Tosca v Plzni dalším pohledem

Stává se, že se hodnocení jednotlivých odborníků u téže inscenace od sebe velmi liší, zvláště je-li vyjádřeno počtem bodů. Může být ovlivněno mnoha okolnostmi, ale i několika zcela logickými důvody. Počítejme s tím, že hodnotitelé viděli různá představení nebo že konkrétní inscenace má několikeré obsazení rolí… Píšeme-li o plzeňské inscenaci Tosky v Divadle J. K. Tyla, pak jsou tři hlavní postavy obsazeny hned třikrát. Jako Tosku můžeme vidět a slyšet Petru Šimkovou Alvarez, Ivanu Veberovou nebo Ivanu Šakovou, malíře Cavaradossiho zpívají Rafael Alvarez, Tomáš Černý a Plamen Prokopiev, barona Scarpiu Alexander Beň, Nikolaj Někrasov nebo Dalibor Tolaš. Podkladem pro tuto recenzi je třetí představení inscenace Tosky dne 23. dubna, kdy svou Toscu poprvé představila Ivana Šaková.Její Tosca byla neobyčejně příjemným překvapením. O paní Šakové se ví, že je naprosto spolehlivá ve svých pěveckých výkonech, že má „železobetonové“ hlasivky, její herecké výkony však bývají méně přesvědčivé, mívá od postavy jakýsi odstup – jako by dávala zjevnou přednost svému zpěvu. V této inscenaci je však Ivana Šaková Toskou, jak má být. Její interpretace postavy je celistvá, emotivní, strhující. Také její pěvecký výkon výrazně získal na niternosti, vášnivosti, rozhodnosti. Malířem Cavaradossim byl Rafael Alvarez, známý naopak svou hereckou spontaneitou. Jeho pěvecký výkon se po trošku váhavém začátku brzy stabilizoval a oba představitelé milenecké dvojice podávali obdivuhodný výkon. Role padoucha Scarpii bývá svěřována určitému typu barytonistů, těm s „dramatickými“ hlasy, kteří dokážou být na jevišti patřičně agresivní. K tomuto typu zpěváků Alexandr Beň jistě nepatří. Dostavilo se další překvapení: Beňův Scarpia má neproniknutelnou tvář pokrového hráče a jeho diktátorská sebestřednost je jiného rodu, než bývá zvykem. Na veřejnosti vypadá téměř jako svatoušek, a tím působivější je odvrácená strana jeho osobnosti.  V intimních chvílích se Scarpia nepřetvařuje a Alexander Beň umí své hlasové i herecké prostředky beze zbytku využít k vytvoření člověka, který je pro své okolí nesmírně nebezpečný. Zmíněné výkony tří hlavních představitelů by samy o sobě pochopitelně nemusely být zárukou kvalitní inscenace, jsou však, zejména v hudebním dramatu tohoto typu, její podstatnou součástí.Orchestr plzeňského Divadla J. K. Tyla diriguje jeho šéf Petr Kofroň, skladatel a dirigent, jehož Plzeň poznala v letech 1996–2004 jako velmi progresívního šéfa své opery. Petr Kofroň, který se, jak víme, hodně (a úspěšně) věnuje především soudobé hudbě, je vynikajícím operním dirigentem – jedním z nejlepších, jaké v současné době máme. Jeho inscenace se vyznačují dokonalou architekturou hudební složky (navíc ve vzácně úzkém kontaktu s tím, co se děje na jevišti), pozorně vypracovanými frázemi jak v orchestru, tak v sólových a sborových pasážích. Modeluje průběh opery postupně, vede zpěváky tak, aby sloužili divadlu a ne především virtuozitě svého zpěvu. Doslova nepustí z ruky temporytmus představení a řídí jej jednoduchými až vojensky přesnými gesty a co je neméně důležité – je jasně patrné, jak ochotně se jeho taktovce spolupracovníci podřizují.Scénografie Karla Glogra nepředstírá reálnost prostředí – tvoří ji lehké panely se sbíhající se perspektivou a nezbytný mobiliář. Autorkou velmi dobrých kostýmů je Dana Haklová Svobodová. Doba? … žádný posun v době. Proč také? Tosca může, smí, ba někdy i musí být interpretována v době, kterou jí určil autor jejího libreta – za napoleonských válek (vždy záleží na dohodě tvůrců inscenace). Tentokrát tomu tak zkrátka je.  Režisér Jan Burian, zdá se, našel svou cestu k opeře (přinejmenším k této konkrétní opeře). Postavy vytváří v úzké spolupráci s jejími představiteli obratně, logicky, vztahy mezi nimi jsou jasné, vyvíjejí se postupně v drobných výstižných krocích a v dobře zvolených situacích. Cavaradossi již od samého začátku nijak nezastírá svou nelibost vůči Tosčině nadměrné žárlivosti a Tosca využívá celý arzenál svých ženských prostředků, aby jej uchlácholila. Konec druhého jednání je první mistrovskou zkouškou režisérovy práce. Tosca má příležitost vzít ze Scarpiova psacího stolu nepozorovaně nůž, jemně s ním zahýbe, aby se zaleskl a diváci si jej povšimli. Později svůdně uléhá na divan a po chvíli již mrtvý Scarpia přepadá přes pohovkou s hlavou visící bezvládně k zemi. Tosca štítivě, ale rázně vyndává z jeho kapsy propouštěcí dekret a orchestrální dohru využije pouze k zakrytí stop – otírá nůž, umanutě si mne ruce, které si možná ani nepotřísnila Scarpiovou krví. Žádné „omluvné“ aranžování stříbrného kříže a svíček. Tato Tosca nemohla jednat jinak. Za Cavaradossim přichází připravena na cestu (i s malým zavazadlem), pevně věří tomu, že uprchnou – na rozdíl od Cavaradossiho, který okamžitě pochopí, že se jeho situace v ničem nezměnila a on jde na smrt.Poslední třetí jednání – Cavaradossiho zastřelení se připravuje takto: pevnostní hlídka si cvičně opakuje rituál popravy. Jen tak v košilích, se svačinou v ruce. Na konci zkoušky i směšně napodobí zvuk výstřelu. Klasický komický oddech před dovršující se tragédií. A pak už probíhá poprava se vší parádou. Cavaradossi má čistou bílou košili, vojáci jsou v uniformách. Když pod výstřely umírá, Tosca konečně vidí, že ji Scarpia oklamal. Hodí své zavazadlo proti nejbližšímu z vojáků, utíká – a končí svůj život skokem z Andělského hradu. Nic víc, nic míň – „jen“ logicky a přesvědčivě vybudovaná inscenace, působivá a strhující díky bezchybně do sebe zapadající struktuře všech uměleckých součástí. Jedna z inscenací, které se vás za daných okolností hluboce dotknou, a její konkrétní představení, které vás vtáhlo do své moci a dojalo vás. Takových představení nezažijete, ujišťuji vás, v životě mnoho. A 23. duben 2013 v Divadle J. K. Tyla v Plzni byl jedním z těch šťastných večerů.
Hodnocení autorky recenze: 90 %

Giacomo Puccini:
Tosca
Hudební nastudování a dirigent: Petr Kofroň
Režie: Jan Burian
Scéna: Karel Glogr
Kostýmy: Dana Haklová Svobodová
Sbormistr: Zdeněk Vimr
Sbormistryně dětského sboru: Lucie Hofmanová a Alena Tupá
Dramaturgie: Zbyněk Brabec
Orchestr a sbor opery DJKT
Dětský sbor ZUŠ B. Smetany Plzeň
Premiéra 6. dubna 2013 Velké divadlo Plzeň
(psáno z reprízy 23. 4. 2013)

Floria Tosca – Ivana Šaková
Mario Cavaradossi – Rafael Alvarez
Baron Scarpia – Alexandr Beň
Cesare Angelotti – Tomáš Bartůněk
Kostelník – Pavel Horáček
Spoletta – Aleš Voráček
Sciarrone / Žalářník – Jan Fraus
Pasáček – Adéla Lučanská

www.djkt-plzen.cz

Foto Pavel Křivánek