Slavnostní ráz dodala zahajovacímu koncertu Mezinárodního hudebního festivalu Leoše Janáčka nejen česká hymna, ale i slova hejtmana Moravskoslezského kraje Josefa Bělici, primátora Jana Dohnala a ředitele festivalu Jana Žemly. Více než přiléhavá byla primátorova zmínka o stavbě nového koncertního komplexu VOX, na který Ostrava, její posluchači a zejména hudebníci netrpělivě čekají. Divadlo Antonína Dvořáka je sice úctyhodnou budovou, ale pro koncerty klasické hudby nemá vhodnou akustiku, nemluvě o místu na jevišti, kde si zejména cellisté museli před začátkem vyměřovat svůj prostor centimetry.
Pablo Ferrández předvedl v Šostakovičovi celou škálu emocí
Shodou náhod jsem po pražském provedení Šostakovičova Koncertu pro violoncello a orchestr č. 1 Es dur, op. 107 japonským mladíkem Yuyou Mizuinem slyšela totéž dílo druhý den v Ostravě. Nemohu se tedy nyní vyhnout srovnání, tak jako jsem před ním nemohla utéct při poslechu. Věkový rozdíl sedmi let mezi oběma hráči není zase tak velký, pravda, čtyřiatřicetiletý Pablo Ferrández má větší zkušenosti z velkých světových soutěží (v této souvislosti se vyzdvihuje jeho úspěch na Čajkovského soutěži v Moskvě) i z hostování u světových orchestrů. Patří k interpretům, kteří se v útlém mládí těšili podpoře Nadace Anne-Sophie Mutter, ostatně samotná houslová virtuoska mu v začátcích hodně pomohla. V roce 2022 zahráli v Rudolfinu spolu s Českou filharmonií a Manfredem Honeckem Brahmsův Dvojkoncert pro housle a violoncello a moll, v němž mladý cellista zazářil a stal se trvalým miláčkem pražského publika.
Nejinak je tomu v Ostravě. Již při vstupu na jeviště ho přivítal srdečný potlesk, který se v závěru proměnil v upřímné ovace. Ve srovnání s Mizunem je Ferrándezova hra expresivnější, aniž by ztratila na preciznosti a propracovanosti, španělský hráč působil navenek zraleji, uvolněněji. Podobně jako Mizuno si i on dával záležet na přesném vyznění každého tónu, pečlivě hlídal výraz – od lyriky, ironie, varování, skrytých obav, úzkosti… Zdálo se mi, že Mizuno přistoupil k Šostakovičovi racionálněji, zatímco Ferrández vložil do své interpretace víc emocí, v pár taktech umí sdělit naléhavost a zprostředkovat intimitu (v takových chvílích pak bylo ostravské divadlo vhodným místem i pro Šostakovičovu hudbu).
Již první takty zahrál Ferrández s vysokou dávkou expresivity a působivým rubatem. Utkvělý motiv první věty Allegretto výborně sdílel s orchestrem. Zvědavá jsem byla na dialog horny s cellem, který o den dříve tak krásně vyšel Mizunovi a Deutsches Symphonie-Orchester, bohužel na jeho vyznění se podepsala akustika divadelního sálu, nádherná hornová sóla Zuzany Rzounkové si zčásti přisvojil prostor jeviště. Velmi dobře vyzněla hra flétny, klarinetu a fagotu. V druhé větě Moderato útlý tón horny doplnil vřelost violoncella, sólista si dával záležet na barvě každého tónu, dotvářeného svým obdivovaným vibratem. Krásně vyšel souzvuk zpěvného cella s orchestrem řízeným Tomášem Netopilem, který po celý večer neúnavně, obezřetně a inspirovaně vedl Pražské symfoniky k výbornému výkonu. Subtilní tón cella vpíjející se do tichých vroucných smyčců byl velkým zážitkem. Ferrández však dokáže během okamžiku změnit charakter své hry – místo líbezné lyriky naráz nastupují obavy, strach, panika, které korunuje orchestrální vřava. Ve ztvárnění naléhavosti hudební výpovědi vydatně sólistovi pomohly smyčce v čele s koncertním mistrem Romanem Patočkou.
Španělský cellista si ve třetí větě Cadenza tak pohrál s jemným zvukem a rubaty, že přivedl posluchače na kraj sedadla. Rychlé tempo nezakrylo technickou virtuozitu ani rytmickou přesnost hráče, znovu tu zazněla jeho zběhlá pizzicata. Závěrečnou větu Allegro con moto, v níž se opět objevuje motiv až děsivě karikované oblíbené Stalinovy písně, dovedli sólista a Tomáš Netopil s orchestrem k hudebnímu vrcholu, který zanechal v posluchačích silný citový otisk.
Jako přídavek zvolil Pablo Ferrández slavnou skladbu Pabla Casalse Píseň ptáků, v níž si posluchači vychutnali jeho překrásný tón i křehká pianissima.
Co jiného na úvod festivalu než Janáčkovu Sinfoniettu
Úvod a závěr zahajovacího koncertu zarámovala dvě orchestrální díla. První tóny večera patřily rovněž Dmitriji Šostakovičovi a jeho Slavnostní předehře A dur, op. 96. Tato efektní skladba, v dobrém slova smyslu „prskavka“, která navnadí obecenstvo, byla svým způsobem vhodně zvolenou protiváhou k závěrečné Janáčkově Sinfoniettě, VI/18. V obou dílech se totiž zaskví dechové nástroje, které připraví prostor dobře sehraným smyčcům.
Ve Slavnostní předehře upoutali výborní dechoví hráči, jejichž nástroje ovšem nevyčnívaly, smyčce vyzněly na začátku jako švihnutí bičem a v průběhu skladby pokračovaly v okouzlujícím vyrovnaném zvuku.
Sinfonietta patří k národním hudebním pokladům, její fanfáry snad umí rozeznat i člověk, který nikdy nezašel do koncertní síně. Trubková posila Pražských symfoniků je zahrála čistě, energicky, krásně vyzněly ozvěny trombonů. Tomáš Netopil hráče nešetřil, vytrvale šel za svou představou vzrušeného a vášnivého Janáčka, vyvažoval zvuk žesťů s dřevěnými dechy a smyčci, dbal na přesnost i barevnost, podněcoval rozklenutost frází i vyvrcholení v mase zvuku závěrečných fanfár. Byl to povedený Janáček, jak se patří u příležitosti zahájení festivalu, který nese jeho jméno.
Mezinárodní hudební festival Leoše Janáčka: Zahajovací koncert festivalu
1. června 2026, 19:00 hodin
Divadlo Antonína Dvořáka, Ostrava
Program
Dmitrij Šostakovič: Slavnostní předehra A dur, op. 96
Dmitrij Šostakovič: Koncert pro violoncello a orchestr č. 1 Es dur, op. 107
Leoš Janáček: Sinfonietta, VI/18
Účinkující
Pablo Ferrández – violoncello
Symfonický orchestr h. m. Prahy FOK
Tomáš Netopil – dirigent
