl hodnotit subjektivní „líbí – nelíbí“ a kvalitu. Mně se třeba v hudbě moc nelíbí hodně tvrdý rock nebo punk, ale stále jsem schopen říct, že něco je dobře zahrané nebo že to je kvalitní hudba. V lidské rovině bychom měli hodnotit, jak se ten člověk chová, jakou má energii, zkrátka jaký je, nikoliv jaké je rasy, pohlaví, co má na sobě, jaké má vzdělání a podobně. Nemusíte se s každým kamarádit, ale to ještě neznamená, že ho musíte odsuzovat.

V jednom z dřívějších rozhovorů jste uvedl, že nejvíce inspirující emocí je pro vás smutek a bolest. Souvisí to s  předsudky, se kterými jste se setkal?
Vzniklo to v mém dětství. Tyto emoce reflektují, v jakých podmínkách jsme vyrůstali, životní styl a to, jak moji rodiče pořád zápasili s majoritou, pořád se hádali na městském úřadě. Potřebovali jsme větší byt, bylo nás deset nebo dvanáct na dva pokoje, rodičům pořád někdo nadával, proč si dělají tolik dětí, když se o ně neumí postarat… Byla to taková válka. Když jste malé dítě, k rodičům samozřejmě vzhlížíte a tohle vás zasáhne.

Je více slavných umělců – literárních, výtvarných, hudebních či jiných – kteří prožili složitý a bolestivý životní příběh a zdá se, že emoce smutku je opravdu často zdrojem inspirace. Nejsou umělecká díla vykoupena příliš velkým utrpením?
Řeknu vám myšlenku, kterou mi předala Ida Kelarová, a nejsem si jistý, ale mám dojem, že ji napsal Federico García Lorca. Ta formulace je podle mě neskutečná, ale mám vyzkoušeno, že naprosto přesně funguje: „Největší kreativita člověka se nachází v ráně, která je zahojená, ale stále otevřená.“ To místo má ve své duši asi každý, mohou to být prožitky z dětství a emoce z nich. V té ráně je pravda, která potřebuje ven, a když to místo necháte otevřené, sama tryská. To místo u mě je, vnitřně jsem se s ním srovnal, ale nezavřel jsem ho.

Jaké další hudební projekty chystáte? K jakým cílům nyní míříte?
Kromě klavírní koncertní dráhy se věnuji kompozici, aranžování hudby a spolupráci s orchestry. Baví mě tvůrčí proces, pořád mám touhu se učit a zdokonalovat se. Vím, tak jak s tím Chopinem, že tahle cesta, tahle studnice má nekonečnou hloubku. Rád bych v tom pokračoval.

Kdybyste měl možnost mávnutím kouzelného proutku provést jednu změnu na světě, co byste udělal?
Zrušil bych předsudky. Ve všech disciplínách.