Toronto, Karita Mattila & Friends

Když je ohlášen vzácný host a vy máte možnost být u toho, tak se čas vždy najde. Finská operní superstar Karita Mattila v doprovodu cellisty Anssiho Karttunena a dirigenta Hannu Lintua přivezla 5. a 7. května do Kanady převážně finský repertoár, z něhož část byla napsána přímo pro ni a pro Karttunena a měla teď kanadskou premiéru. Jediný problém pro mne byl: Koncert se nekonal v Montrealu, kde žiji, ale o bezmála šest set kilometrů dál, v Torontu – v Roy Thomson Hall.

Někdy je člověku ale přáno. Díky zlepšující se ekonomické situaci a živější konkurenci zavedly kanadské národní aerolinky Air Canada znovu přímé lety z Montrealu do Toronta, za zaváděcí cenu nižší, než kolik dělá jízdenka vlakem. Když už jsme u toho: Jde o letiště s velmi krátkou přistávají dráhou na jednom z ostrovů, vzdáleném něco přes sto metrů od samého centra Toronta. Přistávat zde je tak krkolomné, že piloti potřebují speciální školení, komerčně jsou nasazena výhradně jen turbovrtulová letadla pro nejvýše sedm desítek cestujících. Celá východní Kanada byla minulý týden přitom zasažena silnými dešti a trávník kolem přistávací dráhy tohoto miniletiště se proto změnil v močál, v němž jedno letadlo dokonce skončilo – naštěstí bez nehody. Co by ale člověk neudělal, aby slyšel Mattilu. Ostatně i ona tohle složité přistání musela absolvovat. Já jsem ovšem letěl v sobotu krátce po obědě už za slunného počasí.

Na otočku za kulturou do Toronta jsem se vydal zatím pouze jednou. A skoro jsem to tehdy nestihl, proto jsem si tehdy řekl, že takto už nikdy. Navíc mám docela rád starší budovy hotelů, ze kterých je cítit historie (což jsou ovšem v Severní Americe často stavby, které ještě nemají ani stovku let za sebou). A tak bylo rozhodnuto: Tentokrát jsem se v Torontu poprvé ubytoval, a to v hotelu The Royal York, který mě vždy fascinoval.

Když byl v červnu 1929 otevřen, byla to nejvyšší stavba britského Commonweathu. Vypadala jako město ve městě o osmadvaceti poschodích, architektonický zázrak a opulence, kterou Toronto do té doby nevidělo: 1.048 pokojů, všechny na tu dobu s nezvyklým komfortem – s vanou, sprchou, rozhlasovým přijímačem. K dispozici deset výtahů zdobených zlatem, přímo v budově malá nemocnice s dvanácti lůžky, knihovna s dvanácti tisíci svazky, dokonce i koncertní sál s velkým pódiem a na objednávku vyrobenými varhanami, važícími padesát tun, s údajně pěti sty kilometry měděných drátů. Na střeše byla vybudována zimní zahrada, největší hotelová kuchyně v tehdejší Kanadě byla vybavena pekárnou, schopnou vyrobit až patnáct tisíc kusů pečiva denně. Dvacet metrů dlouhou telefonní ústřednu obsluhovalo pětatřicet telefonistek, hotel měl také svoji banku a golfové hřiště. The Royal York vystřídal za dobu své existence několik majitelů a prošel několika proměnami. Říci, že dnes některé pokoje působí zchátrale, je trochu přehnané, nicméně právě to společně s nižší obsazeností může být důvodem podstatně nižších cen. Každopádně jedno je takřka jisté: Karita Mattila si v Torontu určitě vybrala ubytování jinde.

Sopranistka Karita Mattila, rodačka z finského Somera (1960), rozjela svoji mezinárodní kariéru v roce 1983 vítězstvím v prvním ročníku soutěže Cardiff Singer of the World. Od té doby patří k nejvyhledávanějším pěvkyním především kvůli nádhernému hlasu a také výtečným hereckým schopnostem. Její dobrou přítelkyní je světově proslulá taktéž finská skladatelka Kaija Saariaho (1952), jejíž opera L´amour de loin (2000) bude u nás uvedena v příští sezoně, kdy Canadian Opera Company naplánovala osm představení její nové inscenace, což je v dnešní době a při zdejších poměrech velmi odvážné rozhodnutí. Právě pro Mattilu napsala Saariaho skladbu Mirage (2007).

Anssi Karttunen (1960) patří mezi nejuznávanější cellisty na světě, jeho reperotár sahá od barokní hudby až po současné skladatele. Charismatický dirigent Hannu Lintu (1967) je kromě svého umění známý také svým blogem, věnovaným vážné hudbě (najdete zde).

Samotný koncert byl zahájen rozhovorem se skladatelkou Kaijou Saariaho, pochopitelně přímo na pódiu. Ona sama přiblížila svoji dvacetiminutovou orchestrální kompozici Laterna Magica (2008) jako metaforu, v níž se jeden obraz rychle střídá za druhým. Pak v programu přišel na řadu Ernest Bloch (1880-1959) a další dvacetiminutové číslo, nazvané Schelomo (hebrejská rapsodie, 1915-16). To bylo vybráno nejspíš hlavně kvůli cellovému sólu, ovšem do celkového charakteru večera příliš nezapadlo. Když se konečně v sále objevila Karita Mattila, skvěle vypadající a štíhlá jednapadesátiletá blondýna v dlouhé černé koncertní róbě a s obrovským svítivým diamantovým prstenem, obecenstvo ji přivítalo dlouhým bouřlivým potleskem. Karita opět předvedla skvělý, téměř zázračný výkon interpretací desetiminutové symfonické básně Luonnotar (1919) od Jeana Sibelia, založené na finské mytické poezii Kalevala. Luonnotar je jakýsi přírodní duch, který se zjevil na noční obloze z vejce a postupně se přetvářel v rozpoznatelné části vesmíru. Finský a anglický text byl pro snazší porozumění k dispozici v programu, který je u nás k mání většinou zdarma.

Druhou část koncertu zahájilo další dílo Jeana Sibelia, Der Barden (The Bard, Bard 1913), zhruba osm minut komorní hudby, kterou skladatel vyjadřuje své ztotožnění se středověkým bardem a jeho hudebním uměním. Pak přišla na řadu Kaija Saariaho a její již zmíněná a oběma sólistům večera věnovaná dvanáctiminutová skladba Mirage (Fata morgána, 2007), jejímž základem je krátký text mexické šamanky jménem Maria Sabina (1894-1985), která se živila zázračnými houbami:

Mirage

I am a woman who flies.
I am the sacred eagle woman [the mushroom] says;
I am the Lord eagle woman;
I am the lady who swims;
Because I can swim in the immense,
Because I can swim in all forms.
I am the shooting star woman,
I am the shooting star woman beneath the water,
I am the lady doll,
I am the sacred clown,
Because I can swim,
Because I can fly.

Tentokrát se Karita Mattila objevila na pódiu s růžovým šifonovým přehozem a účesem se zvedajícími se vlasy. Ona sama mohla létat… Žádaný dramatický efekt byl perfektně dotvořen samotnou interpretkou, ale také orchestrem a cellistou, jehož hra připomínala motýla, kroužícího kolem Karitina sopránu. Večer pak uzavřel Ravelův La Valse (1920).

Byl to neobyčejný zážitek: Dirigent Hannu Lintu dostal z Toronto Symphony Orchestra maximum, soustředěná a intenzivní interpretace hvězdy večera Karity Mattily by těžko našla v daný okamžik srovnatelnou konkurenci. Vděčné publikum zdaleka nejen z Toronta bylo svědkem špičkového koncertu, na který se jen tak nezapomíná.

Dojmy z nejnovějšího torontského vystoupení Karity Mattily se tak natrvalo uložily do mé paměti, a to neméně hluboko, než ty předchozí, když před pár lety Karita Mattila u nás v Kanadě zpívala v jednom zapadlém kostele v ještě zapadlejší vesnici na letním festivalu. V onom kostele bylo skoro k nedýchání, a tak Karita vyšla se sakristie nejen v ryze letních šatech, ale i naboso. Když zahlédla, jak se jeden z hudebníků potí, vytáhla kapesník a šla mu utřít čelo. A přítomným do toho vykládala střídavě v angličtině a ve francouzštině historky ze života… Prostě nejen velká umělkyně, ale i šoumenka každým coulem. Mimochodem, vzpomínáte na rozhovor při přestávce přenosu Pucciniho Manon Lescaut z Met?

Karita Mattila & Friends
Toronto Symphony Orchestra
Dirigent: Hannu Lintu
Karita Mattila (soprán)
Anssi Karttunen (cello)
7.května 2011 Roy Thomson Hall Toronto

program:
Kaija Saariaho: Laterna Magica (Canadian Première)
Bloch: Schelomo (“Hebraic Rhapsody” for Cello and Orchestra)
Sibelius: Luonnotar, Op. 70
Sibelius: The Bard, Op. 64
Kaija Saariaho: Mirage for Soprano, Cello and Orchestra
Ravel: La Valse

Náš nedávný článek o Roy Thomson Hall v Torontu najdete zde